26 Cdo 2890/2021 splatnost nedoplatku vyúčtování

Rozhodnutí NS 26 Cdo 2890/2021

Soud: Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí: 12.01.2022

Spisová značka: 26 Cdo 2890/2021

ECLI: ECLI:CZ:NS:202­2:26.CDO.2890­.2021.1

Typ rozhodnutí: ROZSUDEK

Dotčené předpisy: § 4 odst. 7 předpisu č. 372/2001 Sb.

Kategorie rozhodnutí: C

Zveřejněno na webu: 13.04.2022

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Evou Kabelkovou, advokátkou se sídlem Praha, Holečkova 419/21, proti žalované N. B., bytem XY, zastoupené Mgr. Ilonou Šimlovou, advokátkou se sídlem Praha 1, Týnská 1053/21, o zaplacení částek 83.518,74 Kč s příslušenstvím a 300,– Kč, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 9 C 90/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2021, č. j. 56 Co 50/2021–637, t a k t o:

Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 25. května 2021, č. j. 56 Co 50/2021–637, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (společenství vlastníků jednotek, jehož hlavním účelem bylo zabezpečovat řádný výkon činností spojených se správou, provozem a opravami společných částí domu – viz § 9 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013) se změněnou žalobou domáhal, aby mu žalovaná (vlastnice tam specifikované /bytové/ jednotky, jež se nachází v domě spravovaném žalobcem – dále též jen „byt“) zaplatila z titulu nedoplatků za služby související s užíváním bytu (dále jen „služby“) za rok 2011 částku 39.000,44 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení) a za rok 2012 částku 44.518,30 Kč s příslušenstvím (opět v podobě úroku z prodlení); současně požadoval, aby mu zaplatila částku 300,– Kč za manipulační poplatky. Poté, co byl k odvolání žalované usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 15. září 2015, č. j. 7 Cmo 490/2014–132, zrušen rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 3. dubna 2014, č. j. 47 Cm 18/2013–78, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, Vrchní soud v Praze usnesením ze dne 3. srpna 2017, č. j. Ncp 621/2017–255, rozhodl, že k projednání a rozhodnutí věci jsou v prvním stupni příslušné okresní soudy a věc postoupil k dalšímu řízení Okresnímu soudu v Domažlicích (soudu prvního stupně).

Soud prvního stupně – poté, co k odvolání žalované Krajský soud v Plzni jako soud odvolací usnesením ze dne 17. září 2019, č. j. 56 Co 157/2019–428, zrušil jeho předchozí rozsudek ze dne 14. března 2019, č. j. 9 C 90/2017–396, a věc mu vrátil k dalšímu řízení – nejprve usnesením ze dne 24. ledna 2020, č. j. 9 C 90/2017–442, připustil změnu žaloby, a poté rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 6. října 2020, č. j. 9 C 90/2017–545, uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku částku 83.518,74 Kč s tam uvedeným úrokem z prodlení a částku 300,– Kč (výrok I.), zastavil řízení ohledně tam specifikovaného úroku z prodlení (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok III.).

K odvolání žalované odvolací soud rozsudkem ze dne 25. května 2021, č. j. 56 Co 50/2021–637, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Na zjištěném skutkovém základě shodně se soudem prvního stupně nejprve konstatoval, že po změně žaloby jde o zaplacení nedoplatků vzešlých z vyúčtování záloh na služby za léta 2011 a 2012 (dále též jen „Vyúčtování“). Byly-li z bytu na žádost žalované odstraněny veškeré indikátory vytápění a nebylo-li proto možné při výpočtu uvedených nákladů vycházet z údajů, jež se jinak zjišťují právě odečtem zmíněných indikátorů, pokládal za nedůvodnou námitku žalované, že žalobce při výpočtu spotřební složky nákladů na tepelnou energii připadající na byt neoprávněně vycházel z koeficientu 1,6 ve smyslu § 4 odst. 7 vyhlášky č. 372/2001 Sb. (dále jen „Vyhláška“). Poté se ztotožnil rovněž s názorem, že Vyúčtování obsahovala veškeré náležitosti, jež předepisují příslušné právní předpisy, a v návaznosti na to uzavřel, že byla provedena řádně. Vznesenou námitku promlčení pokládal za neopodstatněnou zejména proto, že žalovaná ji přes výzvy soudu prvního stupně řádně nedoplnila. Současně však zaujal rovněž názor, že i kdyby takto postupovala, přesto by k ní nebylo možné přihlédnout, neboť v poměrech souzené věci představuje výkon práva, jenž se příčí dobrým mravům. Za této situace rozsudek soudu prvního stupně potvrdil.

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání, jehož přípustnost opřela o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“). Nejprve poukázala na nesprávné označení žalobce v záhlaví napadeného rozsudku a poté namítla, že soudy nižších stupňů řádně nezkoumaly, zda jsou splněny podmínky řízení, ačkoli na jejich nedostatek upozorňovala již bezprostředně po podání žaloby (konkrétně poukazem na to, že žalobce soudu nepředložil doklad o své hmotněprávní existenci a procesní způsobilosti a že jeho dřívější zástupce advokát JUDr. Král nebyl řádně zmocněn k jeho zastupování). Dále odvolacímu soudu vytkla, že při řešení otázky, zda Vyúčtování byla provedena řádně, se odchýlil od ustálené soudní praxe, která dovodila, že vyúčtování služeb může přivodit splatnost nedoplatku z něj plynoucího jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Vyúčtováním totiž přiznal účinky, které s nimi spojuje zákon, přesto, že v nich byl neoprávněně použit koeficient 1,6 a že neobsahovala kontrolovatelný údaj ceny za jednotku tepla. Z důvodů tam podrobně rozvedených pak nesouhlasila ani se závěry, které učinil ve vztahu k námitce promlčení. Navrhla, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalované (dovolatelky) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“). Shledal, že bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastnicí řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatelky (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté dospěl k závěru, že je přípustné podle § 237 o. s. ř. pro řešení otázky, zda Vyúčtování, s nimiž žalobce seznámil dovolatelku v průběhu řízení, jsou řádná, tj. v souladu s právními předpisy jej regulujícími, a zda tudíž mohla vyvolat splatnost vyčíslených nedoplatků. V tomto ohledu totiž dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Naproti tomu však neshledal dovolání přípustným (podle citovaného ustanovení) pro řešení otázek nastolených v dovolání ve vztahu k námitce promlčení; z důvodů, které posléze vyjdou najevo, je totiž řešení uvedených otázek nadbytečné.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Uvedené vady dovolatelka v dovolání (s přihlédnutím k jeho obsahu – § 41 odst. 2 o. s. ř.) rovněž uplatnila. Dovolací soud však dospěl k závěru, že řízení těmito vadami netrpí, popř. nejde o vady, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Nepřesné označení žalobce v záhlaví rozsudku odvolacího soudu (soudu prvního stupně) nemění nic na tom, že subjekt vystupující na žalující straně byl v záhlaví napadeného rozhodnutí jednoznačně (nezaměnitelně) identifikován (ostatními údaji, jimiž byl označen, zejména pak identifikačním číslem osoby). Přes zmíněnou nepřesnost tudíž nevznikají pochybnosti o tom, že žalující stranou v tomto řízení je Společenství vlastníků XY, s nynějším sídlem XY, IČO: XY. Nejde tak o vadu, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Šetřením ve veřejném rejstříku dovolací soud zjistil, že žalující společenství vlastníků vzniklo před zahájením řízení (konkrétně dne 1. července 2010) a v jeho průběhu (resp. do současné doby) nezaniklo. Žalobce tedy měl po celou dobu řízení (a má dosud) způsobilost být účastníkem řízení, odvíjející se od jeho právní osobnosti (§ 19 o. s. ř.; § 18 odst. 1, § 19 odst. 2, § 20a odst. 2 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „obč. zák.“; § 15 odst. 1, § 118 a § 185 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění od 1. ledna 2014 – dále jen „o. z.“). Současně platí, že procesní způsobilost právnických osob je dána od okamžiku jejich vzniku a trvá až do jejich zániku (srov. Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád I. § 1 až 200za. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 114). Vedle způsobilosti být účastníkem řízení měl tedy žalobce po celou dobu řízení i procesní způsobilost, odvislou od jeho svéprávnosti (§ 20 odst. 1 o. s. ř.; § 19a obč. zák.; § 15 odst. 2 a § 127 o. z.). Řízení proto není postiženo zmatečnostními vadami ve smyslu § 229 odst. 1 písm. b/ a c/ o. s. ř.

Z obsahu spisu vyplývá, že dřívější zástupce žalobce advokát JUDr. Zdeněk Král jej zastupoval na základě plné moci ze dne 1. prosince 2015 (viz č. l. 187 spisu). Podle ustálené judikatury pak platí, že jestliže ten, kdo vystupoval v občanském soudním řízení jako zástupce účastníka, aniž se prokázal plnou mocí, tuto předloží dodatečně ve lhůtě určené soudem, je tím nedostatek průkazu zastoupení zhojen a jsou tak schváleny i ty úkony učiněné v řízení zástupcem účastníka, k nimž došlo před podpisem plné moci (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 24. října 1996, sp. zn. 2 Cdon 1007/96, uveřejněné pod č. 36/97 časopisu Soudní judikatura). Ani v tomto směru tedy není řízení postiženo vadou, natož vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 3028 odst. 3 o. z., není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry (jiné než týkající se práv osobních, rodinných a věcných), vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (o něž jde i v posuzované věci), jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. Podle § 14 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), pokud tento zákon nestanoví jinak, řídí se jeho ustanoveními i právní vztahy vzniklé přede dnem nabytí jeho účinnosti (tj. před 1. lednem 2014). Vznik těchto právních vztahů a nároky z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (o něž jde v tomto řízení) se však posuzují podle dosavadních právních předpisů (odstavec 1). Rozúčtování a vyúčtování nákladů na služby za zúčtovací období, které započalo přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, se provede podle dosavadních právních předpisů (odstavec 2).

Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. července 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze tedy hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele stanovila v rozhodné době vyhl. č. 372/2001 Sb. – dále opět jen „Vyhláška“ (viz rovněž § 14 odst. 1 zákona č. 67/2013 Sb.). V § 2 písm. h) vymezila pojem zúčtovacího období jako období, za které vlastník provede rozúčtování a následné vyúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a na poskytování teplé užitkové vody. Zúčtovací období je nanejvýš dvanáctiměsíční a jeho počátek stanoví za tam uvedených podmínek vlastník. Jde-li o ostatní poskytované služby, v rozhodné době nebyly obsahové náležitosti vyúčtování stanoveny zvláštním právním předpisem. Podle názoru dovolacího soudu však vyúčtování těchto služeb, aby vůbec mohlo jít o vyúčtování, musí obsahovat minimálně údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví); vlastník jednotky totiž musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010). Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Je-li vyúčtování nesprávné, není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to ani z části. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné) vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat – číselně vyjádřeno – zčásti nebo zcela i částky, jež byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Nejde zde totiž o to, zda – číselně vyjádřeno – bylo původní vyúčtování vyšší nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod C 2170 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 9. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 1742/2005, z 24. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 /ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím Ústavní soud odmítl usneseními z 12. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09, a z 6. září 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16/, a z 5. června 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018).

Žalobce postupoval v souladu s Vyhláškou, vycházel-li při výpočtu spotřební složky nákladů na tepelnou energii na vytápění bytu za léta 2011 a 2012 z 1,6 násobku průměrné hodnoty spotřební složky nákladů připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy zúčtovací jednotky (zúčtovací jednotkou se rozumí objekt nebo jeho část, popřípadě objekty nebo jejich části, které mají jedno společné, technologicky propojené odběrné tepelné zařízení /v tomto případě jde patrně o kotelnu Palackého/ a společné měření nebo stanovení množství tepelné energie a nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody; viz § 2 písm. a/ Vyhlášky). Je tomu tak proto, že nemá-li konečný spotřebitel v bytě (či nebytovém prostoru) instalovány měřiče tepelné energie nebo indikátory vytápění (jako v daném případě) a neplatí-li totéž i pro všechny ostatní konečné spotřebitele v zúčtovací jednotce (viz § 4 odst. 5 Vyhlášky), nezbývá než stanovit spotřební složku nákladů na vytápění u dotčeného konečného spotřebitele postupem podle § 4 odst. 7 Vyhlášky. Jiný závěr zde akceptovat nelze, neboť by vedl k absurdním důsledkům (k absolutní nemožnosti určit spotřební složku nákladů na vytápění pro daného konečného spotřebitele). V tomto směru tudíž brojila dovolatelka proti způsobu provedení Vyúčtování neopodstatněně. Dovolací soud však dospěl k závěru, že dovolatelce lze přisvědčit v tom, že Vyúčtování přesto nejsou řádná, neboť zejména ve vztahu k položce „teplo“ postrádají některé předepsané náležitosti. Jde přitom nejen o (kontrolovatelný) údaj ceny za jednotku tepla (přesněji údaj o jednotkové ceně tepelné energie na vytápění v Kč/GJ – viz § 7 odst. 2 písm. b/ Vyhlášky), jak to v dovolání formulovala dovolatelka, ale i o některé další obsahové náležitosti stanovené v § 7 odst. 2 Vyhlášky, jež jsou zcela nezbytné k tomu, aby konečný spotřebitel měl adekvátní možnost přezkoumat, zda je vyúčtování správné, tj. zda zní na správnou cenu. Takto ve Vyúčtováních dále schází např. údaj o spotřebě tepelné energie na vytápění za zúčtovací jednotku (§ 7 odst. 2 písm. a/ Vyhlášky), údaje o celkových nákladech na tepelnou energii na vytápění a o podílech základních a spotřebních složek nákladů na tepelnou energii na vytápění za zúčtovací jednotku v % a Kč (§ 7 odst. 2 písm. c/ Vyhlášky), údaje o podlahové ploše a započitatelné podlahové ploše zúčtovací jednotky (§ 7 odst. 2 písm. d/ Vyhlášky) atd.; přitom je nerozhodné (ve smyslu shora uvedené judikatury), že (možná) uvedené údaje vyplývají z dokladů, které se ve spisu nacházejí. K tomu lze jen dodat, že bez zmíněných (ve Vyúčtováních nepřítomných) údajů si nemůže vlastník jednotky ověřit správnost vyúčtování služeb ani tehdy, bylo-li při rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění postupováno (jako v tomto případě) podle ustanovení § 4 odst. 7 Vyhlášky (k tomu viz § 4 odst. 1 a 2 a § 4 odst. 7 větu druhou Vyhlášky ve spojení s přílohou č. 2 k Vyhlášce). Již jen na okraj dovolací soud současně podotýká, že předestřené údaje žalobce do Vyúčtování nezahrnul přesto, že je měl (podle zjištěného skutkového stavu) k dispozici z dokladů, které byly součástí spisu a o nichž se v napadeném rozsudku (zejména na stranách označených číslovkami 6 – 8) zmiňuje i odvolací soud. Tyto údaje tedy nebyly uvedeny ve vyúčtování a navíc z obsahu spisu ani nevyplývá, že by doklady s těmito údaji měla k dispozici i dovolatelka.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že Vyúčtování nebyla provedena řádně, neboť neobsahují všechny nezbytné náležitosti předepsané Vyhláškou. Nejsou-li Vyúčtování řádná, schází zde předpoklad pro vznik dovolatelčiny povinnosti k zaplacení nedoplatků plynoucích z těchto (vadných) vyúčtování. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. proto použila dovolatelka v konečném důsledku opodstatněně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.), aniž se pro nadbytečnost zabýval otázkou správnosti právního posouzení vznesené námitky promlčení žalobcových nároků. Podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. pak věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. 1. 2022

JUDr. Miroslav Ferák

předseda senátu