Dobrý den,

narazil jsem před časem na protichůdné judikáty Nejvyššího soudu v otázce dohody vlastníků v §15 odst. 1. Podle rozhodnutí NS 22 Cdo 2038/2008 (a také podle komentářů Novotný, M., Fiala, J., Horák, T., Oehm, J., Holejšovský, J. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 4. vydání, 2011 + Čáp, J., Schödelbauerová, P. Zákon o vlastnictví bytů. Komentář. 1. vydání, 2009) je možné náklady na správu rozdělovat mezi vlastníky jinak než podle spoluvlastnických podílů pouze na základě dohody všech vlastníků. Ovšem podle rozhodnutí NS 28 Cdo 1253/2006 (srov. II. ÚS 1501/07) a rozhodnutí NS 22 Cdo 3651/2009 (srov. I. ÚS 646/04 ze dne 8.3.2005) se za tuto dohodu pokládá i rozhodnutí shromáždění, kdy pro změnu rozdělování nákladů na správu stačí prostá nadpoloviční většina přítomných hlasů, a pro změnu rozdělování nákladů na služby pak 3/4 většina hlasů (vyjma služeb, jejichž rozúčtování předepisuje nějaký právní předpis (např. teplo nebo svoz komunálního odpadu).

A teď babo raď, kterým judikátem se máme v našem společenství řídit?

Když se budeme řídit prvním z nich (a.k.a. dohoda všech), a někdo nás zažaluje a my skončíme u Nejvyššího soudu se soudci, kteří rozhodovali v kauze NS 28 Cdo 1253/2006 + NS 22 Cdo 3651/2009), dopadne to pro nás špatně.

Když se ale budeme řídit druhým z nich (a.k.a. dohodou se myslí rozhodnutí shromáždění prostou většinou nebo 3/4 hlasů), a někdo nás zažaluje a my skončíme u Nejvyššího soudu se soudci, kteří rozhodovali v kauze NS 22 Cdo 2038/2008, dopadne to pro nás zase špatně.

Je něco, co mi v těchto protikladných rozhodnutích uniká, nebo to vidíte stejně?