Dikce zákona nehovoří jenom o nesplnění povinnosti upravené tímto předpisem, ale výslovně o nesplnění povinnosti „ve stanovené lhůtě“, přičemž i další text tohoto ustanovení spojuje nesplnění povinnosti se lhůtou – „ledaže by splnění povinnosti v této lhůtě …“, „… k nesplnění lhůty došlo …“.S věcnou nesprávností vyúčtování však zákonná úprava v § 13 odst. 1 nespojuje právo požadovat pokutu. Stejný právní pohled na výklad zákona lze dovodit i v odborné literatuře. (…)

Penalizována jsou splnění následujících povinností:
▪ doručit vyúčtování příjemci služeb do 4 měsíců od konce zůčtovacího období (§7 odst. 1 a 2),
▪ umožnit nahlédnutí do podkladů k vyúčtování na výzvu příjemce služeb do pěti měsíců po skončení zúčtovacího období (§8 odst. 1),
▪ podat námitky včas (§ 8 odst. 2),
▪ vyřídit námitky nejpozději do 30 dnů od doručení poskytovateli služeb (§ 8 odst. 2),
▪ oznámit bez zbytečného odkladu změnu počtu osob rozhodných pro rozúčtování služeb (§ 12).

U ostatních povinností s nepeněžitým plněním není zákonem stanovena (spojována) lhůta ke splnění, kterou by bylo možné porušit.

Zdroj: Krajský soud v Českých Budějovicích — pobočka v Táboře sp. zn. 15 Co 108/2018 – 160
citováno z článku Mgr. Martin Prokeš, K zákonu o službách spojených s užíváním bytů, část II, ASPI pod č. LIT47302CZ, dostupné online: https://justice.cz/…1e7208bd9b5d