Je vhodné souhlasit s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání?
je vhodné souhlasit s tím, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání?
Jde o pouhý platební rozkaz, který se nepodařilo doručit do vlastních rukou žalovaného. Podle § 173 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, byl nedoručitelný platební rozkaz zrušen.
Soud žádá souhlas, aby ve věci bylo soudem rozhodnuto bez nařízení jednání – otázka stojí tak: jaká je pravděpodobnost, že by soud rozhodoval nějak jinak? Nebo je vhodnější trvat na jednání? Co si o tom myslíte? Máte s tím zkušenosti?
Hodně záleží na tom, zda lze dotyčnému vlastníkovi doručit poštovní zásilku. Pokud ne, jak vidíte z vlastní zkušenosti, je i platební rozkaz v podstatě zbytečný – jako nedoručený (nedoručitelný) je zrušen. Pokud budete souhlasit s rozhodnutím bez nařízení jednání, pak v takovém případě, aby mohlo být rozhodnuto bez nařízení jednání, žaloba opět musí být žalovanému skutečně doručena (nikoliv fikcí). V případě, že by žaloba byla doručena a žalovaný by se například nijak nevyjádřil, má se za to, že s žalobním návrhem souhlasí, soud tedy může rozhodnout rozsudkem pro uznání (bez nařízení jednání). Platební rozkaz a rozsudek pro uznání jsou jediné dvě možnosti, kdy lze dosáhnout kýženého cíle bez nařízení jednání, ale podmínkou je, že platební rozkaz/žaloba budou žalovanému skutečně doručeny.
V případě nedoručitelnosti listovních zásilek žalovanému je procesně výhodnější na výzvu soudu, zda žalobce souhlasí, aby soud rozhodl bez nařízení jednání, vyjádřit nesouhlas – tj. požadovat, aby soud nařídil jednání. V takovém případě lze žalovanému žalobu doručit tzv. fikcí. V případě, že se na první jednání ve věci žalovaný nedostaví (protože o něm neví, protože zkrátka nepřebírá zásilky), žalobce, který se na toto jednání dostaví, může navrhnout vydání rozsudku pro zmeškání. Bez přítomnosti žalovaného následně soud vydá rozsudek pro zmeškání.
Je třeba si uvědomit, že oním kýženým cílem žalobce je získat dokument, který se stane exekučním titulem. Žalobce má na začátku celého procesu vše ve svých rukách. Pokud ví, že se všechny listovní zásilky zaslané žalovanému nedaří doručit, je téměř zbytečné volit cestu platebního rozkazu. Pokud žalovaný nereaguje a zásilky nepřebírá, je procesně lepší volit standardní žalobu a trvat na nařízení jednání. Pokud se žalobce na první jednání ve věci dostaví a v případě nedostavení se žalovaného navrhne vydání rozsudku pro zmeškání, odchází po 10 minutách s rozhodnutím, proti kterému se žalovaný v podstatě nemůže odvolat, jedině z důvodu případných procesních vad, nikoliv však proti samotnému žalobnímu návrhu. Soud následně do 30 dnů vyhotoví písemný rozsudek, zašle jej žalobci i žalovanému, pokud žalovaný zásilku s rozsudkem nepřevezme, po 10 dnech nastane fikce doručení, dále se čeká dalších 14 dnů, než rozsudek nabyde právní moci, pak ještě těch pár dnů (zpravidla 3 dny), než nabyde vykonatelnosti – a kýžený exekuční titul je na světě.
„Platební rozkaz a rozsudek pro uznání jsou jediné dvě možnosti, kdy lze dosáhnout kýženého cíle bez nařízení jednání“ (Vložil Kája_z_Brna, 26. Květen 2021 – 21:03)
Nejsou to jediné možnosti. Soud může rozhodnout bez nařízení jednání, pokud s tím účastníci souhlasí. Právě proto se Vás na to ptal.
Píšete: „Pokud budete souhlasit s rozhodnutím bez nařízení jednání, pak v takovém případě, aby mohlo být rozhodnuto bez nařízení jednání, žaloba opět musí být žalovanému skutečně doručena (nikoliv fikcí).“
A co se stane, když se žaloba nedoručí (což je předpoklad, když se nedoručil ani PR) a fikcí to neplatí? Nebude náhodou zveřejněna kdesi na vývěsce jako náhradní doručení? A nebude to náhodou rychlejší, než přes to fyzické jednání?
Pokud se žalobu nepodaří doručit žalovanému do vlastních rukou, nelze rozhodnout bez nařízení jednání. Budete-li souhlasit s rozhodnutím bez nařízení jednání, je možné, že soud zkusí žalobu žalovanému zaslat s výzvou, aby se k žalobě vyjádřil. Pokud se žaloba s touto výzvou nepodaří žalovanému doručit, pravděpodobně pak soud (samozřejmě opět až po nějaké době) nařídí jednání, na které žalovaného předvolá další zásilkou s poučením o následcích nedostavení se. Předvolání na nařízené jednání již lze doručit fikcí.
V případě platebního rozkazu nebo případného rozsudku pro uznání (bez nařízení jednání) musí být platební rozkaz či žaloba doručena do vlastních rukou žalovaného. Není-li doručeno do vlastních rukou, platební rozkaz se zruší a ani nelze rozhodnout rozsudkem pro uznání (a tedy bez nařízení jednání). Vyvěsit na vývěsce klidně můžete cokoliv, ale v takovém případě zkrátka nelze rozhodnout bez nařízení jednání.
Čili ještě jednou – pokud žalovaný nepřebírá zásilky, efektivní postup žalobce spočívá v tom, že bude trvat na nařízení jednání, na které se následně dostaví, a v případě, nedostaví-li se na toto jednání žalovaný, žalobce na tomto prvním jednání ve věci požádá soud o vydání rozsudku pro zmeškání. V takovém případě se zároveň neprovádí žádné dokazování, protože skutková tvrzení obsažená v žalobě se považují za nesporná.
„Budete-li souhlasit s rozhodnutím bez nařízení jednání, je možné, že soud zkusí žalobu žalovanému zaslat s výzvou, aby se k žalobě vyjádřil. Pokud se žaloba s touto výzvou nepodaří žalovanému doručit, pravděpodobně pak soud (samozřejmě opět až po nějaké době) nařídí jednání, na které žalovaného předvolá další zásilkou s poučením o následcích nedostavení se. Předvolání na nařízené jednání již lze doručit fikcí.“
Tedy soud, i když ví, že žalovaný na adrese nebydlí (zásilky se vrací s tím, že se odstěhoval – tedy PR se vrací), tak tento soud navrhuje rozhodnutí bez nařízení jednání? I když ví, že bude po čase další zásilkou zase nařizovat jednání? Není to trochu nelogické od soudu? Chce si ušetřit čas aby nemusel jednat a jen zasílal zásilky?
„Tedy soud, i když ví, že žalovaný na adrese nebydlí (zásilky se vrací s tím, že se odstěhoval – tedy PR se vrací), tak tento soud navrhuje rozhodnutí bez nařízení jednání?“
To ale přece není záležitostí soudu – vše má v rukou žalobce. Ten zpravidla ví mnohem lépe než soud, zda žalovaný přebírá nebo nepřebírá zásilky. Čili pokud žalobce ví, že žalovaný nepřebírá zásilky, je zbytečné, aby požadoval vydání platebního rozkazu, a zároveň je zbytečné, aby souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání.
Ten, kdo má v rukou procesní postup, je především žalobce. Soud z jednoho nedoručeného platebního rozkazu nemůže „vědět“, že žalovaný nepřebírá zásilky (neb se například na místě svého trvalého nebo posledního známého bydliště nezdržuje).
„pokud žalobce ví, že žalovaný nepřebírá zásilky, je zbytečné, aby požadoval vydání platebního rozkazu, a zároveň je zbytečné, aby souhlasil s rozhodnutím bez nařízení jednání“
tak tohle určitě běžný občan neví… lze odkázat na konkrétní paragrafy osř, kde si to lze dočíst?
A že ví nebo neví? Pokud se vrátí byť jediná zásilka s „Adresát se odstěhoval“, tak je to skoro jasné.
Dobrá tedy, takže soudce obešle obě strany, zda souhlasí s rozhodnutím bez jednání, spolu s žalobou, a když neodpoví, tak že to bude brát jako souhlas. Ta se mu ale od žalovaného vráti, tak co soud udělá? Nařídi to jednání stejně, pokud jsem pochopil.
Takže je rychlejší rovnou napsat nesouhlas. Anebo to nějak naformulovat:
„Souhlasím bez jednání v případě, že rovnou bude rozhodnuto. Jinak nařiďte jednání.“
Šlo by to? Jde o to, že nevíme, co soudce má v záměru. Domněnka byla, že jednání může plánovat na kdovíkdy a rozhodnbout od stolu může skoro hned.
„Domněnka byla, že jednání může plánovat na kdovíkdy a rozhodnbout od stolu může skoro hned.“
Nemůže rozhodnout hned (bez nařízení jednání). Bez nařízení jednání může rozhodnout jen v případě, že žaloba byla žalovanému skutečně doručena (doručení fikcí je v takovém případě vyloučeno).
Budete-li souhlasit s rozhodnutím bez nařízení jednání, soud pravděpodobně zašle žalobu (podobně jako platební rozkaz) spolu s kvalifikovanou výzvou k tomu, aby se žalovaný k žalobě vyjádřil – nevyjádří-li se, má se za to, že nárok žalobce uznává. Nicméně pokud se dá očekávat, že žalovaný zásilku od soudu nepřevezme, budete zkrátka pouze čekat, a to konkrétně na to, než soud žalovanému zašle výzvu k vyjádření se spolu se žalobou, budete čekat, než se zásilka vrátí soudu zpět jako nedoručitelná, budete čekat, než se příslušný soudce podívá do diáře a nařídí na nějaký den jednání (přitom termín musí volit dostatečně dopředu), budete čekat, než nastane daný den jednání…
Není jednodušší prostě rovnou žádat nařízení jednání? Z jakého důvodu se vyplatí čekat, zda žaloba bude žalovanému doručena? Leda tehdy, přebírá-li zásilky. Protože pokud žalobu převezme a nebude nijak reagovat nebo bude reagovat tak, že nárok žalobce uzná, pak se rozhodnutí bez nařízení jednání může vyplatit. Pokud nárok neuzná nebo zásilku nepřevezme, i tak bude nařízeno jednání, ale to mohl daný soudce nařídit rovnou a nemusel zasílat žalovanému výzvu k vyjádření se očekávajíc, že možná nebude muset být nařízeno jednání, ne?
Cílem žalobce je co nejefektivnější cestou získat rozsudek. Pokud žalovaný nepřebírá zásilky, proč si tuto cestu komplikovat platebními rozkazy a souhlasem s rozhodnutím bez nařízení jednání, když ani první, ani druhé nevede přímo k cíli, protože rozhodnutí bez nařízení jednání v případě, kdy žalovaný danou zásilku zkrátka nepřevezme, nemůže být užito?
Takže ano – v případě, že žalovaný nepřebírá zásilky, je rychlejší vyjádřit nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání a procesně celou záležitost vést k získání rozsudku pro zmeškání.
Poslední komentáře