26 Cdo 650/2025 zneužití práva členem SVJ

Nejvyšší soud Datum rozhodnutí: 18. 6. 2025 Spisová značka : 26 Cdo 650/2025 ECLI: ECLI:CZ:NS:202­5:26.CDO.650.2025­.1

Heslo:

Společenství vlastníků jednotek

Zneužívání výkonu práv a povinností

Dotčené předpisy:

§ 1178 odst. 2 o. z.

§ 8 o. z.

Kategorie rozhodnutí:

E

Zveřejněno na webu:

20. 6. 2025

26 Cdo 650/2025–266

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Romana Šebka, Ph.D., ve věci žalobce Z. B., zastoupeného JUDr. Bc. Jiřím Štumarem, advokátem se sídlem v Plzni, Plovární 478/1, proti žalovanému Společenství vlastníků XY, zastoupenému JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o splnění povinnosti, vedené u Okresního soudu Plzeň-jih pod sp. zn. 6 C 254/2023, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 10. 2024, č. j. 61 Co 202/2024–230, takto:

1. Dovolání se odmítá.
2. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4 779,50 Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

1. Žalobce se domáhal, aby byla žalovanému uložena povinnost ve smyslu § 1178 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), nejpozději do tří dnů ode dne právní moci rozsudku sdělit mu jméno a adresu bydliště vlastníka a osoby, které přenechal byt k užívání, k tam uvedeným jednotkám v domě č. p. XY, XY, postaveném na pozemku p. č. st. XY, zapsaném na LV č. XY Katastrálním úřadem pro Plzeňský kraj, Katastrálním pracovištěm XY pro obec a k. ú. XY (dále jen „dům“), ke dni 19. 11. 2021 a k tam uvedeným jednotkám v domě ke dni 1. 6. 2022.
2. Okresní soud Plzeň-jih (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. 6. 2024, č. j. 6 C 254/2023–144, žalobu zamítl (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů řízení (výrok II).
3. K odvolání žalobce Krajský soud v Plzni (odvolací soud) rozsudkem ze dne 2. 10. 2024, č. j. 61 Co 202/2024–230, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I), a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení (výrok II).
4. Odvolací soud zopakoval a doplnil dokazování a po skutkové stránce uzavřel, že žalobce (vlastník bytové jednotky č. 969/7 nacházející se v domě spravovaném žalovaným) neprokázal, že by žalovanému doručil žádosti o poskytnutí informací podle § 1178 o. z. ze dne 23. 10. 2021 a ze dne 1. 6. 2022 a předžalobní výzvu ze dne 30. 11. 2022. Žalovaný obdržel až předžalobní výzvu ze dne 29. 9. 2023, která sama o sobě žádost o poskytnutí informací podle § 1178 o. z. v rozsahu žalobního žádání neobsahovala. Žalobce tedy před podáním žaloby žalovaného ke sdělení informací podle § 1178 odst. 2 o. z. nevyzval; učinil tak až na jednání soudu prvního stupně konaném dne 14. 5. 2024.
5. Po právní stránce se zabýval tím, zda žalobou uplatněný požadavek žalobce představuje zjevné zneužití práva, jež nepožívá právní ochrany. S odkazem na tam citovanou judikaturu Nejvyššího soudu a Ústavního soudu nejprve předeslal, že pouhá skutečnost, že § 1178 odst. 2 o. z. vlastníku jednotky právo na informace o dalších vlastnících a uživatelích jednotek v domě dává a že jej nijak výslovně nelimituje, ještě neznamená, že požadavek na poskytnutí takových informací nemůže být v konkrétním případě šikanózním výkonem práva, resp. zjevným zneužitím práva podle § 8 o. z. Odepřít ochranu právnímu jednání z tohoto důvodu lze však pouze v kvalifikovaných případech, které musí být řádně odůvodněny. Zda jde o zjevné zneužití práva ze strany žalobce je třeba posoudit ve vztahu k jeho konkrétnímu jednání, na podkladě všech zjištěných skutečností týkajících se i dalších jednání žalobce vůči žalovanému v jejich vzájemné souvislosti. Na základě těchto východisek přihlédl ke skutečnosti, že žalobce se vůči žalovanému opakovaně domáhá plnění řady povinností prostřednictví mnoha žádostí (ve výzvě ze dne 29. 9. 2023 poukazuje na 48 písemností), vyzývá jej ke sdělení informací podle § 1178 o. z. k celkem 14 datům v roce 2022 a požaduje umožnění nahlédnutí do množství dalších tam označených dokumentů. Již z takového výčtu je podle názoru odvolacího soudu evidentní, že postup žalobce je zcela excesivní a hlavní nebo alespoň převažující motivací výkonu práva žalobce (sice založeného zákonem) je úmysl žalovaného poškodit. Tento závěr podporuje fakt, že žalovaný na řadu jeho žádostí o poskytnutí informací podle § 1178 odst. 2 o. z. reagoval a informace mu poskytl. Údaje o vlastnících jednotek v domě a jejich uživatelích tedy žalobce opakovaně obdržel, přesto se jich k dalším datům domáhá touto žalobou, aniž by současně uvedl rozumný důvod, proč tak činí; další požadavky proto nemohly být vedeny skutečnou potřebou žalobce, nýbrž jeho snahou žalovanému uškodit (minimálně náklady na vyřizování jeho žádostí v rovině finanční i personální, s rizikem negativního dopadu do dalších činností žalovaného, vykonávaných ve prospěch všech vlastníků bytových jednotek). Z přehledu dluhů žalobce na příspěvcích na správu domu a pozemku a na plněních spojených s užíváním bytu ke dni 15. 11. 2023 a 21. 12. 2023 nadto vyplývá, že sám žalobce své povinnosti vůči žalovanému neplní. Konečně nelze odhlédnout od skutečnosti, že žalobce vede se žalovaným celou řadu sporů (jen v roce 2023 jich zahájil několik desítek), a i když vůči žalovanému zpravidla uplatňuje v jednom dopise více požadavků, následně je „drobí“ do řady žalob. Pro takový postup odvolací soud nevidí rozumný důvod; podle něj jde o snahu žalobce žalovaného co nejvíce zatížit i prostřednictvím probíhajících sporů. Odvolací soud tedy dovodil, že z uvedených skutečností jasně vyplývá zjevné zneužití práva žalobce v souvislosti s jeho žádostí o poskytnutí informací podle § 1178 odst. 2 o. z., a jde zároveň o jednání nepoctivé, z nějž žalobce nemůže podle § 6 o. z. těžit. Na tomto závěru přitom nic nemění ani okolnost, že s některými svými požadavky či opravnými prostředky uspěl.
6. Dovolání žalobce (dovolatele) proti rozsudku odvolacího soudu, k němuž se žalovaný prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, není podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), z dále uvedených důvodů přípustné.
7. Problematikou zneužití práva ve smyslu § 8 zákona č. 89/2012 Sb. se Nejvyšší soud zabýval např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 5159/2014, uveřejněném pod č. 101/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či ze dne 27. 1. 2025, sp. zn. 27 Cdo 1236/2024). Dovodil, že zákaz zneužití práva je institutem ztělesňujícím korigující funkci principu poctivosti. Slouží k tomu, aby pomocí něj byla odepřena právní ochrana takovému výkonu práva, který sice formálně odpovídá zákonu či obsahu existujícího právního vztahu, avšak jenž je vzhledem k okolnostem případu nepřijatelný. Za zneužití práva lze považovat výkon práva v rozporu s jeho účelem, kdy je právo vykonáno, ačkoliv nositel tohoto práva nemá žádný skutečný nebo jen nepatrný zájem na jeho výkonu, resp. se projevující jako rozpor mezi užitkem oprávněného, k němuž výkon práva skutečně směřuje, a užitkem oprávněného, pro nějž je právo poskytnuto, který v krajní podobě může nabýt povahu tzv. šikany, která je výkonem práva za účelem poškození druhé strany (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2023, sp. zn. 21 Cdo 2854/2022, a v něm citovanou judikaturu).
8. Ustanovení § 8 o. z. patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, tj. k právním normám, jejichž hypotéza není stanovena přímo právním předpisem, a které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, případně že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné, neboť takové okolnosti nejsou součástí hypotézy právní normy, vymezené soudem v souladu se zákonem, z níž soud při právním posouzení věci vychází. Závěry, zda jde o zjevné zneužití práva, může dovolací soud zpochybnit jen tehdy, pokud by tato úvaha byla z pohledu zjištěných skutečností zjevně nepřiměřená (srov. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 9. 12. 2015, sp. zn. 22 Cdo 4755/2014, a ze dne 21. 8. 2019, sp. zn. 22 Cdo 1920/2019). Posouzení, zda v daném případě je namístě žalobu zamítnout pro zjevné zneužití práva (§ 8 o. z.), závisí tedy vždy na posouzení konkrétních okolností věci (k tomu srov. souhrnně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 2. 2022, sp. zn. 22 Cdo 2616/2021). Samotné konkrétní okolnosti, u kterých je otázka možného zneužití práva posuzována, proto nečiní z právní otázky zneužití práva (souladu s dobrými mravy) otázku dovolacím soudem dosud neřešenou (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2023, sp. zn. 22 Cdo 3186/2023).
9. Vždy je nezbytné mít na paměti, že výkon téhož práva může být za určitých skutkových okolností (dlužno dodat že v naprosté většině případů) zcela v souladu s právním řádem, avšak za jiného skutkového stavu již může naplňovat znaky zjevného zneužití práva, resp. postupu odporujícího dobrým mravům. Je tomu tak proto, že dotčený (konkrétní) výkon práva nelze posuzovat izolovaně, ale naopak je nezbytné vzít v úvahu všechny v této souvislosti relevantní skutečnosti, jež jedině (a to ve svém souhrnu) mohou být náležitým podkladem pro případnou úvahu o odepření právní ochrany ve smyslu § 8 o. z. Z napadeného rozhodnutí přitom vyplývá, že odvolací soud si byl vědom toho, že neposkytnutí ochrany právnímu jednání přichází v úvahu jen v kvalifikovaných případech, jež musí být řádně odůvodněny, a současně též, že zohlednil veškeré jemu známé okolnosti, které mohly mít vliv na posouzení, zda žalobou uplatněný požadavek dovolatele atributy zjevného zneužití práva naplňuje. Takto přihlédl k celkovému počtu výzev, jimiž dovolatel po žalovaném opakovaně požaduje sdělení řady informací a přístup k nejrůznějším dokumentům, ke skutečnosti, že na podkladě těchto žádostí vede dovolatel se žalovaným mnoho soudních sporů, jež nadto „drobí“ do většího počtu žalob, než je samotných žádostí, a současně též k okolnosti, že žalovaný na nemálo výzev dovolatele reagoval a žádané informace mu poskytl. Jeho úvahy jsou v tomto směru konzistentní a přesvědčivě odůvodněné, a za daných okolností se ani dovolacímu soudu nejeví jako zjevně nepřiměřený právní názor, podle něhož hlavní nebo alespoň převažující motivací výkonu práva dovolatele je úmysl žalovaného poškodit, a že tudíž výkon práva dovolatele vskutku zjevné zneužití práva představuje. Nezbývá tedy než uzavřít, že odvolací soud se od ustálené judikatury dovolacího soudu neodchýlil; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Se zřetelem k obsahu dovolání pokládá dovolací soud za potřebné na tomto místě dodat, že otázky označené v dovolání pod č. 2–4, které dovolatel předložil k dovolacímu přezkumu jakožto otázky dovolacím soudem doposud neřešené, představují jen konkrétní okolnosti dané věci, ve vztahu k nimž je posuzována samotná otázka zjevného zneužití práva, tj. – vyjádřeno jinak – jde o jednotlivé aspekty komplexní úvahy, zda v daném případě je či není na místě odepřít výkonu práva dovolatele ochranu ve smyslu § 8 o. z.; samostatně je tudíž dovolacímu přezkumu podrobit nelze.
10. S přihlédnutím k charakteru některých uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (srov. § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítl-li proto dovolatel rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (zejména ohledně jeho skutečné, resp. subjektivní, motivace k výkonu jeho subjektivního práva a okolností podporujících dílčí závěr odvolacího soudu, že rozsah jeho žádostí překračuje obvyklé standardy) a současně též vady řízení (především výtkou, že odvolací soud svůj závěr o nepochybnosti zneužití práva náležitě neodůvodnil), neuplatnil v tomto ohledu jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (srov. stanovisko pléna Ústavního soudu ze dne 28. 11. 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají.
11. Konečně dovolání proti výroku o nákladech řízení, který dovolatel zjevně napadá jen jako výrok akcesorický, není přípustné podle § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř.
12. Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.
13. Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 18. 6. 2025

JUDr. Jitka Dýšková předsedkyně senátu

Zdroj:

https://rozhodnuti.nsoud.cz/…8CAF004D1E8B?…,