Vlastníci velkých bytů často argumentují, že dělení nákladů na správu domu poměrně podle velikosti spoluvlastnického podílu je vůči nim nespravedlivé a nelogické. Poukazují na to, že mnohé společné části používají všichni stejně, případně míru užívání nelze zjistit. Některé náklady pak podle nich ani na velikosti bytů nijak nezávisí, např. náklady na vedení účetnictví, bankovní poplatky, apod. Rádi by jednotlivé dílčí náklady rozúčtovali podle jakési „logiky věci“. Problém je, jak tu logiku stanovit. Hlasováním logiku nenajdete a snažit se o dohodu v každém dílčím případě je prakticky neproveditelné. Zkuste si představit, že se rozbije vypínač ve 2. patře v chodbě nalevo od výtahu. Jak se na opravě budou podílet jednotliví vlastníci bytů? Je rozumné hledat nějaký logický způsob rozúčtování, platný v tomto konkrétním případě?

Podle mého názoru jediný logický a spravedlivý způsob rozúčtování nákladů na správu domu je poměrně podle (ideální) výše výnosů z jednotek. Čím vyšší výnos z jednotky, tím vyšší podíl na nákladech na správu společných částí domu (bez nich by totiž jednotka žadný výnos nepřinášela). Výši a formu výnosů si ovšem jednotliví vlastníci jednotek řídí sami, ostatní vlastníci ani SVJ na to nemají žádný vliv. Je tedy nutno nějakým způsobem stanovit poměr potenciálně dosažitelných výnosů z jednotek. Autoři ZoVB zvolili jednoduchý postup, a to na základě poměru podlahových ploch (větší podlahová plocha jednotky znamená větší výnos z jednotky, větší podíl na společných částech domu a tedy větší podíl na nákladech na správu domu). Není to úplně ideální, neboť i stejně velké byty v domě mohou mít různý potenciál generovat výnos (vliv balkonu/lodžie, přízemí, apod.), ale je to způsob jednoduchý a není výrazně nespravedlivý. Vlastník bytu 5+1 má nepochybně vyšší výnos než vlastník garsonky, musí se tedy na nákladech na správu domu podílet větším podílem než vlastník garsonky, a to i na těch, které na velikosti jednotek vůbec nezávisejí.