Rozeberme si ještě jednou novou daň z internetu. Dříve rozhlasovým/te­levizním přijímačem podle zákona bylo:

„telekomunikační zařízení určené k příjmu a reprodukci rozhlasových/te­levizních pořadů šířených rozhlasovými/te­levizními vysílači.“

Toto je korektní definice po technické stránce a odpovídá obvyklému srozumitelnému užívanému významu slov. Tato definice přijímače internetu nezahrnovala, přijímač podle této definice držet nemusím (není k tomu důvod), což se moudrému zákonodárci nelíbilo. Moudrý zákonodárce definici nejprve upravil na:

„zařízení technicky způsobilé k individuálně volitelné reprodukci rozhlasového/te­levizního vysílání, bez ohledu na způsob příjmu“

a internet nejprve výslovně nezmiňoval. Bylo tak otázkou výkladu, zda přijímače internetu v nové „definici“ zahrnuty byly či nebyly. (Úřední výklad se ustálil na tom, že nikoliv.)

I to bylo moudrému zákonodárci málo, a tak výslovně do zákona doplnil, že Česká televize „provozuje televizní vysílání programů nebo jejich částí prostřednictvím sítě elektronických komunikací“. Zde je tedy definován vysílač internetu. Přijímač internetu výslovně zmíněn není, ale výkladem lze dovodit, že jde o zařízení, které přijímá internetové vysílání podle citované zákonné definice.

Takže potud je to jasné.

Jenže zákon internetové vysílání výslovně omezuje na elektronické komunikace. Jenže internet není omezen na elektronickou komunikaci. Pokud tedy přijímám internet jinak, jedná se o přijímač internetu ve smyslu zákonné definice?