Základem rozporu mezi NS a ÚS je otázka kdy dochází ke změně vlastníka nemovité věci. Tuto otázku řeší občanský zákoník dvojkolejně, tedy naprosto špatně.
|
§ 1105 Převod vlastnického práva k nemovité věci |
|
Nabytí vlastnického práva rozhodnutím orgánu veřejné moci |
➡️ Z uvedeného je zjevné, že občanský zákoník naprosto nepochopitelně a zbytečně zavádí dva naprosto odlišné postupy nabytí nemovité věci.
Správné by bylo uzákonit postup pouze jediný – nabytí nemovité věci zápisem do katastru. Získat chybějící souhlas převodce je možno žalobou na plnění. Soudní rozhodnutí v takovém případě má pouze ten důsledek, že nahrazuje projev vůle převodce. Rozhodnutí soudu nemá konstitutivní povahu a slouží pouze k tomu, že chybějící souhlas převodce je (pro účely řízení před katastrálním úřadem) nahrazen rozhodnutím soudu.
Ústavní soud se pokusil zavést pořádek do nabytí vlastnického práva za použití postupu podle § 1105:
|
„Nejvyšším soudem nastolená praxe považuje rozhodnutí o nahrazení projevu vůle (ukládající povinnost uzavřít s oprávněnou osobou smlouvu o bezúplatném převodu pozemku) za konstitutivní rozhodnutí o nabytí vlastnického práva. Tato praxe však nemá potřebnou oporu ani v předchozí rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, ani v zákoně, resp. jeho výkladu. V posuzovaném případě tak podle Ústavního soudu má být žaloba nahrazení projevu brána jako žaloba na plnění. Rozhodnutí soudu sice nahrazuje chybějící souhlas s uzavřením smlouvy, ale oprávněná osoba se rozhodnutím soudu nestává vlastníkem pozemku.“ Nález Ústavního soudu IV. ÚS 164/24 |
Bohužel – paskvil zvaný Nový občanský zákoník opět vytvořil zbytečné výkladové problémy tam, kde žádný problém nemusel vůbec vzniknout. Nejvyšší soud fantazíroval celé roky tam, kde mu fantazírovat nepříslušelo.
Justitianus
Poslední komentáře