Technickým otázkám příliš nerozumím. V dalším proto většinou reprodukuji názory mého lépe informovaného známého na problém přesnosti náměrů indikátorů topných nákladů.

Indikátorem se rozumí technické zařízení, poskytující číselnou vstupní informaci pro rozúčtování nákladů na teplo. Ve smyslu vyhlášky se indikátory rozumí i principiálně odlišné a jinak nazývané přístrojové konstrukce stejného určení, založené například na denostupňové metodě a nebo na registraci funkce termostatických ventilů.

V současné době jsou nejvíce používány elektronické jednočidlové indikátory, které snímají střední teploty radiátorů a k ním se také váží následující poznámky.

Jak jsem naznačil, tyto indikátory jsou namontovány ke dvěma středním článkům (nebo desce) radiátoru, přibližně ve dvou třetinách jejich výšky. Na tomto jediném místě snímají jejich čidla povrchovou teplotu radiátoru; naměřené hodnoty jsou pak pokládány za střední teplotu radiátoru.

Podle mého názoru, tato interpretace platí beze zbytku v případech, kdy jsou termostatické ventily otevřeny na maximum (cca 27 °C) a radiátor tedy celý topí „naplno“.

V jiných případech může však záměna střední teploty radiátoru za teplotu v místě upevnění indikátoru vést k vážným chybám v indikaci. Čidla totiž bývají naprogramována tak, aby začala snímat povrchovou teplotu sousedních článků až od teploty 30 °C, což je opatření proti možné záměně s vysokými letními teplotami v místnosti. Díky tomuto opatření může spotřebitel se slabě otevřeným termostatickým ventilem odebírat teplo aniž by to čidlo zaregistrovalo. Bude mít proto nulové náměry, přestože těsně nad horní části radiátoru může teplota vzduchu dosahovat až 40 °C.

Něco podobného se stalo i v našem objektu, který měl dvakrát po sobě delší dobu zavzdušněné radiátory. Výbor SVJ proto vydal pokyn, aby byly všechny termostatické ventily nastaveny na maximum. Výsledek byl ten, že zhruba 14 dní topily „na plné pecky“ prvé dva či tři články všech radiátorů bez jakéhokoliv záznamu na indikátorech.

Většina domácností má ovšem nastaveny ventily na teploty mezi 20 a 23 °C, což již čidlo zaregistruje formou náměru. Problém je v tom, že tyto naměřené hodnoty jsou interpretovány jako střední hodnota celého radiátoru. To však podle mého názoru není pravda, protože při tomto stupni regulace spodní část článků podle mých zkušeností „nehřeje“.

Tyto skutečnosti se však při rozúčtování spotřební složky neberou v úvahu a naměřené hodnoty jsou vztaženy k výkonu celého radiátoru (po předchozí korekci polohovým koeficientem). Podle mého soudu, tyto okolnosti přispívají ke značným rozdílům mezi spotřebiteli v nákladech na spotřební složku a odvozeně na celkové měrné náklady, které proto nejsou v přiměřeném souladu s rozdíly v průměrných ročních teplotách vzduchu jejich bytů.