Vyznavač islámu člen SVJ v judikatuře ÚS I.

Vložil Pavel, 22. Prosinec 2018 - 16:47 ::

III.ÚS 934/18 ze dne 24. 4. 2018

Česká republika USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Radovana Suchánka a soudců Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele Karla Nevěčného, zastoupeného JUDr. Danem Zwiebem, advokátem, sídlem Březinova 524/31, Praha 8 – Karlín, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. prosince 2017 č. j. 26 Cdo 4322/2017–102 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 14. listopadu 2016 č. j. 14 Cmo 435/2015–59, za účasti Nejvyššího soudu a Vrchního soudu v Praze, jako účastníků řízení, a Společenství vlastníků jednotek O., jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

I. Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

  1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) a § 72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno jeho právo na spravedlivé soudní řízení podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) ve spojení s čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, který zaručuje právo na pokojné užívání majetku, a čl. 9 odst. 1 Úmluvy, který zaručuje právo na svobodu náboženského vyznání.
  2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí se podává, že stěžovatel, jako člen vedlejšího účastníka a vlastník konkrétního bytu, se žalobou u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhal zrušení rozhodnutí vedlejšího účastníka (správně rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek) ze dne 20. 10. 2011, jímž bylo schváleno financování revitalizace domu částečně z prostředků z fondu oprav a částečně z úvěru poskytnutého finančním ústavem v maximální výši 12 500 000 Kč. Žalobu zdůvodnil výhradou svého náboženského přesvědčení, které je založeno na zásadách islámu a nedovoluje placení ani přijímání úroků spojených s úvěrovými obchody, a námitkou, že vedlejší účastnice nemá pravomoc ukládat svým členům povinnost přijímat a splácet úvěr. Městský soud rozsudkem ze dne 17. 3. 2015 č. j. 52 Cm 23/2014–37, žalobu zamítl, což odůvodnil nesplněním základní podmínky k rozhodnutí soudu podle § 11 odst. 3 věta třetí zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, tj. že nejde o důležitou záležitost.
  3. Proti rozsudku městského soudu podal stěžovatel odvolání, na jehož základě Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 14. 11. 2016 č. j. 14 Cmo 435/2015–59 rozsudek městského soudu potvrdil. V odůvodnění připomenul, že právní úprava společenství vlastníků stojí na principu, že rozhodující je většina, které se musí nesouhlasící vlastník podrobit a prolomit ji může jen za přesně zákonem stanoveným podmínek. Z tohoto hlediska vrchní soud shledal (s využitím judikaturních závěrů Nejvyššího soudu), že v posuzované věci šlo o tzv. důležitou záležitost, protože rozhodnutí o financování revitalizace formou úvěru zasahuje do právního postavení vlastníků, a nelze proto považovat za správný závěr městského soudu, že napadené rozhodnutí shromáždění vlastníků nepředstavuje rozhodnutí o důležité záležitosti podle § 11 odst. 3 bytového zákona. Vrchní soud vyšel ze skutkových zjištění městského soudu a hodnotil, zda přijetím rozhodnutí v důležité záležitosti bylo nepřípustně zasaženo do práv přehlasovaného vlastníka, tedy zda byl ve výkonu svého vlastnického práva omezován více, než je potřebné pro ochranu práva ostatních vlastníků jednotek, a zda přijaté rozhodnutí bylo v extrémním nesouladu s principy spravedlnosti, poté uzavřel, že se tak nestalo. Objasnil (též s odvoláním na konkrétní rozhodnutí Ústavního soudu) povahu bytového spoluvlastnictví, v němž práva jednotlivých vlastníků jsou omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek, a konstatoval, že na respektování této zásady stojí vztahy ve společenství vlastníků jednotek a práva ostatních vlastníků, kteří projevili většinovou vůli, nemohou být náboženskou vírou stěžovatele nikterak omezována. K tomu dodal, že ústavně zaručené právo na náboženskou svobodu nelze chápat tak, že jeho prosazováním může člen společenství vlastníků zvrátit většinové rozhodnutí ostatních vlastníků, aniž by pro to byly jinak splněny důvody podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů. Posléze připomenul, že samotné rozhodnutí o způsobu financování prostřednictvím úvěru od peněžního ústavu není v rozporu s právními předpisy ani stanovami vedlejšího účastníka, k zajištění úvěru bylo sjednáno zástavní právo k prostředkům na účtu společenství vlastníků a ručení členů za jeho závazky plyne ze samotného vztahu mezi vlastníky jednotek. V závěru ještě uvedl, že nechce-li se stěžovatel podřídit vztahům, na nichž je založeno fungování spoluvlastnictví ve společenství vlastníků, měl si zvolit jinou formu uspokojení svých bytových potřeb.
  4. Rozsudek vrchního soudu napadl stěžovatel dovoláním, které Nejvyšší soud usnesením ze dne 13. 12. 2017 č. j. 26 Cdo 4322/2017–102 odmítl pro nepřípustnost. Stěžovatele upozornil, že přehlíží shodnost závěru vrchního soudu s jeho názorem o napadnutelnosti rozhodnutí přijatých shromážděním podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů, a že závěr vrchního soudu o omezení vlastnictví jednotky stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu a Ústavního soudu, a že soud může do vnitřních poměrů společenství vlastníků zasahovat pouze v zákonem stanovených případech a za zákonem stanovených podmínek. Zdůraznil, že u žalob podle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů soud pouze přezkoumává, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami společenství, a dospěje-li k závěru, že nikoliv, vysloví jeho neplanost; otázka náboženské svobody či náboženská víra jednotlivých vlastníků jednotek s těmito závěry nijak nesouvisí, a pro závěr o jejich správnosti nemá žádný význam.

II. Argumentace stěžovatele

5. Stěžovatel po rekapitulaci průběhu soudního řízení, včetně obsahu jeho opravných prostředků, polemizuje se závěry obecných soudů. Konkrétně zpochybňuje závěr Nejvyššího soudu, že otázky předestřené v dovolání vyřešil vrchní soud v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, když podle nálezu Ústavního soudu ze dne 17. 12. 2014 sp. zn. I. ÚS 3093/13 má dovolací soud posoudit přípustnost skutkových otázek, které se promítají do základních práv a svobod. Podle něj vůbec nešlo o vlastnictví jednotky, nýbrž o to, zda je povinen podílet se na nakupování peněz za úplatu, má-li své vlastní peníze. Jeho náboženské vyznání nekonkuruje vlastnickému právu nikoho, a ani zdrženlivost od úvěru neomezuje ničí právo vzít si úvěr. Zatímco jeho právo na svobodu náboženského vyznání a jeho výkon je ústavním právem, vlastníci jednotek žádné právo k zatížení stěžovatele podílem na úvěru podle zákona o vlastnictví bytů ani podle jiného zákona nemají. Stěžovatel se, ve stručnosti shrnuto, neztotožňuje se závěrem Nejvyššího soudu, že otázka náboženské svobody či náboženská víra nesouvisí se závěry soudů a pro závěr o jejich správnosti nemá žádný význam.

6. Podle stěžovatele ponechal Nejvyšší soud stranou námitku, že zatížení podílem na smlouvě o úvěru a vzetím jeho majetku jako záruky splácení tohoto podílu proti jeho vůli odporuje zásadě smluvní volnosti. Jde tak o neodůvodněný zásah do svobody rozhodovat se odpovědně v rámci finančních možností jednotlivce tak, aby mohl ovládat hospodaření se svými prostředky udržitelným způsobem.

7. Stěžovatel shrnul, že závazek státu zajišťovat ochranu základních práv a svobod prostřednictvím platných zákonů a ustálených rozhodovacích postupů u soudních instancí všech stupňů není v jeho věci dosud naplněn. Nejvyšší soud nebyl oprávněn usnesením odmítnout jeho dovolání, nýbrž měl o dovolání rozhodnout rozsudkem po věcném přezkoumání předložených právních otázek.

III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky § 29 až 31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).

IV. Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není však samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny předpisy ústavního pořádku chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé. Postupují-li soudy v souladu s obsahem hlavy páté Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Ústavní soud také již opakovaně judikoval, že důvod ke zrušení rozhodnutí soudu by byl dán pouze tehdy, kdyby jeho právní závěry byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními [srov. např. nález ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Taková pochybení Ústavní soud ani v nyní posuzované stěžovatelově věci neshledal.

10. Z vlastní rozhodovací činnosti Ústavní soud zjistil, že stěžovatel po nabytí vlastnického práva k jednotce opakovaně různými právními prostředky a v různých řízeních (např. ve stavebním řízení, ve sporu o náhradu majetkové a nemajetkové újmy, v řízení o zrušení smluv) zpochybňuje rozhodnutí spoluvlastníků budovy, v níž je situována jeho jednotka, zejména namítá zásah do jeho vlastnického práva, posléze také i zásah do jeho náboženského přesvědčení založeného na zásadách islámu. Tyto spory vrcholí podáním ústavní stížnosti, vesměs neúspěšné. Přitom Ústavní soud také opakovaně poučoval stěžovatele o povaze bytového spoluvlastnictví (srov. usnesení ze dne 24. 1. 2012 sp. zn. II. ÚS 3584/11, usnesení ze dne 12. 8. 2014 sp. zn. I. ÚS 1058/14, usnesení ze dne 17. 1. 2017 sp. zn. IV. ÚS 3571/16 atd.; pozn. rozhodnutí Ústavního soudu jsou publikována na http://nalus.usoud.cz). Z nynější stěžovatelovy ústavní stížnosti je evidentní, že stěžovatel tato poučení nehodlá respektovat a úporně setrvává na svých představách o povaze bytového spoluvlastnictví, které jsou zjevně rozporné s právní úpravou tohoto specifického druhu spoluvlastnického vztahu (srov. citovaný zákon o vlastnictví bytů i § 1158 a násl. občanského zákoníku č. 89/2012 Sb.). Je notorietou, že právní úprava musí respektovat specifika spoluvlastnictví, např. ve vnitřním vzájemném vztahu mezi spoluvlastníky, typicky se projevující v pravidlech pro tvorbu společné vůle, logicky vedoucí – vzhledem k pluralitě spoluvlastníků – k omezení autonomie vůle. Přitom tato pravidla jsou formulována pro všechny osoby shodně, bez rozdílu pohlaví, rasy, barvy pleti, jazyka, víry a náboženství, politického či jiného smýšlení, národního nebo sociálního původu, příslušnosti k národnostní nebo etnické menšině, majetku, rodu nebo jiného postavení (čl. 3 odst. 1 Listiny).

11. Také v nynější věci byl stěžovatel poučen o judikaturních závěrech týkajících se povahy bytového spoluvlastnictví již v průběhu řízení před obecnými soudy (viz str. 5 rozsudku vrchního soudu, str. 2 usnesení Nejvyššího soudu); Ústavní soud na tyto partie rozhodnutí obecných soudů odkazuje, včetně možnosti volby jiné formy uspokojování stěžovatelových bytových potřeb (str. 5 rozsudku vrchního soudu, poslední věta). Z těchto důvodů není relevantní ani stěžovatelova námitka vůči postupu Nejvyššího soudu při posuzování přípustnosti jeho dovolání.

12. Se zřetelem k uvedeným zjištěním Ústavní soud uzavírá, že obecné soudy neporušily žádné stěžovatelovo základní právo, a proto mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 24. dubna 2018

Radovan Suchánek v. r. předseda senátu


Vyznavače islámu ÚS odmítá, zatím.

Hezký den!

  • Judikáty
  • judikatura

Štítky (beta): Přidejte nový štítek vepsáním, smažte kliknutím na křížek (pouze pro přihlášené). Zobrazte další diskuse s daným štítkem kliknutím na štítek. Seznam štítků.

Vložil TN. (bez ověření), 22. Prosinec 2018 - 23:03

Celé je to nesmysl. V demokraticky řízených SVJ (což jsou SVJ, která nejsou řízena podvodníky), se výbor po schválení záměru akce vlastníků zeptá, kdo složí svůj podíl na ceně díla ihned (či ve splátkách do určité lhůty, např. do dne podpisu smlouvy o dílo s dodavatelem) a kdo nikoli, a bude se podílet na splácení úvěru, který si SVJ u banky pořídí.

Ústavní soud nepochopil, co je správa společné věci a že nelze nikoho nutit, aby za revitalizaci domu zaplatil více, než činí cena díla (což s ohledem na úrok přeplatí nejméně o 20 %).

Líný a dementní stát, který se potřeboval zbavit zchátralého bytového fondu a přehodil ho na města a ta potom na nájemníky, nastrčil mezi vlastníky nechtěného a nikým nepotávaného čerta – zvaného společenství vlastníků. Bdělí vlastníci se potom stali nevolníky podvodníků ve výborech za pasivního a lhostejného přihlížení ostatních spoluvlastníků do­mu.

Vložil Justitianus, 23. Prosinec 2018 - 19:57

Pane TN, ještě jsem se nesetkal s případem, kdy by vlastník šel k soudu teprve až složil předem celou částku, připadající na jeho jednotku. Dosavadní spory (včetně zmíněného v úvodním příspěvku) tedy nepřispěly k vyřešení právní otázky zda vlastník je povinen proti své vůli platit více než činí jeho podíl na správě domu.

Pokud vím, v dosavadních sporech se vlastník vždy domáhal zrušení většinového rozhodnutí o tom, že SVJ si vezme bankovní úvěr. Sám ovšem na účet SVJ nesložil žádnou zálohu! V ničem se tedy neodlišil od neplatičů, kteří si odhlasovali opravy/zlepšení, avšak na tento účel zároveň odmítli složit přiměřenou zálohu k rukám SVJ.

Při tom se na platební povinnost každého vlastníka jednotky hledí ze zákona odděleně, jako na samostatná plnění:

§ 1871 Dělitelné plnění
(1) Každý z několika spoludlužníků dělitelného plnění je dlužen jen svůj díl a každý z několika věřitelů dělitelného plnění je věřitelem jen svého dílu, ledaže smlouva, zákon nebo rozhodnutí soudu stanoví jinak.

Je nepochybné, že vlastník je povinen uhradit pouze svůj díl nákladu na opravu/zlepšení společného majetku, a při tom je jeho povinností poskytnout k tomuto účelu dostatečnou zálohu (§ 15 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb., § 1180 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb.). Jestliže takovou zálohu poskytl, nemůže mu být ze strany SVJ účtován vícenáklad na poskytnutí úvěru/pújčky jednotlivým neplatičům. Jestlže SVJ dojedná s některými vlastníky jednotek pújčku či úvěr s dlouhodobým splátkovým kalendářem, je to pouze individuální věc mezi SVJ a těmito jednotlivými dlužníky. Nejde o činnost správy domu ani o (účelně vynaložený) náklad na správu domu. Jde o poskytovanou finanční službu.

Ani, SVJ v podstatě poskytuje některým svým dlužníkům individuální peněžní službu. Poskytuje jim úvěr, nebo u dluhů sjednává dlouhodobý splátkový kalendář s neplatiči. Příjemci této služby jsou známi – jsou jimi ti, kteří nebyli schopni předem složit požadovanou částku (přiměřenou zálohu) na výzvu SVJ. Zvýšené náklady je nutno vymáhat na tom, kdo zvýšený náklad zavinil.

Jak to už u služeb v právním státě bývá, tito vlastníci (osoby kterým byla poskytnuta půjčka či úvěr) jsou povinni nést veškeré náklady, které vznikly právnické osobě SVJ v souvislosti s poskytnutím peněžní služby. V tomto případě: náklad na smlouvu o bankovním úvěru, náklad na úroky požadované bankou s splácení jistiny.

Bylo by nemravné přenášet na řádně platícího vlastníka náklady na peněžní službu, kterou si nesjednal a nečerpal ji. Tyto náklady musí nést pouze jednotliví neplatiči! SVJ je povinno postarat se, aby jim naúčtovalo plnou částku za poskytnutou finanční službu a aby tuto částku od nich také vymáhalo. A pokud snad SVJ neúčtuje o poskytnutých individuálních dlouhodobých půjčkách/úvěrech, pak porušuje pravidla vedení účetnictví.

Justitianus

Vložil Iva Müllerová (bez ověření), 9. Květen 2019 - 20:43

naprosty souhlas o tom uz tu kdysi psal LAKE. Ja jsem vsak nasla Usneseni ÚS (zkusim spisovou znacku vyhledat az budu mit vice casu) a tam se soudili vlastnici, kteri chteli slozit svuj dil hotove, ale SVJ vzalo uver a naklady rozlozili na vsechny vlastniky. A tito vlastnici u ÚS prohrali. O tom jsem taky psala v me stiznosti, protoze ja tuto povinnost nemela (cerpat uver) az po novele 103/2000sb. bylo toto nejasne ustanoveni dano k ZVB. Spravcove a najate firmy tvrdi opak co Lake a Vy, tvrdi, ze jste clenem SVJ a jste povinnen si vzit uver. Podle meho nazoru jedina ze zakona povinost je v § 15 odst.1 a 2 ZVB. Dekuji za Vas nazor.

Vložil TN. (bez ověření), 23. Prosinec 2018 - 23:18

Do toho bych nešel – pokud bez souhlasu SVJ složím na účet SVJ svůj podíl (tady ještě mohou vzniknout problémy při výpočtu konkrétní částky) – a pak se začnu soudit (co by mělo být předmětem petitu?), hrozí, že během 3 let dojde k promlčení (soud může trvat déle, než 3 roky) a v případě prohraného sporu nebudu moci SVJ vyzvat k vrácení příp. bezdůvodného obohacení.

Vložil Vlastnické hnutí (bez ověření), 30. Prosinec 2018 - 1:53

„v případě prohraného sporu nebudu moci SVJ vyzvat k vrácení příp. bezdůvodného obohacení.“

Je potřeba u soudu v promlčecí lhůtě uplatnit vrácení bezdůvodného obohacení a současně požádat soud, aby řízení přerušil do doby, než bude vyřešena otázka řešená v jiném řízení. Podle jeho výsledku potom žalobu buď vzít zpět, nebo v řízení pokračovat.

Vložil Jarda_, 23. Prosinec 2018 - 2:46

Demo kratos, vlada lidu, vlada luzy (konstatovali dva starorecti myslitele), jaci vlastnici, takove vedeni…

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".