Povinná instalace měřičů čehosi podle stávající i připravované vyhlášky umožňuje instalaci a rozúčtování dle „indikátorů na radiátorech“ i „teploměrů vzduchu a denostupňové metody“. Každá z těchto variant měří něco jiného a vede k motivaci k opačnému chování.

Rozšířenější – indikátorová metoda – je fatálně závislá na správném určení „polohových koeficientů“. Ty určí jakási firma, ale zodpovídá za ně SVJ, které jim nemusí rozumět.

A o tom, jak dobře mohou být koeficienty nastaveny svědčí to, že přípustný poměr přepočtených topných výkonů stejně velkých bytů je podle vyhlášky třeba 9:1. To je podle ní normální a není důvod k reklamaci ani korekci výpočtu.

Úspor tepla se pak dosahuje tím, že se špatně nastaví koeficienty pro krajní a podstřešní byty. Ty jediné opravdu topí pomocí radiátorů (ostatním vcelku stačí „kradení“ tepla ze stoupaček). A protože najednou mají chybou koeficientů platit třeba dvojnásobek proti stejně velkým bytům vytápěným na stejnou teplotu, nevydrží a vytápění omezí i pod zákonem zaručovanou mez. To sice znamená úsporu tepla, ale protože většinou omezí i už tak nedostatečné větrání, časem se dostaví plísně, provlhání, promrzání a další problémy. A namnoze mnohem dražší.