• Nepochopil (bez ověření): „… soud může rozhodnout o vlastnickém právu k libovolnému datu, třeba 100 let zpětně.“

Nepochopile, ve zde popisovaném případě vůbec nejde o to „rozhodnout o vlastnickém právu k libovolnému datu, třeba 100 let zpětně“.

Právě že toto není případ, kdy by se přímo rozhodovalo o vlastnickém právu. Soud měl rozhodovat pouze o tom, že organizační složka státu je povinna připojit svůj podpis na smlouvu o bezúplatném převodu pozemků na restituenta. Šlo přece o žalobu na plnění.

Výsledkem má být perfektní smlouva o bezúplatném převodu nemovité věci na restituenta. Tato smlouva však sama o sobě nezpůsobuje změnu vlastníka nemovité věci!!! Ke změně osoby vlastníka je nezbytné, aby tato smlouva byla řádně doručena katastrálnímu úřadu. A o to zde jde.

• Šlo tedy o typickou žalobu na plnění.
• Výsledkem bylo (mělo být) uložení povinnosti organizační složce státu, aby smlouvu o bezúplatném převodu podepsala.
• Podpis na smlouvu měla připojit i druhá strana (nabyvatel – restituent).
• Smlouva měla být doručena katastrálnímu úřadu. Takový je zákonem daný postup.
• Katastrální úřad měl zapsat nového vlastníka, a to se zpětnou účinností k okamžiku kdy smlouva byla doručena na KÚ.

I v případě, kdy soud nahrazuje svým rozhodnutím projev vůle organizační složky státu, nejedná se o konstitutivní rozhodnutí, nýbrž o pouhé nahrazení projevu vůle jedné ze stran právního jednání. Rozhodnutí soudu pouze nahrazuje chybějící podpis na smlouvě. Účastník této smlouvy se nemůže nijak vyhnout zákonné povinnosti doručit takto podepsanou smlouvu katastrálnímu úřadu. To je přece standardní postup předvídaný zákonem.

Soudy – včetně Nejvyššího – po celá desetiletí porušovaly zákon a nyní NS kvičí, když mu Ústavní soud připomněl zjevné chyby soudců. Argumentace NS by se dala shrnout takto:
„Celá desetiletí jsme chybovali a porušovali zákon. Jak si teď Ústavní soud dovoluje upozornit nás na naše chyby?“