Zdravím, argument bankovním tajemstvím bych asi tolik nepodceňoval, kdysi jsem se soudil s dlužníkem, předmětem sporu bylo zaplacení dluhu, nicméně dlužník tvrdil, že on není objednatelem, ale někdo se za něj vydával. Musel jsem tedy prokazovat, že objednatelem byl on. Pochopitelně nedokážete, kdo seděl za počítačem, ale pomohl mi okruh nepřímých důkazů (dlužník o objednávce psal na svém FB profilu a v e-mailové komunikaci se mnou uvedl číslo bankovního účtu, ze kterého údajně zaplatil, abych jako mohl na svém výpise zkontrolovat, že platba přišla). Chtěl jsem, aby soud ztotožnil číslo účtu s žalovaným, protože žalovaný tvrdil, že to není jeho účet a že e-maily nepsal on, protože mu někdo hacknul e-mailovou schránku. Soudce řekl, že to udělá, ale že půjde o prolomení bankovního tajemství a odročil jednání, aby si žalovaný do příštího jednání svoji pozici rozmyslel. Na příštím jednání žalovaný sám potvrdil, že jde o jeho číslo účtu a soud nemusel kontaktovat banku.

Všimněte si dále, že i Fio při nahlížení do transparentních účtů skrývá čísla účtů, ze kterých platba přišla. Předpokládám, že vědí, proč to dělají.

Co se týče osobních údajů, jde vlastně rovněž o „rozumný“ argument, neboť zákon na ochranu osobních údajů říká, že shromažďovatel a zpracovatel musí přijmout opatření na jejich ochranu a zabránit jejich šíření (úniku).

Potřebuji se s těmito argumenty vypořádat, abych oslabil pozici předkladatele stanov, který tuto argumentaci využívá k oblbnutí vlastníků, kteří tomu nerozumí, ale svolavateli schůze a priori důvěřují. Moje pozice je slabší, pomohlo mi jen, že jsem uspěl u soudu, takže lidi začali o problému trochu přemýšlet. To však neznamená, že s protinávrhem o nahlížení uspěju.