Mně se ten případ také libí, ale jako výrobní inženýr jsem zvyklý na maximální přesnost. A proto bych potřeboval vysvětlit několik výkladových nepřesností, kterých jsem si při ranní kávě všiml a na které nejsem u Justitianus úplně zvyklý a prosím teda o jeho reakci. Jinak rejstřiky máme od roku 2018 a vypovídat smlouvu se rozhodně nechystáme.

Justitianus uvádí:„Při prolongaci totiž nedochází k novému dvoustrannému „sjednání“, nýbrž toto prodloužení je následkem jednostranného právního jednání uživatele (omitere).

>Toto není evidentně pravda, na prodloužení musí být aktivní obě strany, ne pouze uživatel, jak uzavírá Justitianus. Ani jedna ze stran smlouvy nesmí podat ve sjednané době výpověď, aby došlo k prodloužení.

Justitianus uvádí: „Z uvedeného plyne, že prolongace (prodloužení) nastane při nečinnosti uživatele automaticky po prvních dvou letech, avšak pouze JEDNOU JEDENKRÁT.

>Opět, toto není zjevně pravda. Prolognace (prodloužení) nastane při nečinnosti obou stran, ne jen při nečinnosti uživatele, samotná nečinnost uživatele by k prodloužení nepostačovala. Poskytovatel musí být nečinný taky. Jednají nečinně tedy obě strany smlouvy.

A nakonec v poznámce pod čarou Justitianus rozebírá možné způsoby jednání, zde bych to chápal, ale právě jeho poznámka mě dovedla k napsání této reakce, ač se diskuzí bežně neúčastním.

Justitianus píše: ☀ Naopak automatická prolongace je výsledkem pouze jednostranného právního jednání jedné ze stran – jde o jednostrannou nečinnost způsobem jednání „omitere“.

>Tohle je stále se opakující nepřesnost v celém rozboru. Dle mě je automatická prolongace výsledek jednání dvou smluvních stran a to tak, že ani jedna nepodala výpověď. Kdyby kterákoli ze stran, jak poskytovatel, tak uživatel, podala výpověď, chápu to tak, že smlouva by skončila. Pokud to ani jedna ze stran neudělá, dle rozboru jednaly strany oboustranně stejně a jednaly způsobem „omitere“ a naplnily tak podmínku pro prodloužení a sjednání nového smluvního období.