Sleduji již mnoho let způsoby rozúčtování nákladů na teplo pro vytápění a teplou vodu u různých domů i vlastníků. Je to oblast dosti neznámá pro většinu vlastníků bytů a je předmětem mnoha stížností, kritik a odsudků. Největší rozdíly zjišťují v korekcích na polohu bytu v domě, dále zjišťuji, že některé domy mají upravenu limitní vyhláškovou /spodní hranici… –40%/, např. na (-25%). O jiných úpravach se zmiňovat zde nebudu. Pak nastupuje závěrečná fáze vlastního rozúčtování, kde existují různé vlastní algoritmy (výpočtové metody) výpočtu. Převážně každý rozúčtovatel má svůj vlastní algoritmus (je to jeho know how), který Vám samozřejmě nesdělí. Pokud by jste si rozúčtování nechali provést u několika rozúčtovatelů, pak výsledkem rozúčtování budou zcela určitě rozdílné hodnoty nákladů. Proti tomu nelze nic dělat, protože vyhláška neukládá rozúčtovateli použit nějakou „normovou výpočetní metodu“, kterou by bylo asi obtížné zavést do legislativy.Je to na nás, komu svěříme naše rozúčtování. Závěrem ještě poznámku k popisovanému případu; že bytu, který má odchylku od průměru +27% se odečítají neměřené korekční dílky. To je tím, že v domě jsou zcela určitě byty „podvytápěné“, kterým se neměřené korekční dílky dopočítávají do hodnoty (-40%)a ostatním, co jsou v tolerančním poli, se naopak úměrně odpočítávají.Opačný postup je pak u bytů „přetápěných“. Při všech těchto výpočetních korekcích musí být dodržena výše spotřební složky nákladů, ta je limitou, k níž musí dospět souhrn ceny a počtu korekčních dílků v zúčtovací jednotce.