Problémy s rozúčtováním při překročení vyhláškou povolené hranice ±40% se objevily několikrát a evokovaly zpravidla obsáhlou diskusi. I v tomto případě se objevily další vstupy, které nevěští nic pozitivního.V přís­pěvku pana Radka je uvedeno, že z 19 bytových jednotek je mimo povolenou oblast 5 bytových jednotek.To je 26%. To není ještě tak zlé. Asociace rozúčtovatelů ARTAV uvádí téměř 50% náměrů mimo povolenou oblast. Znamená to, že 50% indikátorů je pro rozúčtování nepoužitelných. Někomu se musí dílky přidat, někomu odebrat, až se dosáhne povoleného rozmezí. Povolené rozmezí je určeno vyhláškou bez patřičného zdůvodnění. Proto v následujícím roce jsou povolené meze zcela jiné a sice –20% pod průměrem a 100% nad průměrem. Jediným zdůvodněním jsou fyzikálně nevěrohodné náměry indikátorů podle normy ČSN EN 834. Není se proto čemu divit, že jsou názory vyjádřené větami:Zatímco stará vyhláška byla „jen“ neurčitá, nesrozumitelná a nepoužitelná, nová vyhláška je naopak ve věci dodatečných korekcí určitá a srozumitelná, avšak tato část vyhlášky je neplatná pro rozpor s dobrými mravy. V dalším vstupu do diskuse se objeví zcela opačný názor na vyhlášku a problém nedotápěných a přetápěných bytů. Vyhlášku chválí ve smyslu: konečně bude spravedlivé rozúčtování. Z takovýchto rozporných názorů je navrhováno jako nejspravedlivější rozúčtování jen podle podlahové plochy, bez ohledu na to, jak kdo topí. Představuje to základní složku povýšenou na 100%. To, že všichni platí „spravedlivě“ o 20% až 30% víc, je menší nespravedlnost, než vtěsnat rozúčtování do povolených mezí. Stejně diskutabilní je hledat přiměřený poměr základní a spotřební složky jako korekci podle náměru indikátorů. Ten by měl být pevně stanoven pro typ budovy z poměru společných ploch k součtové ploše bytů. Současná vyhláška uvádí základní složku 40–50%, nová uvádí 30–50%, což je návrat k vyhláškám dřívějším.
Shrneme-li, co bylo výše napsáno je nutno konstatovat: VŠECHNO JE ŠPATNĚ. Všechny obtížně řešitelné problémy mají jeden společný jmenovatel. Tím jsou bezesporu chybné náměry indikátorů, jejichž náměry je nutno „sešlapat“ do účelově vytvořených mezí, daných politicko právní, nikoliv fyzikálně technickou podstatou. Vysvětlení je banálně jednoduché: Budeme-li skupinu lidí porovnávat vážením jednotlivců, získáme v závislosti na jejich počtu, více, či méně hladkou Gaussovu křivku četnosti v mezích cca 50–150 kg. Pokud ovšem tuto skupinu „normálních“ lidí budeme vážit na váze udávající hmotnost jednotlivců od 0 kg až 5000 kg, máme dvě možnosti. Buď určit vyhláškou dolní a horní mez povolené hmotnosti a najít algoritmus přepočtu na fyzikálně přijatelný rozsah hmotností prostřednictvím několika obtížně kontrolovatelných koeficientů a připočítávání, nebo odečítání určitého počtu navážených dílků. Druhá možnost je použít jinou váhu, na které bude rozsah náměrů 50 kg až 150 kg, jinak řečeno, podíl nejvyšší a nejnižší hmotnosti je 3, bez ohledu na to, co porovnáváme. K tomu nepotřebujeme metodiku a algoritmus přepočtu, ani omezení dolní a horní hranicí, ani opravné koeficienty, ani přičítání a odčítání náměru.