26 Cdo 3553/2017 garážová stání

Vložil Pavel, 12. Únor 2019 - 0:42 ::

Vlastník jednotky, se kterou bylo spojeno právo výlučného užívání parkovacího stání ve vyhrazené společné části domu, poskytl toto stání třetí osobě. SVJ se domnívalo, že jako správce společných částí domu, k takovému jednání musí dát svolení a podalo žalobu.

NS dovolání zamítl.

ÚS ústavní stížnost odmítl (I. ÚS 2325/18)

Hezký den!

_____________­________________________­________________________­______

Soud: Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí: 04/03/2018

Spisová značka: 26 Cdo 3553/2017

Typ rozhodnutí: ROZSUDEK

Heslo: Společenství vlastníků jednotek

Dotčené předpisy: § 1042 o. z. § 1189 o. z.

Kategorie rozhodnutí: C

26 Cdo 3553/2017–112

ČESKÁ REPUBLIKA ROZSUDEK JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků jednotek pro dům Komořanská 2063, 2064, 2065, 2066, 2067, 2068, Praha 4, se sídlem v Praze 4 – Modřanech, K Dolům 2068/2, IČO: 28935900, zastoupeného Mgr. Ing. Karlem Anderlem, advokátem se sídlem v Praze 1, Opatovická 1659/4, proti žalovanému P. L., P., zastoupenému JUDr. Mojmírem Ježkem, Ph.D., advokátem se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, o zdržení se neoprávněného zásahu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 19 C 95/2015, o dovolání žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. února 2017, č. j. 25 Co 444/2016–84, takto:

  1. Dovolání se zamítá.
  2. Žalobce je povinen zaplatit žalovanému na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 2.178,– Kč k rukám JUDr. Mojmíra Ježka, Ph.D., advokáta se sídlem v Praze 1, Betlémské náměstí 351/6, do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.

O d ů v o d n ě n í :

Žalobce (Společenství vlastníků jednotek pro dům Komořanská 2063, 2064, 2065, 2066, 2067, 2068, Praha 4 – dále též jen „Společenství“) se domáhal, aby žalovanému byla uložena povinnost zdržet se užívání „prostoru garáží nacházejících se v 1. podzemním podlaží budovy, na adrese P.“ (dále jen „prostor garáží“ a „dům“), a to v rozsahu parkování na „parkovacím stání“ (dále jen „parkovací stání“). V rámci vylíčení rozhodujících skutečností zejména uvedl, že k parkování vozidla užívá žalovaný parkovací stání přesto, že není vlastníkem jednotky, s jejímž vlastnictvím je spojeno právo výlučného užívání tohoto parkovacího stání (dále též jen „oprávněný uživatel“), které je vyhrazenou společnou částí domu, a že oprávněnému uživateli parkovacího stání neudělil souhlas k tomu, aby je přenechal do (dočasného) užívání třetí osobě.

Obvodní soud pro Prahu 4 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 10. června 2016, č. j. 19 C 95/2015–51, žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků. Z provedených důkazů učinil zejména následující skutková zjištění. Žalovaný je od 17. dubna 2009 vlastníkem jednotky č. 2068/106 (a souvisejících spoluvlastnických podílů) v domě, který spravuje Společenství. Podle prohlášení vlastníka o vymezení jednotek v domě (dále jen „Prohlášení vlastníka“), konkrétně čl. 3. označeného jako „Určení společných částí budovy“, bodu 3.4 („Vyhrazené společné části“), je s vlastnictvím dotčené jednotky spojeno právo výlučného užívání parkovacího stání (dále jen „parkovací stání), jež se nachází v prostoru garáží, které jsou vyhrazenými společnými částmi domu. Právo výlučného užívání parkovacího stání, nacházejícího se v témže prostoru, pak náleží vlastníku jednotky, jímž je od 17. února 2009 J. Š. Podle čl. 3., bodu 3.6 Prohlášení vlastníka vyhrazené společné části mají právo užívat a podílet se na jejich správě, provozu, opravách, úpravách a údržbě pouze vlastníci jednotek, kterým náleží spoluvlastnický podíl na vyhrazených společných částech podle přílohy č. 1. Toto právo je omezeno právem průchodu a vstupu ostatních vlastníků jednotek do společných částí, ostatních jednotek nebo příslušenství jednotky. Podle čl. 3., bodu 3.7 Prohlášení vlastníka je každý vlastník jednotky, který má spoluvlastnický podíl na vyhrazených společných částech, oprávněn užívat výlučně garážové stání, jehož číslo je uvedeno v příloze č. 1 a jehož umístění ve společných částech je znázorněno v příloze č. 2. Na parkovacím stání však parkuje vozidlo žalovaný, byť není jeho oprávněný uživatel. Na tomto skutkovém základě především dovodil, že bylo-li Prohlášením vlastníka vyhrazeno parkovací stání k výlučnému užívání vlastníku jednotky (jímž je J. Š.), je v tomto rozsahu omezeno oprávnění Společenství vykonávat správu domu podle § 1189 ve spojení s § 1190 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 89/2012 Sb.“, „o. z.“, resp. „občanský zákoník“); navíc slouží-li dotčená společná část domu výlučně k užívání jen vlastníku uvedené jednotky, je oprávněn ji užívat nejen on sám, jak se mylně domnívalo Společenství, nýbrž i třetí osoby, pokud tuto společnou část užívají s jeho souhlasem. Uzavřel, že za tohoto stavu není Společenství v daném sporu aktivně věcně legitimováno, a proto žalobu zamítl.

K odvolání žalobce Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 2. února 2017, č. j. 25 Co 444/2016–84, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Ve vztahu k uplatněným odvolacím námitkám zdůraznil, že vlastník jednotky má právo svobodně spravovat, výlučně užívat a uvnitř stavebně upravovat svůj byt, jakož i užívat společné části; přitom se však musí zdržet všeho, co by bránilo výkonu práv jiným vlastníkům jednotek (§ 1175 odst. 1 o. z.). Nedodržení této povinnosti má za následek oprávnění osoby odpovědné za správu domu nebo dotčeného vlastníka jednotky domáhat se nařízení prodeje jednotky toho vlastníka, který porušuje povinnost uloženou mu vykonatelným rozhodnutím soudu způsobem podstatně omezujícím nebo znemožňujícím práva ostatních vlastníků jednotek (§ 1184 o. z.). Společenství vlastníků (jako právnická osoba založená za účelem správy domu a pozemku) nemůže jinak ingerovat do práv vlastníka jednotky; nesvědčí mu tedy ani právo rozhodovat o dispozicích s právy vlastníka jednotky na společných částech, jež mu byly svěřeny do výlučného užívání. Za této situace zamítavý rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasil s právním názorem o nedostatku aktivní věcné legitimace. Vyjádřil přesvědčení, že vlastník jednotky, jemuž byla vyhrazena určitá společná část domu k výlučnému užívání, může tuto společnou část užívat pouze pro svou (osobní) potřebu a není tedy oprávněn přenechat ji do užívání třetí osobě (např. smlouvou o nájmu) bez souhlasu společenství vlastníků (obdobně jako není nájemce bytu oprávněn podnajmout byt bez souhlasu pronajímatele – § 2275 o. z. per analogiam). Z toho dovozoval, že žalovaný není oprávněn užívat parkovací stání, není-li jeho oprávněným uživatelem; jestliže ho i přes to užívá, nejde o běžné užívání společných částí domu ve smyslu § 1175 odst. 1 o. z. Dodal, že je nerozhodná okolnost, že tak činí se souhlasem vlastníka uvedené jednotky (tj. oprávněného uživatele J. Š.), neboť jednání, jímž oprávněný uživatel přenechá bez souhlasu společenství vlastníků své právo výlučně užívat určitou společnou část domu třetí osobě, lze pokládat za protiprávní zásah do práva společenství spravovat společné části domu, které zahrnuje rovněž oprávnění rozhodovat o tom, jak mají být tyto společné části užívány. Současně měl za to, že úsudek o nedostatku jeho aktivní věcné legitimace v daném sporu neobstojí také proto, že ve svých důsledcích vede k absurdnímu závěru, že vlastník jednotky může např. zpřístupnit společné části domu bezdomovcům, skladovat v nich nebezpečné předměty apod. Zastával stanovisko, že v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla řešena otázka aktivní věcné legitimace společenství vlastníků ve sporu týkajícím se užívání společné části domu, která byla přenechána k výlučnému užívání vlastníku určité jednotky, jakož ani (související) otázka, zda je vlastník jednotky oprávněn přenechat třetí osobě (např. smlouvou o nájmu) své právo výlučně užívat určitou společnou část domu bez souhlasu společenství vlastníků. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalovaný ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 – dále opět jen „o. s. ř.“ (viz čl. II bod 2. ve spojení s čl. XII zákona č. 296/2017 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky aktivní věcné legitimace Společenství ve sporu proti žalovanému (vlastníku jednotky, s jehož vlastnictvím jednotky je spojeno právo výlučného užívání konkrétního parkovacího stání – parkovacího stání) o zdržení se užívání jiného (dalšího) parkovacího stání (vyhrazené společné části domu v témže prostoru), které je oprávněn užívat vlastník jiné jednotky v domě a které mu tento oprávněný vlastník přenechal k výlučnému užívání; půjde tedy – s přihlédnutím k vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) – o odpověď na otázku, zda společenství vlastníků je oprávněno (v rámci správy společných částí domu a pozemku – viz § 1189 o. z.) podat negatorní žalobu podle § 1042 o. z. proti vlastníku jednotky, který užívá společnou část domu vyhrazenou k výlučnému užívání vlastníku jiné jednotky. V tomto ohledu totiž směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, která dosud v poměrech současné právní úpravy nebyla v rozhodovací praxi dovolacího soudu vyřešena. Dovolání však není přípustné podle citovaného ustanovení pro řešení další předložené otázky, zda je vlastník jednotky oprávněn své právo výlučně užívat určitou společnou část domu přenechat třetí osobě (např. smlouvou o nájmu) bez souhlasu společenství vlastníků; na vyřešení takto postavené otázky totiž napadené rozhodnutí ve skutečnosti nespočívá. Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval. K právním poměrům týkajícím se věcných práv náleží také spoluvlastnictví, včetně spoluvlastnictví bytového. Ve smyslu přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. se od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. ledna 2014) posuzují podle této úpravy zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“); dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněný pod č. 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

V posuzovaném případě jde o negatorní (zápůrčí) žalobu ve smyslu ustanovení § 1042 o. z., podle něhož se vlastník může domáhat ochrany proti každému, kdo neprávem do jeho vlastnického práva zasahuje nebo je ruší jinak než tím, že mu věc zadržuje (srov. rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 20. ledna 2014, sp. zn. 17 Co 423/2013, uveřejněný pod č. 5/2015 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle § 1189 odst. 1 o. z. správa domu a pozemku zahrnuje vše, co nenáleží vlastníku jednotky a co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí. Správa domu zahrnuje i činnosti spojené s přípravou a prováděním změn společných částí domu nástavbou, přístavbou, stavební úpravou nebo změnou v užívání, jakož i se zřízením, udržováním nebo zlepšením zařízení v domě nebo na pozemku sloužících všem spoluvlastníkům domu. Podle § 1189 odst. 2 o. z. se má za to, že správa se vztahuje i na společné části, které slouží výlučně k užívání jen některému spoluvlastníku. Podle § 1190 o. z. osobou odpovědnou za správu domu a pozemku je společenství vlastníků. Nevzniklo-li společenství vlastníků, je osobou odpovědnou za správu domu správce. Podle § 1194 odst. 1 o. z. společenství vlastníků je právnická osoba založená za účelem zajišťování správy domu a pozemku; při naplňování svého účelu je způsobilé nabývat práva a zavazovat se k povinnostem. Společenství vlastníků nesmí podnikat ani se přímo či nepřímo podílet na podnikání nebo jiné činnosti podnikatelů nebo být jejich společníkem nebo členem.

V případě společenských vztahů upravených v části třetí (Absolutní majetková práva) dílu 4 (Spoluvlastnictví) oddílu 5 (Bytové spoluvlastnictví) zákona č. 89/2012 Sb. nutně vystupuje do popředí otázka vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, resp. spoluvlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Více než jinde se zde projevuje specifická povaha takto založeného vlastnického práva, která je dána dualistickou koncepcí spočívající ve výlučném vlastnictví (bytové) jednotky na straně jedné a v podílovém spoluvlastnictví společných částí domu na straně druhé. Je zřejmé, že kombinace výlučného a podílového (spolu)vlastnictví vytváří zvláštní podmínky pro realizaci takto pojatého vlastnického práva, které se projevují ve zvýšené míře jak u práv, tak i povinností. Uvedené názory zaujal Ústavní soud v poměrech dřívější právní úpravy bytového /spolu/vlastnictví obsažené do 31. prosince 2013 v zákoně č. 72/1994 Sb., která však byla rovněž založena na dualistické koncepci, a proto jsou i nyní využitelné (srov. např. usnesení Ústavního soudu z 19. ledna 2012, sp. zn. II. ÚS 2973/09, a z 15. prosince 2015, sp. zn. I. ÚS 752/15). Nejvyšší soud se již dříve přihlásil také k názoru (vyslovenému v odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000), že vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze 17. ledna 2017, sp. zn. 26 Cdo 2323/2016 /ústavní stížnost podanou proti citovanému rozsudku Ústavní soud odmítl usnesením z 23. května 2017, sp. zn. II. ÚS 1066/17/). Důsledky vyplývající pro vlastníky jednotek z uvedeného omezení řeší shora citovaná zákonná úprava mimo jiné zavedením tzv. společenství vlastníků (dále též jen „společenství“), jehož hlavním účelem je zajišťování správy domu a pozemku. K naplnění tohoto účelu jej zmíněná právní úprava předně prohlašuje za právnickou osobu, čímž mu přiznává způsobilost mít v mezích právního řádu práva a povinnosti, tedy právní osobnost (§ 1194 odst. 1 věta před středníkem ve spojení s § 20 odst. 1 a § 15 odst. 1 o. z.). Vedle toho mu zároveň poskytuje způsobilost nabývat pro sebe vlastním právním jednáním práva a zavazovat se k povinnostem (právně jednat), tj. svéprávnost (§ 1194 odst. 1 věta za středníkem ve spojení s § 15 odst. 2 o. z.), byť vázanou pouze na naplňování účelu jeho činnosti. Z toho, že společenství vlastníků má právní osobnost i svéprávnost (byť omezenou na stanovený předmět činnosti), současně vyplývá, že v rámci zajišťování správy domu a pozemku, za niž odpovídá podle ustanovení § 1190 o. z., nejedná z pouhého pověření vlastníků jednotek, nýbrž vykonává svá práva a povinnosti jako by samo bylo vlastníkem (v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 dospěl k obsahově shodnému závěru Nejvyšší soud např. v usnesení z 22. srpna 2016, sp. zn. 26 Cdo 5610/2015).

Legální definici správy domu a pozemku obsahuje ustanovení § 1189 odst. 1 o. z. Citované ustanovení vymezuje tuto správu jednak negativně jako vše, co nenáleží vlastníku jednotky, a jednak pozitivně jako vše, co je v zájmu všech spoluvlastníků nutné nebo účelné pro řádnou péči o dům a pozemek jako funkční celek a zachování nebo zlepšení společných částí; pozitivní vymezení současně doplňuje o výčet činností, které se rovněž považují za správu domu a pozemku. V ustanovení § 1189 odst. 2 o. z. je pak (nově) vyjádřena zásada, že správa domu a pozemku se vztahuje i na společné části, které slouží výlučně k užívání jen některému spoluvlastníku (k tomu viz též § 1166 odst. 1 písm. b/ bod 2 o. z.).

S přihlédnutím k řečenému a současně i k úpravě obsažené nyní v ustanovení § 1189 odst. 2 o. z. je podle názoru dovolacího soudu i nadále využitelný právní názor (přijatý v poměrech dřívější právní úpravy), že společenství vlastníků je oprávněno v rámci správy domu a pozemku (nyní § 1189 o. z.) podat negatorní žalobu (nyní § 1042 o. z.) proti osobě, která neoprávněně zasahuje do práv vlastníků jednotek ke společným částem domu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. července 2012, sp. zn. 29 Cdo 3269/2010, uveřejněný pod č 106/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Po zohlednění specifických okolností tohoto případu však zastává dovolací soud názor, že žaloba není důvodná.

V posuzované věci se žalobce (subjekt odpovědný za správu domu – viz § 1190 o. z.) domáhal, aby žalovanému jako vlastníku jednotky, s níž je spojeno právo výlučného užívání parkovacího stání č. 140, byla uložena povinnost zdržet se parkování na parkovacím stání č. 150 (obě parkovací stání se nacházejí v garážovém prostoru, který je součástí společných částí domu). V rámci vylíčení rozhodujících skutečností v žalobě mimo jiné uvedl, že parkovací stání č. 150 žalovaný užívá k parkování vozidla (nikoli k jiným účelům) přesto, že není vlastníkem jednotky, s jejímž vlastnictvím je spojeno právo výlučného užívání této společné části domu, a že vlastníku uvedené jednotky neudělil souhlas k jeho přenechání do (dočasného) užívání právě žalovanému. Již z toho, ale také ze zjištěného skutkového stavu, tudíž jednoznačně vyplývá, že žalovaný parkovací stání užívá k parkování vozidla se souhlasem vlastníka jednotky, s jejímž vlastnictvím je právo výlučného užívání této společné části domu spojeno, tj. se souhlasem oprávněného uživatele. Za tohoto stavu ovšem nelze žalobu pokládat za důvodnou, neboť je-li parkovací stání oprávněn užívat k parkování vozidla vlastník konkrétní jednotky, nejde o žádný zásah do správy společných částí domu, užívá-li jej z jeho souhlasem pro parkování vozidla vlastník jiné jednotky v domě, a pro tyto účely je nerozhodné, kdo je vlastníkem vozidla. Jen z toho, že parkovací stání užívá pro parkování vozidla žalovaný, nelze usuzovat na neoprávněný zásah do správy společných částí domu a pozemku.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že napadené rozhodnutí je v konečném důsledku správné. Dovolací soud proto dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.). O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a zavázal dovolatele, který nebyl v dovolacím řízení úspěšný, k náhradě nákladů dovolacího řízení, jež vznikly žalovanému v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 1.500,– Kč (§ 9 odst. 1 ve spojení s § 7 bodem 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 300,– Kč, jež stojí vedle odměny (srov. § 2 odst. 1, § 13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), a z částky 378,– Kč představující 21 % DPH (§ 137 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 3. 4. 2018

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu

  • Judikáty
  • judikatura

Štítky (beta): Přidejte nový štítek vepsáním, smažte kliknutím na křížek (pouze pro přihlášené). Zobrazte další diskuse s daným štítkem kliknutím na štítek. Seznam štítků.

Vložil Jarda_, 12. Únor 2019 - 16:30

Přitom nejspíš stačilo, jak jsem minulý týden napsal, aby vlastník předal plnou moc a mohlo se ušetřit spousta času i nákladů (do SVJ platí také) i vlastníkovi.

Anebo by snad SVJ žalovalo proti plnou mocí postoupenému právu?

Vložil TN. (bez ověření), 12. Únor 2019 - 12:28

V naší republice, ani 30 let po pádu komunismu, stále většina národa nedokáže pochopit, co to je vlastnictví a plete si vlastnictví s nájmem. Opravdu upřímně nerozumím, proč si po privatizaci nezaložili družstvo, a proč převáděli byty do vlastnictví, když se jako vlastníci neumí chovat.

Vložil xxl (bez ověření), 12. Únor 2019 - 13:10

Spusta vlastníků platí poplatky za byt přes SIPO. A tam je jasná kolonka: nájem. Tak platí nájem. Celá společnost je tak nějak nezorganizovaná, všude je chaos na ntou. Tady se nic neřeší, tady 30 let probíhá pouze boj o koryta.

Vložil JaVa, 12. Únor 2019 - 16:43

Průměrně inteligentní člověk, si s tím dokáže poradit sám a ten „druhý“ se zeptá na „poště“ u přepážky,jak docílit změny.

Samozřejmě musí ten dotyčný chtít,většině „ovcí“ je to jedno,vždyť jim správu dělá stále to stejné SBD.

Přeji Vám hezký den. JaVa

Vložil netcarlos, 12. Únor 2019 - 10:21

>Vlastník jednotky, se kterou bylo spojeno právo výlučného užívání parkovacího stání ve vyhrazené společné části domu, poskytl toto stání třetí osobě.

Volby prohlížení komentářů

Vyberte si, jak chcete zobrazovat komentáře a klikněte na "Uložit změny".