Dobrá víra je stavem, kdy jednající neví o určitých právně významných nedostatcích souvisejících s jeho jednáním, a ani o nich vědět nemohl. 

Nejde jenom o vnitřní stav mysli jednajícího, který o určitých skutečnostech neví, neboť tím by mohl být chráněn i někdo, kdo si počínal nedbale, což není smyslem principu ochrany dobré víry. Jde o situaci, kdy jednající nejen neví, ale ani vzhledem k okolnostem o nedostatcích vědět nemohl. 

Tohoto objektivního měřítka, jež je mj. jedním z řady projevů principu poctivosti, se dovolává § 4 odst. 2 ObčZ. 

Zda jednající mohl či nemohl o nedostatcích souvisejících s jeho jednáním vědět, se posoudí podle toho, zda by o nich mohla nebo nemohla vědět osoba případu znalá při zvážení okolností, které jí musely být v jejím postavení zřejmé. Touto modelovou osobou je nutno zásadně rozumět podle § 4 odst. 1 ObčZ osobu průměrného rozumu, která si počíná s běžnou péčí a opatrností. Je-li z tohoto pohledu nevědomost jednajícího omluvitelná, lze jej považovat za dobrověrného.

22 Cdo 4925/2016 (Spáčil, Králík, Havlík)