III ÚS 3663/18 z 23.4.2019

Vložil Pavel, 28. Květen 2019 - 6:26 ::

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Radovana Suchánka a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Zdeňky Tajčmanové, zastoupené Mgr. Ing. Janem Boučkem, advokátem sídlem Opatovická 1659/4, Praha 1 – Nové Město, proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 1. srpna 2018 č. j. 6 Cmo 221/2017–94, za účasti Vrchního soudu v Praze, jako účastníka řízení, a Společenství vlastníků jednotek X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

I.

Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí

  1. Stěžovatelka se ústavní stížností ze dne 8. 11. 2018 domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že jím bylo porušeno její ústavně zaručené právo na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“), resp. právo na spravedlivý proces podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a dále právo na zákonného soudce podle čl. 38 odst. 1 Listiny. V doplnění ústavní stížnosti ze dne 17. 11. 2018 stěžovatelka navrhla odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
  2. Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) rozsudkem ze dne 1. 8. 2018 č. j. 6 Cmo 221/2017–94 potvrdil jemu předcházející rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 26. 5. 2017 č. j. 81 Cm 186/2015–51, jímž byla stěžovatelce (žalované) uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení (žalobci) částku ve výši 45 048 Kč spolu s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně od 2. 11. 2016 do zaplacení. Žalovaná částka představovala stěžovatelkou nezaplacené příspěvky do fondu oprav a údržby a dále platby za služby spojené s užíváním bytu v období od září 2012 do července 2014. Vrchní soud se ztotožnil se skutkovými závěry městského soudu a dospěl k závěru, že bylo prokázáno, že stěžovatelka dlužila žalobou uplatňované nároky, čehož si ostatně byla vědoma, když sama žádala vedlejšího účastníka řízení o jejich snížení či prominutí. Vrchní soud konstatoval, že povinnost stěžovatelky přispívat na náklady spojené se správou domu vyplývala ze stanov vedlejšího účastníka řízení, jakož i z § 15 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), ve znění pozdějších předpisů, resp. nyní z § 1180 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník. Vrchní soud rovněž dosti podrobně vypořádal jednotlivé odvolací námitky stěžovatelky (např. ohledně její nevědomosti o výši platební povinnosti, postupu městského soudu při změně žaloby, uvedení nesprávného data u podání, nedostatečnosti formálních náležitostí rozsudku městského soudu, námitky promlčení atd.). K tomu dodal, že stěžovatelkou namítané a třeba i existující drobné a zanedbatelné formální vady v postupu vedlejšího účastníka řízení a městského soudu nemohly být důvodem pro zamítnutí žaloby. Zabýval se rovněž námitkou nedostatku věcné příslušnosti městského soudu, jako soudu prvního stupně, přičemž poukázal na znění § 9 odst. 2 písm. l) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 4. 2015 (dále jen o. s. ř.). Vrchní soud konečně odmítl argumentaci stěžovatelky, že nemá povinnost platit příspěvky ve stanovené výši, jelikož její byt není obýván.

II.

Argumentace stěžovatelky

3. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení svých shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně rekapituluje skutkový stav, obsah rozhodnutí vydaných v průběhu řízení a svoji v řízení uplatňovanou argumentaci včetně odkazů na relevantní judikaturu. Stěžovatelka poukazuje na jednotlivá pochybení, kterých se dopustil městský soud. V této souvislosti např. namítá, že městský soud sice vedlejšího účastníka řízení vyzýval k doplnění žaloby, ale ani jednou ho nepoučil o následcích, které nastanou v případě nesplnění této výzvy, čímž porušil § 43 o. s. ř. Další námitka se týká toho, že městský soud rozhodl o zastavení řízení v rozsahu částečného zpětvzetí žaloby (co do rozsahu 2 123 Kč), ale tuto skutečnost, resp. otázku zavinění na zastavení řízení, nezohlednil při rozhodování o nákladech řízení. Dále městskému soudu vytýká, že o návrhu na změnu žaloby nerozhodl postupem podle § 95 o. s. ř. a následně rozhodl meritorně o změněné žalobě. Rovněž uplatňuje námitku, že spor rozhodoval věcně nepříslušný soud. Námitku věcné nepříslušnosti podpořenou odkazem na rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 31 Cdo 4848/2014 přitom městský soud odmítl s poukazem na praxi vrchního soudu, podle které u žalob na zaplacení dluhu u společenství vlastníků jednotek podaných do 30. 4. 2015 je věcně příslušný krajský soud. Stěžovatelka se rovněž domnívá, že byla porušena kontradiktornost soudního procesu, kdy tvrzením vedlejšího účastníka řízení byla přičtena síla důkazů. Vrchnímu soudu pak vytýká, že písemné vyhotovení rozsudku („rozsudek městského soudu se potvrzuje“) je odlišné od jeho při jednání vyhlášeného znění („rozsudek městského soudu ve znění opravného usnesení se potvrzuje“), přičemž tuto chybu nelze napravit postupem podle § 164 o. s. ř. Stěžovatelka konečně namítá nevykonatelnost rozhodnutí ohledně příslušenství pohledávky, neboť i po opravě rozsudku městského soudu zůstala ve výroku povinnost stěžovatelky zaplatit úrok z prodlení ve výši „8,05 Kč %“ ročně.

III.

Rekapitulace vyjádření účastníka řízení

4. Ústavní soud zaslal ústavní stížnost k vyjádření účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení.

5. Vrchní soud ve svém vyjádření zdůrazňuje, že se řádně zabýval jednotlivými stěžovatelčinými argumenty a jasně a srozumitelně vyložil, z jakého důvodu rozhodl o jejím odvolání. V otázce věcné příslušnosti poukázal na tehdy platnou právní úpravu [§ 9 odst. 2 písm. l) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 4. 2015] s tím, že věcná příslušnost ve sporech o povinnost přispívat na náklady spojené se správou domu byla přesunuta na okresní soudy, jako soudy prvního stupně, až v souvislosti se změnou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 87/2015 Sb., kterým se mění některé zákony v souvislosti s účinností rekodifikace soukromého práva, účinným od 1. 5. 2015. Dále se vyjadřuje k věcné stránce sporu. Opakuje, že povinností stěžovatelky bylo přispívat na náklady, které jsou spojeny se správou domu a pozemku. Uvádí, že stěžovatelka se dovolává nevyhovění žalobě s poukazem na – třeba i existující, nicméně drobné a zanedbatelné – formální vady v postupu vedlejšího účastníka řízení či městského soudu, přičemž přehlíží, že sama svým jednáním dostává ostatní členy vedlejšího účastníka řízení do složité situace. Vyjadřuje se rovněž k postupu městského soudu, který změnu žaloby akceptoval pouze tím, že připustil částečné zpětvzetí, nikoliv tedy samostatným rozhodnutím o připuštění změny žaloby. Podle vrchního soudu nemohla mít tato formální vada vliv na správnost rozhodnutí městského soudu.

6. Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti ve stanovené lhůtě nevyjádřil.

7. Ústavní soud zaslal vyjádření vrchního soudu k replice stěžovatelce, ta však na ni reagovala pouze sdělením, že se vyjádření vrchního soudu odchyluje od merita věci, pročež pouze odkázala na svoji předchozí argumentaci obsaženou v ústavní stížnosti.

IV.

Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem

8. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnou stěžovatelkou, která byla účastnicí řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelka je právně zastoupena v souladu s § 29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelka vyčerpala všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§ 75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), když dovolání proti rozsudku vrchního soudu není přípustné [srov. § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.)].

V.

Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti

9. Ústavní soud úvodem připomíná, že není součástí soustavy soudů [čl. 91 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“)] a nepřísluší mu výkon dozoru nad jejich rozhodovací činností. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.

10. Stěžovatelka se petitem ústavní stížnosti domáhá toliko zrušení rozsudku vrchního soudu, jemuž zejména vytýká, že písemné vyhotovení rozsudku není shodné s jeho vyhlášeným zněním. Ze spisu městského soudu (sp. zn. 81 Cm 186/2015) vyžádaného Ústavním soudem pro řízení o ústavní stížnosti se skutečně podává, že při jednání dne 1. 8. 2018 bylo vyhlášeno, že se potvrzuje rozsudek městského soudu (ze dne 26. 5. 2017 č. j. 81 186/2015–51) ve znění opravného usnesení ze dne 7. 8. 2017 č. j. 82 Cm 186/2015 (č. l. 92 vyžádaného spisu), přičemž v písemném vyhotovení rozsudku (č. l. 94 vyžádaného spisu) odkaz na opravné usnesení schází. Podle Ústavního soudu však nejde o pochybení, resp. nesprávnost, které by nebylo možné odstranit postupem podle § 164 o. s. ř. a vydáním opravného usnesení, jak se domnívá stěžovatelka. Z dikce § 164 o. s. ř. totiž možnost opravy nesprávného výroku (ve stávajícím případě výroku neodpovídajícímu vyhlášenému znění) přímo vyplývá.

11. Stěžovatelka dále v ústavní stížnosti namítá celou řadu pochybení převážně procesního charakteru, která zatěžují řízení před městským soudem a ve svém důsledku mají vést k porušení stěžovatelčina práva na soudní ochranu podle čl. 36 odst. 1 Listiny. K tomu Ústavní soud podotýká, že vzhledem k tomu, že stěžovatelka stížnostním petitem samotný rozsudek městského soudu nenapadá, jsou tyto námitky pro řízení o ústavní stížnosti bez významu. Nadto nelze přehlédnout, že vrchní soud se i s těmito námitkami poměrně podrobně vypořádal a stěžovatelka je nyní v ústavní stížnosti pouze opakuje, přičemž setrvává v polemice na úrovni podústavního práva. I v případě, že by se Ústavní soud těmito procesními námitkami zabýval, musel by zkoumat s ohledem na zásadu racionality [k tomu blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 3. 3. 2009 sp. zn. II. ÚS 169/09 (N 43/52 SbNU 431); všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz], jak porušení procesních práv zkrátilo stěžovatelku na možnosti uplatňovat jednotlivá procesní práva a konat procesní úkony, jež by byly způsobilé přivodit jí příznivější rozhodnutí ve věci samé [srov. usnesení ze dne 27. 8. 2003 sp. zn. I. ÚS 148/02 (U 19/31 SbNU 327)]. Tam, kde by výkon procesního oprávnění účastníka nemohl přinést příznivější rozhodnutí ve věci samé, resp. tam, kde nelze takovou změnu s přihlédnutím ke všem okolnostem příslušného právního řízení oprávněně očekávat, bylo by nepřípustným a z ústavního hlediska nepřijatelným formalismem zrušit rozhodnutí obecného soudu výhradně pro nevyhovění procesním oprávněním účastníka řízení.

12. V této souvislosti s ohledem na výše uvedené Ústavní soud uzavírá, že přestože soudní řízení nebylo zcela prosto vad, nemá žádný důvod kvůli těmto drobným nedostatkům (např. absence rozhodnutí o připuštění změny žaloby) jakkoliv zpochybňovat z věcného hlediska zjištění obecných soudů o povinnosti stěžovatelky řádně přispívat a spolupodílet se na nákladech spojených se správou domu, včetně nákladů na služby, a z toho se podávající závěr o oprávněnosti žaloby.

13. Co se týče námitky, že ve věci rozhodoval věcně nepříslušný soud, Ústavní soud si je vědom, že platná právní úprava spory o příspěvky členů společenství vlastníků na správu domu a pozemku, sporů o zálohy na úhradu za služby a způsobu rozúčtování cen služeb [srov. § 9 odst. 1 písm. l) o. s. ř. ve znění účinném od 1. 5. 2015] výslovně svěřuje okresním soudům, a činí tak výjimku z věcné příslušnosti krajských soudů ve věcech jednání shromáždění společenství vlastníků a sporů z toho vzniklých. Dřívější právní praxe týkající se věcné příslušnosti ve sporech o příspěvky členů společenství vlastníků nicméně upřednostňovala (a to i v době podání žaloby) věcnou příslušnost krajských soudů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 10. 2011 sp. zn. 29 Cdo 37/2011), a to s ohledem na tehdejší znění § 9 odst. 2 písm. l) o. s. ř., ve znění účinném do 30. 4. 2015, resp. ještě předtím § 9 odst. 3 písm. u) o. s. ř., účinného do 31. 12. 2013. K závaznému usměrnění soudní praxe došlo až v souvislosti se stěžovatelkou opakovaně zmiňovaným rozhodnutím velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 31 Cdo 4848/2014. Toto rozhodnutí stanovilo, že k projednání sporů o zaplacení příspěvků členů společenství vlastníků jednotek na správu domu a pozemku a úhrady za plnění poskytovaná s užíváním jednotky jsou v prvním stupni i podle právní úpravy účinné do 30. 4. 2015 věcně příslušné okresní soudy. Přesto nepovažuje Ústavní soud postup vrchního soudu za vadný. Je to dáno tím, že v občanském soudním řízení platí mj. zásada perpetuatio fori, podle které jsou pro věcnou a místní příslušnost až do skončení civilního procesu rozhodující okolnosti, které tu byly v době zahájení řízení (§ 11 odst. 1 o. s. ř.). Změna těchto okolností v průběhu řízení nemá na určení příslušnosti vliv. Pakliže v době zahájení soudního řízení (žaloba vedlejšího účastníka řízení byla doručena městskému soudu dne 21. 4. 2015) zastávala soudní praxe stanovisko, že pro výše uvedené spory jsou v prvním stupni věcně příslušné krajské soudy, přičemž ke změně náhledu došlo až průběhu řízení v souvislosti s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016 sp. zn. 31 Cdo 4848/2014, nelze v tom, že v prvním stupni rozhodoval městský soud, spatřovat pochybení, které by mělo za následek porušení ústavně zaručeného práva stěžovatelky na zákonného soudce.

14. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky byla její ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. O stěžovatelčině návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí vrchního soudu Ústavní soud samostatně – vzhledem k výsledku řízení o ústavní stížnosti – nerozhodoval.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 23. dubna 2019

Josef Fiala v. r. předseda senátu

  • Judikáty
  • judikatura

Štítky (beta): Přidejte nový štítek vepsáním, smažte kliknutím na křížek (pouze pro přihlášené). Zobrazte další diskuse s daným štítkem kliknutím na štítek. Seznam štítků.