Velmi pozorně jsem pročetl diskusní příspěvek OK a s jeho obsahem se ztotožňuji. Vychází ze zásady vyhlášky, že spotřebitel má hradit náklady na poskytovanou tepelnou pohodu a ne za spotřebované teplo. Nedbání této souvztažnosti umožňuje, aby výsledky rozúčtování mnohdy závažným způsobem zkreslovaly skutečnost.

Před nedávnem jsem obdržel elektronický dotaz od vlastníka třípokojového bytu, který bydlí na Semilsku. Až do nedávna jeho SVJ používala k rozdělování nákladů na teplo systém VIPA (indikátor snímá teplotu vratné vody). Vlastník udržoval průměrnou roční teplotu bytu v blízkosti 21 °C a měrné náklady jeho bytu víceméně splývaly s průměrem objektu.

Před rokem se výbor SVJ rozhodl nahradit systém VIPA indikátory namontovaným ke středním článkům radiátorů a vyúčtování bylo svěřeno firmě TECHEM. K nemilému překvapení dotyčného vlastníka, jeho měrné náklady znenadání vyskočily na +80 % průměru objektu, přestože, jak uvádí, udržuje v bytě nadále teplotu okolo 21 °C. Po aplikaci horního limitu byla sice hodnota tohoto ukazatele snížena na +40 % průměru (což se rovná tepelné pohodě okolo 27°C); v porovnání s realitou jsou však jeho měrné náklady nadále nadhodnoceny možná až o 30 %.

Soudím, že v případě aplikace denostupňové metody by měrné náklady výše uvedeného bytu byly asi rovny průměru objektu, což naznačuje, že výsledky systému VIPA jsou v porovnání s indikátory registrujícími střední teplotu radiátorů zřejmě blíže pravdě.