Z toho, že vyúčtování služeb musí být řádné, lze dovodit, že nájemce má právo seznámit se s doklady, o něž se vyúčtování opírá; jinak by totiž neměl žádný právní prostředek k tomu, aby mohl řádnost vyúčtování popřípadě zpochybnit. Za této situace nelze nájemci bytu upřít právo žádat po pronajímateli předložení dokladů, z nichž vycházelo příslušné vyúčtování služeb, kteréžto právo lze uplatnit u soudu v případě, že pronajímatel jeho žádosti nevyhoví. 

Pro způsob předložení dokladů nelze stanovit podrobná a vyčerpávající pravidla, avšak vždy je třeba postupovat tak, aby byla umožněna účinná kontrola správnosti vyúčtování. Právo seznámit se s doklady proto nelze chápat formálně jako právo na předložení dokladů za jakýchkoliv podmínek. Pronajímatel bytu splní povinnost předložit nájemci doklady, z nichž vycházel při vyúčtování služeb, tehdy, jestliže je předloží za podmínek umožňujících je řádně prostudovat, resp. pořídit si opisy či kopie. Může též předložit kopie dokladů (a náklady na jejich pořízení zahrnout do vyúčtování); v tomto případě však musí umožnit porovnání kopií s originály dokladů. 

Objektem práva nájemce na předložení dokladů, o které se opírá příslušné vyúčtování služeb, je tedy soubor daných dokladů, jako celek, a nikoli jednotlivé listiny, jimiž je tvořen. Ostatně zmíněná „komplexnost“ není kvalita jednotlivých dokladů, kterou propůjčují souboru, do nějž náleží, nýbrž vlastnost samotného souboru, jež vyplývá ze vzájemných vazeb mezi těmito doklady. Okolnost, že objektem nároku na předložení dokladů, z nichž vychází příslušné vyúčtování služeb, je celý soubor těchto dokladů, a nikoli skladebné části, jimiž je tvořen (jednotlivé listiny), pak nutně musí nalézt odpovídající výraz též při soudním uplatnění dotčeného nároku. 

Vzhledem k popsanému charakteru uplatněného nároku tudíž nezbývá než připustit, že v žalobě, jíž se nájemce bytu domáhá po pronajímateli předložení dokladů, ze kterých vycházel při vyúčtování záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu, (a také v následném vyhovujícím rozsudku) nemusí být tyto doklady označeny jednotlivě, nýbrž postačí, jsou-li vymezeny úhrnně údaji, jež umožňují identifikovat soubor uvedených dokladů, jako celek. Tomuto požadavku žalobce dostál již tím, že nezaměnitelně vymezil příslušná vyúčtování, jichž se požadovaný soubor dokladů týká, a to údaji o typu dotčených právních úkonů, o zúčtovacích obdobích, na něž se vztahují, a o bytu, s jehož užíváním bylo spojeno čerpání vyúčtovaných služeb. 

Zdroj: rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24.05.2016, č. j. 26 Cdo 1261/2015–191
potvrdil Ústavní soud v usnesení I.ÚS 2803/16 ze dne 06.09.2016