NS 26 Cdo 913/2019 neřádné vyúčtování služeb není splatné

Rozhodnutí NS

26 Cdo 913/2019

Soud: Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí: 27.08.2019

Spisová značka: 26 Cdo 913/2019

ECLI: ECLI:CZ:NS:201­9:26.CDO.913.2019­.3

Typ rozhodnutí: ROZSUDEK

Heslo: Společenství vlastníků jednotek

Vlastnictví bytů

Dotčené předpisy: § 15 odst. 2 předpisu č. 72/1994Sb.

Kategorie rozhodnutí: C

26 Cdo 913/2019–279

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a Mgr. Lucie Jackwerthové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného Doc. JUDr. Milanem Kindlem, CSc., advokátem se sídlem Chomutov, Blatenská 3218/83, proti žalovanému I. Z., bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem Praha 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částky 110.332,– Kč s příslušenstvím, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 49 ECm 3/2014, o dovolání žalovaného proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018, č. j. 8 Cmo 271/2016–246,

t a k t o :

Rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 22. srpna 2018, č. j. 8 Cmo 271/2016–246, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (společenství vlastníků jednotek, jehož hlavním účelem bylo zabezpečovat řádný výkon činností spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu – viz § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 /dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“/) se domáhal (návrhem na vydání elektronického platebního rozkazu /dále též jen „Návrh“/), aby mu žalovaný (který je vlastníkem šesti tam specifikovaných /bytových/ jednotek, jež se nacházejí v domě spravovaném žalobcem /dále též jen „jednotky“/) zaplatil z titulu nedoplatků za služby související s užíváním jednotek za rok 2010 (dále též jen „nedoplatky za služby“, „zálohy na služby“) částku 110.332,– Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení). Návrh odůvodnil zejména následujícími tvrzeními. V roce 2010 zaplatil žalovaný na jeho účet celkem částku 193.980,– Kč, čímž uhradil „dlouhodobé zálohy na opravy a ostatních fondů SVJ (tedy příspěvek vlastníka)“ ve výši 102.480,– Kč a zálohy na služby ve výši 91.500,– Kč. Náklady na služby, které spotřeboval ve svých jednotkách v roce 2010, činily – podle písemností označených vždy jako „Vyúčtování zálohových plateb 2010“ (dále jen „Vyúčtování“) – 198.303,– Kč, a proto mu z tohoto titulu vznikl dluh v žalované částce.

Krajský soud v Praze (soudu prvního stupně) – poté, co k odvolání žalovaného Vrchní soud v Praze jako soud odvolací výrokem II. usnesení ze dne 1. prosince 2015, č. j. 8 Cmo 308/2015–172, zrušil jeho předchozí (vyhovující) rozsudek ze dne 19. května 2015, č. j. 49 ECm 3/2014–139, a věc mu vrátil k dalšímu řízení – rozsudkem ze dne 28. června 2016, č. j. 49 ECm 3/2014–197, opětovně Návrhu vyhověl (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání žalovaného odvolací soud rozsudkem ze dne 22. srpna 2018, č. j. 8 Cmo 271/2016–246, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Na zjištěném skutkovém základě především konstatoval, že jde-li o zaplacení nedoplatku vzešlého z vyúčtování záloh na služby za rok 2010, jsou pro právní posouzení věci nerozhodné okolnosti „vyměření“ těchto záloh či „disciplíny“ žalovaného při jejich placení; podstatné je pouze to, zda a v jaké výši byly dotčené zálohy zaplaceny, přičemž v tomto směru panuje „shoda účastníků na tom, že za všechny byty byla zaplacena na zálohách, tj. na zálohách na opravy a „ostatní fondy“ a na zálohách na služby za rok 2010, celkem částka 193.980 Kč“. Dovodil, že správnost Vyúčtování nelze zpochybnit poukazem na nehospodárné vynakládání prostředků žalobcem; případná pochybení orgánů společenství při hospodaření s majetkem mohou mít význam např. při rozhodování o personálním obsazení těchto orgánů apod. Za této situace se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že jsou řádná Vyúčtování, která žalovaný převzal dne 7. dubna 2011; proto vyhovující rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 (dále jen „o. s. ř.“). S poukazem na usnesení Ústavního soudu z 26. května 2011, sp. zn. II. ÚS 1137/11, nejprve namítl, že žádný ze soudů žalobce nevyzval, aby doložil příslušná rozhodnutí shromáždění vlastníků o výši a splatnosti záloh členů společenství, ačkoli žaloba proti členu společenství může být úspěšná teprve poté, co bude po řádném hlasování přijato usnesení, jímž bude výše a splatnost dotčených záloh stanovena. Z toho rovněž dovozoval, že soudy jednostranně převzaly žalobcova tvrzení, aniž byla řádně doložena, zatímco jím navržené (a v dovolání blíže specifikované) důkazy buď bez dostatečného či dokonce jakéhokoli odůvodnění neprovedly, nebo je sice provedly, avšak neučinily z nich žádná skutková zjištění i přes to, že směřovaly k prokázání okolností, jež – podle něj – byly pro jeho obranu ve sporu relevantní a podstatné; tím současně vybočily ze zásad spravedlivého procesu a odchýlily se od tam specifikovaných rozhodnutí Nejvyššího a Ústavního soudu. Měl také za to, že Vyúčtování nejsou správná (úplná a řádná), neboť do nich nebyly zahrnuty veškeré jeho platby v roce 2010, a navíc platby, které v nich byly zohledněny, rozpočítal žalobce podle své volby (a nikoli poměrně, jak podle něj měl) mezi zálohy na příspěvek na správu domu a pozemku a zálohy na služby, ačkoli podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu (zde se odvolával na rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. 21 Cdo 326/2004 a sp. zn. 28 Cdo 1128/2014) je v případě existence více dluhů třeba jednotnou platbu dlužníka započítat na nejdříve splatné dluhy a pokud je takových dluhů více (jako v tomto případě), tak na každý z nich poměrně. Podle jeho mínění však Vyúčtování neobstojí i z toho důvodu, že bez patřičných důkazních návrhů ze strany žalobce není zřejmé, jaké částky měl v rozhodném období platit, zda a případně kdy o jejich výši rozhodl příslušný orgán společenství, jaká byla splatnost jednotlivých plateb, atd. Vyjádřil přesvědčení, že žaloba měla být proto zamítnuta, neboť podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno (v této souvislosti odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 4353/2010), co se v daném případě nestalo. Navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení, popř. aby zrušil i rozsudek soudu prvního stupně a věc vrátil k dalšímu řízení tomuto soudu.

Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s rozhodnutími obou soudů, vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto, příp. zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalovaného (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda Vyúčtování, s nimiž žalobce seznámil dovolatele před zahájením řízení, jsou řádná, tj. v souladu s právními předpisy je regulujícími, a zda tudíž mohla vyvolat splatnost jimi vyčíslených nedoplatků. V tomto ohledu totiž dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel v dovolání uplatnil. Dovolací soud se však nejprve zabýval otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř., neboť povaha vytýkaných vad řízení tomu nebrání.

Na tomto místě však pokládá za potřebné zdůraznit, že zpochybnil-li dovolatel právní posouzení věci odvolacím soudem rovněž prostřednictvím skutkových námitek, uplatnil jiný dovolací důvod, než který je uveden v § 241a odst. 1 větě první o. s. ř.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů, není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (jiné než týkající se práv osobních, rodinných a věcných), vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (o něž jde i v posuzované věci), jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinností tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Podle § 14 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se jeho ustanoveními i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti (tj. před 1. lednem 2014). Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (o něž jde v tomto řízení) se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 1). Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se provede podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2).

Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. července 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze tedy hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele stanovila v rozhodné době vyhl. č. 372/2001 Sb. (viz rovněž § 14 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.). V § 7 odst. 2 vymezila obsahové náležitosti vyúčtování, mezi něž zařadila mimo jiné i výši a součet zaplacených záloh konečným spotřebitelem a vyčíslení rozdílu mezi zaplacenými zálohami a náklady připadajícími na konečného spotřebitele (srov. písm. h/ citovaného ustanovení). Jde-li o ostatní poskytované služby, v rozhodné době nebyly obsahové náležitosti vyúčtování stanoveny zvláštním právním předpisem. Podle názoru dovolacího soudu však vyúčtování těchto služeb, aby vůbec mohlo jít o vyúčtování, musí obsahovat minimálně údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví); vlastník jednotky totiž musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem (srov. rozsudky Nejvyššího soudu z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, či z 24. dubna 2012, sp. zn. 26 Cdo 4353/2010, na který odkázal dovolatel). Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Je-li vyúčtování nesprávné, není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to ani z části. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné) vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat – číselně vyjádřeno – zčásti nebo zcela i částky, jež byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Nejde zde totiž o to, zda – číselně vyjádřeno – bylo původní vyúčtování vyšší nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod C 2170 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 9. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 1742/2005, z 24. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, a z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 /ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usneseními z 12. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09, a z 6. září 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16/); právo domáhat se vyúčtování záloh na služby (a tomu odpovídající povinnost služby vyúčtovat) se promlčuje v tříleté promlčecí době podle § 101 obč. zák. (zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále opět jen „obč. zák.“) – srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 18. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 3256/2015, uveřejněný pod č. 93/2018 časopisu Soudní judikatura (ústavní stížnost podanou proti tomuto rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením z 11. května 2017, sp. zn. I. ÚS 1120/17). Zbývá dodat, že uvedené právní závěry je třeba aplikovat i v poměrech bytového spoluvlastnictví (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 356/2018, a z 5. června 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018).

Lze-li podle citované judikatury (vůbec) uvažovat o vyúčtování úhrad za služby jen tehdy, obsahuje-li předložené vyúčtování všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uveden součet zaplacených záloh a cena provedené služby ve správné výši, není pochyb o tom, že není-li vyúčtování věcně správné, nesplnil poskytovatel služeb svoji povinnost vyúčtovat (každé zálohové plnění je třeba vyúčtovat) příjemci služeb skutečnou výši nákladů a záloh na jednotlivé služby, nyní výslovně zakotvenou v ustanovení § 7 zákona č. 67/2013 Sb. Nebylo-li vyúčtování služeb řádné (v souladu s předpisy jej regulujícími), povinnost provést je nadále trvá. Není-li vyúčtování služeb věcně správné, trvá nejen povinnost poskytovatele vyúčtování provést (řádně), nýbrž (a to právě v důsledku nesplnění uvedené povinnosti) nenastala ani splatnost nedoplatku (popřípadě přeplatku) plynoucího z vyúčtování.

V posuzovaném případě šlo – s přihlédnutím k vylíčení rozhodujících skutečností v Návrhu – o zaplacení nedoplatku z vyúčtování záloh na služby za rok 2010 (nikoli též z vyúčtování příspěvku na správu domu a pozemku za stejné období /k tomu viz též posléze uvedený výklad/). Spočívá-li vyúčtování služeb ve výpočtu skutečných nákladů čerpaných služeb a jeho porovnání s úhrnem poskytnutých (tj. skutečně zaplacených, nikoli toliko „předepsaných“) záloh (srov. odůvodnění rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku odmítl Ústavní soud usnesením ze dne 6. září 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16/), lze se ztotožnit s názorem, že pro danou věc jsou nerozhodné okolnosti týkající se „vyměření“ záloh na služby či dovolatelovy „disciplíny“ při jejich placení. Z týchž příčin byl v poměrech souzené věci nepřípadný odkaz na usnesení Ústavního soudu z 26. května 2011, sp. zn. II. ÚS 1137/11, přičemž nezpůsobilá je též dovolací námitka, že Vyúčtování jsou nesprávná mimo jiné proto, že bez patřičných žalobcových důkazních návrhů není zřejmé, jaké částky měl dovolatel v rozhodném období platit, zda a příp. kdy o jejich výši rozhodl příslušný orgán společenství, jaká byla splatnost jednotlivých plateb, atd. Současně však dovolací soud zastává názor, že i v poměrech bytového spoluvlastnictví je zapotřebí důsledně rozlišovat mezi zálohami na služby a platbami z titulu příspěvku na správu domu a pozemku. Je tomu tak proto, že i když mají i posléze uvedené platby charakter záloh (viz § 15 odst. 2 zákona č. 72/1994 Sb.), podléhají odlišnému právnímu režimu (včetně pravidel pro jejich vyúčtování) a nelze je tedy směšovat s platbami za spotřebované služby, jak to ve skutečnosti nesprávně učinil odvolací soud. Z tohoto úhlu pohledu tak není podstatné, zda a v jaké výši byly zaplaceny veškeré úhrady, jež byl dovolatel povinen zaplatit žalobci v roce 2010, nýbrž to, v jakém rozsahu směřovaly jím provedené platby právě k úhradě předepsaných záloh na služby. Vzhledem k tomu ovšem může být právně významná dovolatelova námitka, uplatněná nejprve v odvolacím řízení (viz jeho podání z 18. listopadu 2016 na č. l. 222 až 227 spisu) a znovu též v dovolání, že platby, které byly zohledněny ve Vyúčtování, rozpočítal žalobce podle své volby (svého vlastního uvážení) mezi příspěvek na správu domu a pozemku a zálohy na služby, a nikoli poměrně, jak to podle jeho mínění měl učinit se zřetelem k ustálené judikatuře Nejvyššího soudu (viz zejména rozsudek ze dne 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, na nějž odkázal v citovaném podání i v dovolání); zmíněná námitka totiž v konečném důsledku zpochybňuje správnost jedné z obsahových náležitostí Vyúčtování, a sice správnost údaje o součtu zaplacených záloh (§ 7 odst. 2 písm. h/ vyhl. č. 372/2001 Sb.). V uvedené souvislosti pak nelze ani přehlédnout, že obsahu spisu nekoresponduje konstatování odvolacího soudu, že v daném řízení panovala „shoda účastníků na tom, že za všechny byty byla zaplacena na zálohách, tj. na zálohách na opravy a „ostatní fondy“ a na zálohách na služby za rok 2010, celkem částka 193.980 Kč“. Již ve svém podání ze dne 17. listopadu 2011 (tj. v odůvodnění odporu proti původně vydanému elektronickému platebnímu rozkazu) totiž dovolatel mimo jiné uvedl, že není pravdivé žalobcovo tvrzení, že mu za rok 2010 zaplatil pouze částku 193.980,– Kč, jelikož v této částce nejsou zahrnuty platby za tam specifikovanou bytovou jednotku; k tomu současně navrhl provést důkaz výslechem Z. D.. Na uvedeném tvrzení, resp. důkazním návrhu, přitom setrval v průběhu celého řízení (na tom nic nemění ani jeho nejasné vyjádření učiněné při jednání před odvolacím soudem, podle nějž „v souladu s písemným odůvodněním odvolání… poukazuje na skutečnost, že za rok 2010 zaplatil žalobci částku 193 980 Kč“ /viz protokol o jednání na č. l. 238 až 240 spisu/; v odůvodnění svého odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně totiž ve skutečnosti uvedl, že „od počátku řízení tvrdí, že zaplatil nejen částku tvrzenou žalobcem (193.980,– Kč), ale částku ještě vyšší…“ /viz opět podání na č. l. 222 až 227 spisu/). Takto navržený důkaz (důkaz výslechem Z. D.) však soudy nižších stupňů neprovedly a v odůvodnění svých rozhodnutí tento svůj postup nijak nevysvětlily, přestože směřoval k objasnění okolnosti (odlišné výše /součtu/ dovolatelem uhrazených plateb za všechny jeho bytové jednotky, než jakou udával žalobce v Návrhu i Vyúčtováních), která je významná z hlediska právního posouzení věci (tj. z hlediska posouzení správnosti Vyúčtování) a která zároveň nebyla dostatečně spolehlivě prokázána jinak; přitom dovolatel jim to v dovolání náležitě vytkl. Tím současně zatížily řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 19. srpna 2009, sp. zn. 26 Cdo 3383/2008, z 15. července 2010, sp. zn. 26 Cdo 2313/2009 /ústavní stížnosti podané proti citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 9. března 2010, sp. zn. I. ÚS 3152/09, a z 12. února 2013, sp. zn. I. ÚS 2941/10/, z 26. dubna 2012, sp. zn. 25 Cdo 805/2010, z 24. dubna 2014, sp. zn. 30 Cdo 707/2013, a z 30. března 2017, sen. zn. 29 NSČR 32/2015, a též rozhodnutí, na něž v uvedené souvislosti odkázal dovolatel v dovolání).

Z uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí neobstojí, neboť jednak spočívá na nesprávném (neúplném) právním posouzení věci, jednak řízení, jež předcházelo jeho vydání, je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.).

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, v němž mimo jiné sjedná nápravu shora uvedené vady a vypořádá se též s námitkou nesprávného rozpočítání dovolatelových plateb v roce 2010 mezi zálohy na služby a příspěvky na správu domu a pozemku, eventuálně vysvětlí, proč není uvedená námitka způsobilým odvolacím důvodem (§ 205a o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 27. 8. 2019

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu

http://nsoud.cz/…84BE001E4E77?…,