• Pan nv napsal: „Ale pokud na něco „spoříte“ tak takové dlouhodobé „spoření“ na něco se schválit musí.“

Pisatel nemá pravdu. Nic se schválit nemusí, žádný účel spoření. Postačuje když se schválí částka.

Jestliže byla shromážděním schválena nějaká částka, pak k tomu vůbec nemuselo být jakékoliv zdůvodnění. Nemuselo být v usnesení uvedeno ani slovo o účelu platby, ani o lhůtě do které se částka má použít. Neexistuje celostátně účinný právní předpis, který by vázal povinnost vlastníka platit na existenci nějakých upřesňujících informací o důvodu platby nebo o termínu použití peněz.

V § 15 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb. bylo o zálohách na správu výslovně uvedeno toto:
„K účelu uvedenému v odstavci 1 skládají vlastníci jednotek předem určené finanční prostředky jako zálohu. Výši záloh si určí vlastníci jednotek usnesením shromáždění dopředu tak, aby byly kryty předpokládané náklady, které bude nutné vynaložit v následujících měsících i v dalších letech.“

Z dikce zákona se jevilo, že výše schválených záloh musela tedy být podložena nějakým (kontrolovatelným a schváleným) plánem nutné údržby a oprav domu. Jinak by vlastníkovi jednotky nevznikala povinnost skládat jakékoliv zálohy na neznámý účel. Jenže soudci na takový výklad zákona zvysoka kašlali. Soudy opakovaně judikovaly, že vlastník je prostě povinen platit tolik, kolik schválí většina. Bez jakéhokoliv plánu, bez nutnosti prokazovat na co se částka má použít, a zda je tedy skutečně „nutná“.

Jediné, na co se zmohl Nejvyšší soud, bylo tvrzení, že zálohy mohou být stanoveny naprosto nahodile a bez odůvodnění (a dokonce i zpětně za uplynulé období!!!), avšak „nesmí být zjevně nepřiměřené“ ani „likvidační“. To je ovšem vlastníkovi jednotky platné asi jako mrtvému zimník.

A zákon č. 89/2012 Sb. tuto naprostou svévoli dotáhl ještě dál: v části o bytovém spoluvlastnictví už vůbec není zmíněna nějaká „nutnost“, ani se nestanoví, že by vybíraná částka měla snad mít nějakou souvislost s „krytím předpokládaných nákladů, které bude nutné vynaložit“.

Justitianus