Podotýkám, že definice faktury byla obsažena v Hospodářském zákoníku ode dne 01.07.1964 (zrušen ke dni 01.01.1992). Cituji:
|
109/1964 Sb. Hospodářský zákoník § 375 § 375a (2) Odběratel je oprávněn před uplynutím lhůty splatnosti vrátit bez zaplacení fakturu, která neobsahuje některou náležitost, nebo má jiné závady v obsahu. Ve vrácené faktuře musí vyznačit důvod vrácení. (3) Dodavatel je povinen podle povahy nesprávnosti fakturu opravit nebo nově vyhotovit. Oprávněným vrácením faktury přestává běžet původní lhůta splatnosti. Celá lhůta běží znovu ode dne doručení (odevzdání) opravené nebo nově vyhotovené faktury. (4) Nedohodnou-li organizace jinak, je faktura splatná do 14 dnů ode dne doručení (odevzdání) odběratelů. V pochybnostech se má za to, že faktura byla organizaci doručena třetího dne po odeslání. (5) Nedohodnou-li organizace jinak, vypořádají se zaplacené zálohy ve faktuře nebo jiném podkladu pro placení poskytnutého plnění. Podmínky pro poskytování záloh stanoví smlouva. |
Zákonná definice „faktury“ tedy ode dne 01.01.1992 neexistuje. Výraz „faktura“ je v občanském zákoníku (účinnost od 01.01.2014) zmíněn pouze jednou:
|
89/2012 Sb. Občanský zákoník § 1963 |
➡️ Z uvedeného plyne, že „faktura“ není nutnou výzvou k placení, protože podle NOZ „cena je splatná aniž je zapotřebí výzvy k placení“. Zároveň ale platí, že faktura je výzvou k placení, protože splatnost nasává „do třiceti dnů ode dne, kdy byla dlužníku doručena“. Co to tedy „faktura“ vlastně je – to je záhada, kterou čeští poslanci nebyli schopni nijak osvětlit [1].
Jisto je, že „faktura“ není průkazným účetním dokladem, jetliže žádná výzva k placení není potřebná! Povinnost hradit tedy nejspíše plyne z jiné skutečnosti. Ostatně zkuste si to sami: vystavte společnosti ČEZ fakturu na – řekněme – jeden milion Kč a doručte jim ji. Co myslíte: zařadí si tuto fakturu do svého účetnictví a zaplatí Vám ten milion? Dejte vědět, jak jste dopadli.
V občanském zákoníku okrajově zmíněná „faktura“ tedy nemá žádné formální náležitosti, ani předepsaný obsah. Jako „fakturu“ tedy může účetní jednotka označit jakýkoliv papír, například gratulaci k narozeninám s větou „A nezapomeň, ty kujóne, že mi pořád visíš to pětikilo!“. Není tedy možné druhou stranu závazkového vztahu donutit, aby vystavila a doručila jakousi „fakturu“, neví-li se co to je.
Justitianus
[1] Nakonec to osvětlil Nejvyšší soud v rozsudku velkého senátu Cdo 3125/2022–200 (Doležílek, Bičák, Brzobohatá, Cileček, Doležal, Dvořák, Eliáš, Gemmel, Horák, Horňák, Krčmář, Misiačková, Spáčil, Vláčil, Vojtek, Waltr, Zezula). Zjednodušeně řečeno: Jestliže strany si sjednaly, že dluh bude splněn na výzvu věřitele, pak splatnost nastane teprve po této výzvě a po uplynutí sjednané lhůty (ta se počítá od doručení výzvy do konce doby splatnosti); uplynutím doby splatnosti se dluh stal dospělým (splatným) a vymahatelným soudně. Tříletá subjektivní promlčecí lhůta dle 2012/89/§629/1 však začala běžet dříve – už ve chvíli, kdy věřitel mohl vyzvat dlužníka poprvé ke splnění dluhu. Pro běh promlčecí lhůty je tedy bezvýznamné, zda a případně kdy věřitel skutečně dlužníka ke splnění dluhu vyzval (doručením „faktury“ nebo jiné výzvy podobné povahy).
Poslední komentáře