Vaše přání sice vyznívá ironicky, ale třeba takto nebylo myšleno. A štěstí určitě není na škodu.

Proč se domníváte, že by žalované SVJ tato skutečnost jistě potěšila? Ty, co žaluji já, tato skutečnost nepotěšila, zaskočila je zcela v nedbalkách. Vůbec nepočítali s tím, že bych se žalobním návrhem domáhala nápravy. Na vynesení rozsudku ale ještě nedošlo, je předčasné předjímat, jak to dopadne. Já jsem měla potřebu věc řešit, ne čekat na zázrak. Dějí se mi nepravosti, které mi vadí a u nichž jejich původci očekávají, že bych je měla stejně jako ostatní trpně snášet.

Věnovala jsem hledání pomoci téměř 2 roky, nejen u advokátů. No a pak jsem si jednoho dne řekla, že někdo utrácí za cigarety, někdo hraje na automatech, jiný vráží prachy do base jumpingu, a já, vzorňucha, si teda za svý prachy užiju české soudnictví. Dospěla jsem k závěru, že pokud prohraju, aspoň ušetřím za advokáta, a po umístění do „ústavu pro dlužníky“ budu mít zajištěnu střechu nad hlavou a stravu (doufám). Pokud ovšem vyhraju – očekávám obdobně opojné pocity, jako milovníci typicky adrenalinových sportů. Ať tak nebo tak, dozvím se něco nového, možná se něco nového doví i jiní (pokud budou chtít), a za to mi má hra vabank stojí. Pan soudce se snaží udržet mrtvolný výraz, těžko mohu odhadnout, co se mu děje v nitru. A je příjemné domnívat se, že se za tím mrtvolným výrazem skrývá porozumění pro mé rozhořčení. Považuji za úspěch už jenom to, že žalovaný navrhl zamítnutí žaloby a o věci se jedná, protože soud mu nevyhověl. Vyhověl mně.

Rozumím ale tomu, že tak jako já nemám odvahu např. na paragliding, tak někdo jiný ji nemá na soudní spor. Ale nevidím důvod, proč by jedno nebo druhé mělo být terčem ironie.