Pane Karmej, otevíráte starou diskusi, která se týkala domů rozdělených na jednotky podle zákona č. 72/1994 Sb. Jedno zůstává dodnes stejné: totální neschopnost soudců a soudů porozumět tomu o čem mají rozhodovat.

• Citoval jste tuto část textu: „Sluší se podotknout, že Nejvyšší soud při absenci podrobné právní úpravy v ZoVB dává přednost při řešení spoluvlastnických sporů spíše analogii se sousedskými vztahy (§ 127 ObčZ), nikoliv analogii s podílovým spoluvlastnictvím podle § 139 ObčZ.“
• Text dále pokračuje větou: „Viz rozsudek Nejvyššího soudu 28 Cdo 2062/2003 ze dne 23.12.2004 [http://kraken.slv.cz/28CDO2062/2003].“

Když si přečtete ten rozsudek, zjistíte že vůbec nešlo o případ „vyloučeného spoluvlastníka“. Soudy rozhodovaly o sousedském obtěžování, ke kterému mohlo údajně docházet v budoucnu jako důsledek provozování lékařské ordinace ve společné sklepní místnosti domu. Všechny soudy se naprosto mýlily jak ve východiscích, tak i v závěrech. Pro rozhodování soudci použili právní normy, které na daný případ vůbec nedopadají.

• Chyboval Okresní soud v Jablonci nad Nisou (č. j. 5 C 247/99–129).
• Chyboval Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci (č. j. 29 Co 382/2002–148).
• Chyboval Nejvyšší soud za předsednictví JUDr. Ludvíka Davida (rozsudek č. j. 28 Cdo 2062/2003).

Všichni soudci se chovali jako parta mátožných náměsíčníků. Nepochopili vůbec podstatu sporu a proto nebyli schopni aplikovat příslušnou právní úpravu. Šlo totiž o typický soukromoprávní spor o obsah prohlášení vlastníka budovy: Jeden z vlastníků bytů chtěl ve společné sklepní místnosti domu zřídit provozovnu – lékařskou ordinaci. K tomu ovšem bylo nezbytné, aby v prohlášení vlastníka budovy byla sklepní místnost změněna (a rekolaudována) na provozovnu. K tomu nedošlo pro nesouhlas ostatních spoluvlastníků sklepní místnosti.

Ostatně k dokončení toho záměru by bylo bývalo nutné i veřejnoprávní povolení stavebního úřadu. A stavebník by samozřejmě byl povinen úřadu doložit souhlas vlastníka stavby se změnou ve způsobu využití té místnosti. Ten souhlas nikdy nedostal!

Soudy se ovšem vůbec nezabývaly ani chybějícím souhlasem se změnou prohlášení vlastníka, ani neexistujícím souhlasem spoluvlastníků a stavebního úřadu se změnou stavby. Namísto těchto relevantních skutečností se soudy jaly (po celé čtyři roky) rozebírat naprosto podružnou otázku: zda a jak budou vlastníci jednotek v domě rušeni provozem budoucí ordinace. Ta ordinace ovšem vůbec nemohla vzniknout, jednak pro nedostatek soukromoprávního oprávnění, jednak pro chybějící veřejnoprávní povolení.

Pěkná ukázka soudcovské neschopnosti. U JUDr. Ludvíka Davida mne to nepřekvapuje. O jeho „schopnostech“ se zde už psalo podrobně – hledejte tento text: Výklad pojmu „dohoda“. Viz též heslo „Ludvík David“ na Wikipedii.

Justitianus