Eliášův nový občanský zákoník
Eliášův nový občanský zákoník: Apoteóza svobody nebo vrchol právního konstruktivismu?
Pavel Hasenkopf
19. 03. 2012 | 14:47
Prezident republiky podepsal v pondělí 20. února 2012 nový občanský zákoník. S podpisem do poslední chvíle váhal, zjevně si byl vědom toho, že podepisuje nejvýznamnější zákon celé své prezidentské éry i zásadních výhrad k samotné koncepci zákoníku. Patřil jsem k těm, kteří nejvíce doporučovali, aby prezident vrátil zákoník Sněmovně a jeho podpis proto vnímám jako svoji prohru. I přesto si myslím, že i teď, po prohraném boji a už s jistým odstupem má smysl připomenout klíčové, nezhojitelné vady nového zákoníku.
O současném občanském zákoníku
Autoři a zastánci nového zákoníku v čele s ministrem spravedlnosti Jiřím Pospíšilem využili veškerý svůj přesvědčovací um, aby všem vsugerovali, že starý občanský zákoník z roku 1963 je postsovětský, komunistický přežitek, který je nadto neúplný a v dnešní době obtížně použitelný a který obsahuje celou řadu věcných nedostatků a vad, a proto potřebujeme zcela nový zákoník.
Toto není pravda – jak už to často bývá, je to jen polopravda.
Ano, stávající zákoník byl skutečně přijat v roce 1963 a ve své době šlo o dílo ideologicky zcela poplatné tehdejšímu režimu – například zcela potlačovalo koncept smluvních vztahů ve prospěch konceptu poskytování služeb občanům. V roce 1991 však tento zákoník prošel zásadní novelou, po které z něho nezůstal kámen na kameni, podstatná část zákoníku byla zcela vypuštěna, závazková přidána.
Ne, není pravda, že současný zákoník je nepoužitelný. Ovšemže je použitelný. A ovšemže při subjektivním pohledu každého jednoho „uživatele“ má spoustu nedostatků. Občanský zákoník není nic jiného než suma arbitrárně daných pravidel, a ne každému se líbí každé pravidlo. To ale není důvod psát nový zákoník, to je důvod snažit se prosadit navrhovateli konvenující změny současného zákoníku.
Ano, je pravda, že nám občanský zákoník nedává odpověď na řadu otázek, které prostě při jeho psaní ani novelizování nikoho nenapadly. Pokud se ale kdy ukázalo, že na některou otázku odpověď znát skutečně potřebujeme, pak nám takovou odpověď dává soudní judikatura.
Ano, je pravda, že současný občanský zákoník nemá logickou strukturu a po novelizaci z roku 1991 připomíná samorost – lze jej přirovnat spíše k živelně se rozvíjejícímu středověkému městu než k městu založenému podle jednotného urbanistického plánu někde na zelené louce. Ale: vadí to někomu, tedy kromě akademiků?
Ano, je pravda, že by bylo dobře mít jeden společný zákoník pro celé tzv. soukromé právo. Řada právníků včetně mne si myslí, že bychom se zejména měli zbavit právního dualismu, překryvu občanskoprávního a obchodněprávního závazkového práva (a jiná řada právníků si to asi nemyslí, protože v roce 1991 právě tento překryv prosadila). Nový zákoník ale tuto poptávku neuspokojuje, když nechává zcela stranou pracovní právo, resp. pracovní smlouvy.
Sečteno, současný zákoník použitelný je a nikoho příliš netrápí, umíme s ním pracovat. Snaha prosadit za každou cenu nový zákoník je pro mne srovnatelná se snahou socialistických inženýrů nahradit klasické Vinohrady, Holešovice či Žizkov tehdy moderními panelovými domy. Tím nechci říci, že bychom se nemohli o novém zákoníku bavit a třeba se časem i na nějakém shodnout, ale určitě to z úhlu pohledu roku 2012 není žádná urgentní, osudová záležitost. Klidně to mohlo ještě dalších 20 nebo 30 let počkat.
O Eliášově občanském zákoníku
O novém občanském zákoníku, jehož hlavním autorem je prof. Karel Eliáš, je nám sugerováno, že je moderní, přirozenoprávní normou, dává všem jasná pravidla chování, zamezí soudcovské libovůli a osvobodí nás od státního diktátu tím, že své normy formuluje spíše dispozitivně než kogentně. Jde o převrat, revoluci v soukromém právu, je tlustou čarou za starým, komunistickým právem, jeho přijetím konečně opouštíme skanzen postsovětského myšlení, právníci konečně dohnali ekonomy. Podle některých názorů je Eliášův občanský zákoník vyvrcholením nejen postsocialistické transformace právní, ale dokonce i celospolečenské: Člověk má pocit, že odteď už bude pořád jen dobře a všechny problémy přijetím nového zákoníku zmizí jako mávnutím Eliášova kouzelného proutku. Výraz „apoteóza svobody“, který pro označení zákoníku na jedné poradě použil prof. Ivo Telec, mne pak svým nadšením a idealismem fascinuje natolik, že jsem si jej vypůjčil do názvu tohoto článku a polykám námitku, že zákony přece nemají být pomníky.
V protikladu k tomu všemu pak poněkud zvláštně působí ujišťování, že se vlastně nic nezmění a vůbec o nic nejde …
Co si o tom všem myslím?
Nový zákoník není moderní normou. Terminologicky nás vrací někam do 19. století. Je jako replika starožitného psacího stolu. Replika, do které bohužel zapomněli udělat skrytou přípojku pro notebook … ano, moderní vymoženosti jako třeba internet, tedy to, co nějaká pravidla stanovit potřebuje, nový zákoník nezná.
Nový zákoník není ani přirozenoprávní normou. I když odhlédnu od toho, že žádný zákon coby produkt veřejné moci nikdy nemůže být přirozený, i když odhlédnu od toho, že právo už ze své podstaty je vždy nástrojem (nějaké) regulace, která vždy jde proti nějakému projevu lidské přirozenosti, i když odhlédnu od toho, že neexistuje žádná všem společná, v čase konstantní přirozená lidská spravedlnost, i když odhlédnu od toho, že právo by mohlo takovou domnělou přirozenou spravedlnost toliko deklarovat a sankcionovat, ale ne ji zavést, i po tom všem nemohu zákoník považovat za přirozenoprávní. Pokud bych ho za přirozenoprávní v klasickém slova smyslu považovat měl, pak by musel obsahovat jen několik základních zásad rozsahu a kvality např. Desatera, s tím, že vše ostatní si z těchto zásad přece každý odvodíme svým „rozumem a citem“. Zákoník má však 3081 paragrafů, což o víře autorů v nalézání práva přirozeným rozumem a citem příliš nesvědčí.
Ano, nový zákoník se snaží formulovat své normy dispozitivně, jako základní stav, od kterého se lze odchýlit dohodou stran. Ale i to přeci jeho tzv. přirozenoprávnost vyvrací. Na co potřebujeme dispozitivní úpravu ve společnosti, ve které platí, že každá soukromá osoba smí vše s výjimkou toho, co je jí nařízeno, a veřejná osoba naopak smí jen to, co je jí dovoleno? V takovém případě občanský zákoník přestává být zákoníkem a stává se pouhou příručkou základních smluvních typů.
Nový zákoník nám nedá jasná pravidla. Dá nám jen mnohem více a mnohem podrobnějších pravidel. I o jejich výklad se povedou spory. Více pravidel, více sporů, logicky. Podstatou práva je dát návod k řešení sporů, ve sporu jsou nějaké sporné strany, každá z nich pak má zájem zpochybnit výklad protistrany … proto nový zákoník nezamezí „soudcovské libovůli“ – jen jí poskytne nové, zatím netušené prostory.
Nový zákoník nepomůže ani advokátům. Naivně jsem si nejdříve myslel, že ti se přeci musí radovat, odteď budeme potřebovat rady advokátů mnohem více, než dřív. Dr. Tomáš Jindra mne ale vyvedl z omylu: Advokát je proto advokát, že ví, kdy má smysl se soudit a kdy je lépe klientovi spor rozmluvit, advokát umí či má umět předem s relativně vysokou pravděpodobností odhadnout výsledek určitého sporu. A to teď přestane platit: I advokáti si teď nebudou jisti, minimálně do doby, než vznikne nová soudní judikatura, co vlastně platí a co tedy mají svým klientům radit. A advokát, který neumí poradit či radí špatně, ztrácí kredit. Těšit se může jen tím, že v tom zdaleka nebude sám.
A nad to vše uvedu ještě jednu zcela zásadní vadu nového zákoníku, kterou se autoři naopak příliš nechlubí: soukromoprávní terminologii nepoužívá jen soukromé právo, ale i celá řada veřejnoprávních předpisů – s tím si bohužel nikdo hlavu nelámal, budou se tedy muset upravovat za pochodu. Nový zákoník nutně vyvolá další vlnu „legislativní smršti“. Co nás to všechno může stát – v nejširším slova smyslu – to dnešní právní revolucionáři s ministrem Pospíšilem v čele odhadnout nedokáží. Oni se rozhodli kácet les, třísky neřeší. Ale už teď by si měli začít připravovat nějaké zázemí, kde by přeškolovali soudce, advokáty i úředníky a vysvětlovali jim nový občanský zákoník. Třeba nějakou novou či staronovou právnickou fakultu …
Závěrem
Nový zákoník, pokud vůbec, měl přijít před 20 lety, zejména pokud má být vnímán jako vyrovnání se s komunistickým právem. Dnes je právo už někde úplně jinde a proto nový zákoník nezruší právní kontinuitu s komunistickým režimem, ale mnohem spíše s postrevolučním právním a společenským vývojem posledních 20 let. Je to zpozdilá snaha vyškrtnout komunismus z dějin, jako by nikdy neexistoval, snaha, která je sama o sobě nejen zcestná, ale v tomto případě má nadto dvacetileté zpoždění.
Nový zákoník nepotřebují ani soudci, ani advokáti, ani obyčejní lidé. Soudcům a advokátům přidělá práci, pro řadu lidí se může stát osudový, a to nejen v tom pozitivním slova smyslu. Nikdo dnes neví, jak to bude fungovat a k čemu to povede. Připomenu jen paseku, jakou nám dnes dělá vysoce moderní, nový exekuční řád … Nový zákoník potřebují jen právní teoretici a učitelé práva, které omrzely jejich staré hračky a touží po nových.
Nový zákoník ale nakonec nejvíce ze všech zklame své autory: Prorokuji jim, že se budou za čas budit hrůzou ze spaní až zjistí, co z jejich vypiplané skleníkové květinky udělá česká soudní divočina. Jejich hlavním omylem totiž je to, že automaticky a zcela bezděčně vycházejí z toho, že budoucí uživatelé zákoníku budou stejně geniální a vzdělaní, jako jsou jeho autoři.
Sečteno a podtrženo, zákoník není ani trochu „apoteózou svobody“. Je vrcholem právního konstruktivismu, nesmyslné touhy po právní dokonalosti. Podobá se novoměstu pečlivě a do detailu naplánovanému uprostřed pralesa, novoměstu, ve kterém navzdory jeho technické dokonalosti a rokokové kráse nikdo nebude umět žít. Na tomto pocitu nic nezmění žádná dílčí vylepšení oproti současné právní úpravě, která si v zákoníku dokáže najít každý včetně mne.
(psáno pro březnové číslo Newsletteru Centra pro ekonomiku a politiku)
Převzato z:
Poslední komentáře