Zdeseny:„Konečné řešení v této otázce pro tuto chvíli reprezentuje usnesení ústavního soudu, které tu bylo prezentováno…“

Toto usnesení není řešení vůbec ničeho. Zdesený i Pavel argumentují právním názorem ÚS obsaženým jakožto obiter dictum v jeho odmítacím usnesení. Tímto usnesením nejsou vázány soudy ani my. Usnesení se vůbec meritem věci nezabývá a nepřezkoumává správnost rozhodnutí obecného soudu.

Je zřejmé, že se stěžovateli nepovedla ústavní stížnost. Z usnesení: Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky soudním orgánem ochrany ústavnosti; nepředstavuje další stupeň přezkumu věcné správnosti či konkrétního odůvodnění rozhodnutí obecných soudů. Právě o takový přístup ovšem stěžovatel usiluje, protože v ústavní stížnosti polemizuje s interpretací a aplikací zákona.

Argumentace stěžovatele měla mířit na protiústavnost, nikoli na interpretaci a aplikaci zákona. Stěžovatel to měl o to těžší, že šlo o bagatelní spor. Usnesení odkazuje mimo jiné na nález ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 s tím, že přihlédl k tomu, že šlo o bagatelní věc. V tomto nálezu se ÚS vyjadřuje právě k nevýznamnosti bagatelních sporů:

Vyloučením možnosti podání opravných prostředků v případě soudních rozhodnutí, která se týkají peněžitých plnění nedosahujících určité hranice (§ 202 odst. 2, § 238 odst. 2 o. s. ř.), dal zákonodárce zřetelně najevo, jaké případy nepovažuje za významné natolik, aby i za cenu eventuálních vad v nich vydaných rozhodnutí (a z toho plynoucího rizika nejednotného rozhodování) byla dále přezkoumávána, a to v rovině právního řádu jako celku, natož pak v rovině konformity s ústavním pořádkem. Ústavní soud proto nemůže hrát roli jakési „náhradní“ přezkumné instance mimo soustavu obecných soudů, ale pouze určité „pojistky“ .

Odkazovat tedy na Usnesení ÚS IV.ÚS 3108/15 ze dne 5. 1. 2016 jako na konečné řešení je opravdu mimo.

Pavel k Nálezu Pléna Ústavního soudu Pl. ÚS 51/2000 : „Domnívám se, že změna k 1.7.2000 byla daleko větší než změna k 1.1.2014. Přesto plénum ÚS rozhodlo tak, jak rozhodlo. Je proto pravděpodobné, že by rozhodlo obdobně i nyní.“

ÚS nerozhoduje podle velikost změny. Podstatné je, zda jde o změnu protiústavní. V případě změny v roce 2000 vzniká právnická osoba jejímž prostřednictvím rozhodují vlastníci o SPOLEČNÝCH ČÁSTECH. Tato změna nezasahuje do vlastnického práva jednotlivých vlastníků.

V roce 2014 vzniká právnická osoba, která spravuje a rozhoduje o celém domě. Tedy i o jednotkách, které jsou v případě jednotek dle ZoVB výlučným vlastnictvím vlastníků, nikoli spoluvlastnictvím všech. Proto o těchto jednotkách nemůže začít bez dalšího rozhodovat nová právnická osoba SVJ (2014). Navíc neexistují přechodná ustanovení, která by nejenom zaváděla retroaktivitu, ale musela by řešit i to, jak ochránit práva vlastníků.

V případě ZoVB vypadá takové přechodné ustanovení takto: Vlastníci bytů nebo nebytových prostorů, jimž vlastnické právo k bytu nebo nebytovému prostoru vzniklo podle dosavadních právních předpisů, se ode dne účinnosti tohoto zákona považují za vlastníky jednotek podle tohoto zákona a jsou povinni do jednoho roku ode dne účinnosti tohoto zákona uvést veškeré právní vztahy k jednotkám, společným částem domu a k pozemku do souladu s tímto zákonem.

V případě NOZ nic.

No a co se týká rozsudku NS. Tento rozsudek se nijak nevypořádával s judikaturou ÚS a pokusil se překlenout výkladem neexistující přechodné ustanovení. Jde o jeden rozsudek NS proto konstantní judikatuře ÚS.

Na závěr bych ráda upozornila, že je mi jasné, že přesvědčit soudy o jiném názoru nebude jednoduché a že výsledek jistý není. Podstatné v této diskusi je to, že žádný z uváděných judikátů nevnáší do této diskuse jasněji a už vůbec nejsou „konečným řešením“, jak se nám snaží někteří diskutující vnutit.

Magda