Taky pronajímám byty. V některých domech jsou rádi, že byt koupil někdo normální, kdo se o byt a dům stará, někde mě i zvolili do výboru a pomáhám, jak můžu, protože mě to jednak zajímá, jednak jsem zvyklý se o svůj majetek starat sám, kromě toho se snažím, aby domy kooperovaly, dají se společně vyjednávat zajímavé slevy (letos jsem propojil tři domy a dosáhli jsme na zajímavou cenu vodoměrů). Je ale zajímavé sledovat rozdíly v kolektivech lidí. Někde stačí, když přijdu na schůzi a v sušárně se rozlehne ticho, jako by do třídy vešel učitel matematiky, mají blbé keci, když se na něco zeptám, nebo se snažím vysvětlit, že přijetí rozhodnutí bude pro dům nevýhodné (loni a letos jsem dost brojil proti stanovám, co se na domy valily z centrály družstevní ligy), když se zeptám, co lidem vadí, odpoví, že jim vadí, že „rejpu“ nebo, že nechtějí, aby u nich vlastnili byty pronajímatelé, tak odpovím, že si ty volné byty, co padají do dědictví a prodávají je děti zemřelých mohli koupit sami a udělat si z něj třeba letní byt, že byty jsou ve volné nabídce, lamentují, že nemají dva milióny, to já ale taky ne, peníze mám od banky a ten úvěr si mohl vzít kdokoli z nich. Lidé nechápou, že s realitou je třeba se naučit žít, většina pronajímatelů koupí byt a o dům se nestarají, na schůze nedocházejí, nedají ani plnou moc a způsobují někde neusnášeníschop­nost. Já když nemůžu přijít, dávám aspoň plnou moc. A když přijdu, slíznu to za ostatní pronajímatele :-) Na slušné otázky odpovídám, blbé kecy ignoruju. Pomalu se mi snaží některým lidem otvírat oči, ale je to běh na dlouhou trať.