V té diskusi tam ale rozumně a přesvědčivě oponoval Lakemu „Tristone“ a já bych se řídil spíše jeho názorem. Cituji „Tristone“:

„Je jasné, že v účetnictví lze snadno odepsat nedobytnou pohledávku (aspoň pro účetní snadno).
Ale neřeší to ten fakt, že SVJ ty peníze reálně pořád chybí a kromě vlastníků je prostě nemá kde vzít. Takže vlastníkům v podstatě dluží a s každým takovýmhle případem ten dluh jenom narůstá. V některých SVJ to může být na pováženou.
Z Vašeho popisu ale víceméně plyne, že to stejně musí vlastníci zacvakat, protože ručí za závazky SVJ. Takže pokud SVJ se všemi vlastníky vyrovná jejich vyúčtování do koruny, tak mu zbude nevymahatelný dluh např. 50.000 po tom problémovém vlastníkovi. Pak bude mít zaplatit třeba teplárně, ale nebude na to mít, 50 tisíc mu bude chybět. Takže bude mít u teplárny dluh a ejhle, už za něj ručí všichni vlastníci. Takhle jste to myslel?
Ono to tak reálně nebude, protože obvykle jsou nějaké dlouhodobé zálohy, takže je z čeho platit, ale ten vnitřní dluh sám nezmizí.“

„Tahle část je jasná a bezesporná. Ale zároveň Vy tu taktéž už hodněkrát opakujete, že SVJ nemá právo si ty peníze od vlastníků „vytáhnout“.
Rozumně hospodařící SVJ se nikdy nedostane do situace, že nebude moci zaplatit fakturu (nemá-li těch neplatičů fakt hodně). Takže reálně nikdy nikomu navenek dlužit nebude. Pouze vnitřně svým členům. A pokud nemůže od členů dostat peníze na ten vnitřní dluh, tak akorát rok co rok musí tuhle situaci v účetnictví řešit, platit za to a tak dále. To přece není únosný stav. Jakmile se jednou rozhodne (ať už Výbor nebo Shromáždění), že pohledávka je nedobytná a další vymáhání je jen plýtvání prostředky, tak je nutné onen vnitřní dluh taktéž zlikvidovat.
A pokud Vy tvrdíte, že to nelze předepsat vlastníkům, tak neexistuje způsob, jak se ho zbavit. A to je to, co považuji za naprostou pitomost.“