zmíněný „30 Cdo 4613/2007“ jsem četl.

Naleju jiného vína:

cit.(30 Cdo 4613_2007):
V souzené věci žalovaný použil poměrně rozšířenou formu veřejné kritiky, zveřejnění jmen neplatičů nájemného . I pro přípustnost takové kritiky ovšem platí kritéria uvedená výše. V souzené věci se naznačuje, že odmítání placení části nájemného žalobcem nebylo zřejmě projevem jeho špatné platební morálky, ale ve své podstatě bylo podmíněno sporem mezi účastníky týkajícím se tohoto nároku. Proto lze usuzovat, že zveřejnění zprávy fakticky označující (a současně tak kritizující) žalobce jako neplatiče nájemného, bez současného akcentování okolností tohoto konkrétního případu, se musí jevit jako nepřípustná neoprávněná kritika, která je podle názoru dovolacího soudu porušením práva na ochranu osobnosti (§ 11 o.z.) .

Na tom nemůže nic změnit ani existence paušálního dodatku o existenci soudního sporu týkajícího se tvrzeného dluhu. Podstatou je totiž skutečnost, že předmětným zveřejněním byl žalobce zařazen do kritizované (a veřejností z tohoto důvodu nepochybně odsuzované) skupiny neplatičů nájemného, aniž bylo přihlédnuto ke konkrétním okolnostem tohoto případu. Kromě toho významným bylo ověření žalobcova tvrzení, že ve skutečnosti mu žádný dluh na nájemném nevznikl. Potud není správná úvaha odvolacího soudu, že provedení důkazů navržených žalobcem k prokázání této skutečnosti, by bylo nadbytečné (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.).

• cit.(lake):„…Zve­řejnění jmen neplatičů nájemného v tisku nepovažuje Nejvyšší soud za porušení zákona…“

  • NS uvedl, že to je rozšířená forma veřejné kritiky a nikoli, že ji nepovažuje za porušení zákona.

• cit.(lake):„…cílem tedy má být přimět dlužníka k zaplacení…“

  • NS uvedl, že dluh byl POUZE tvrzený (tedy nikoli prokázaný) a proto jde o porušení §11 ObčZ a věc vrátil k OS. Že by zveřejnění mělo být – za účelem přinucení dlužníka zaplatit – to jsem tam tedy neprokoukl.

• cit.(lake):„…Musí jít o zveřejnění pravdivého údaje…“

  • Z judikátu je zjevné jediné

    • jde li o zveřejnění PŘED skončením věci (tj. věřitel-dlužník) je stanovisko NS takové že jde o neprokázané tvrzení jedné strany proti druhé straně sporu a také o nepřípustný nátlak a dehonestaci a difamaci

    • jde li o zveřejnění PO skončení věci – zde se stanovisko NS nevyčte. Zde ale konstatuji, že jde jen o to „…způsobit mu veřejně ostudu…“ a zde by šlo o „pravdivý údaj“ (nespadající pod §11 ObčZ) jen do doby, dokud by dlužník dluh neuhradil

    • že OS i VS podle NS pochybily v tom, že neposoudily dostatečně míru akcentace okolností (tj. ani uvedené že o dlužnou částku je veden spor – zjevně podle NS nestačí pro naplnění „míry akcentace“) – PROTO dlužníkovi v dovolání VYHOVĚL z věc vrátil zpět k OS
      
      OS i VS (které dlužníkovi sdělily že v difamačním sdělení nevidí NIC co by neodpovídalo skutečnosti aniž by provedly dokazování)

Právo v ČR není precedentní – bude stejně záležet až na rozhodnutí NS „jak se vyspí“
Uvedeným nechci Lakovy teorie jen odsoudit, ale popisovat stav de lege ferenda
namísto de lege lata je zavádějící a nebezpečné.

lolek

OS – soud 1.ho stupně
VS – vrchní soud (odvolací)
NS – nejvyšší soud (dovolací)