Ad 4)

Běžná praxe je tato:

Váš podíl na zůstatku DZO je např. 50.000 Kč. Nyní neuhradíte předepsanou zálohu ve výši 3.000 Kč. SVJ vám zaúčtuje předepsanou zálohu a váš podíl se tedy překvapivě zvýší na 53.000 Kč. Vy jste ale zálohu neuhradil. Aby se to srovnalo, tak vůči vám vytvoří pohledávku ve výši 3.000 Kč, samozřejmě po splatnosti a účtuje vám úrok z prodlení. A to aniž by pro vás hnulo prstem (kromě zaslání upomínky).

Souhlasím s paní Klainovou, že účetnictví „je velmi složitý obor“, kterému málokdo rozumí. Tím spíše musím dát za pravdu lakemu, když říká, že účetními postupy (pro nás neználky nesrozumitelnými) nelze vytvářet dluhy, které objektivně neexistují.

Selským rozumem: když má někdo vůči někomu závazek 53.000 Kč a současně pohledávku 3.000 Kč, tak proč si ji nezapočte? Jak může dlužník označit věřitele za dlužníka a podávat na něj žalobu?

Když k tomu přičtete, že ve většině SVJ se vybírá DZO ve výši vycucané z palce a pro strýčka Příhodu (straší se např. havárií topení na Štědrý den), tak je něco principiálně špatně.

Účetnictví dle paní Klainové je v podstatě nástroj, který má donutit vlastníky dlouhodobě kolektivně spořit. Kdo odmítne spořit, z toho paní Klainová svými účetními triky udělá dlužníka s dluhem po splatnosti, který je následně vláčen po soudech. Že je dotyčný „dlužník“ ve skutečnosti čistým věřitelem, je pro ni nepodstatným detailem. Spořit se musí, i kdyby na chleba nebylo.