Pan Dotaz napsal: „Takže podle Vás, zřejmě SVJ postupuje správně když mne předem označí za škůdce, stanoví zdůvodněný ale zcela nesmyslný počet rozhodných osob a já mám prokázat že škůdce nejsem“

Pane Dotaze, to není „podle mne“, jak se domníváte, ale podle zákonodárce. Na mne se zlobit nemusíte. Já jen vysvětluji co je v zákonu uvedeno.

1. Zákonodárce v definici neuvedl, že počet osob rozhodných pro rozúčtování rovná se ten počet, který nahlásí vlastník. Zákonodárce asi věděl, jak by takové nahlašování počtů dopadlo.
2. Zákonodárce neuvedl ani takovou definici, že počet osob rovná se ten počet, o němž má vlastník jednotky za to, že s ním budou žít v jednotce po dobu delší než 2 měsíce v průběhu zúčtovacího období. To by byl přece úplně stejný případ jako ten první…
3. Zákonodárce stanovil, že osobami rozhodnými pro rozúčtování jsou „vlastník jednotky, pokud jednotku nepřenechal do užívání a osoby, u kterých lze mít za to, že s ním budou žít v jednotce po dobu delší než 2 měsíce v průběhu zúčtovacího období“.

Nejde tedy o úplnou libovůli vlastníka, aby se sám rozhodl kolik osob nahlásí. Víme přece, že v případě neshod se téměř nikdy nepodaří prokázat kdo žije či nežije v bytě. Proto zákonodárce použil volnou formulaci „lze mít za to“, aby zdůraznil, že rozúčtovatel může stanovit počet osob podle svých informací a svého odhadu a nemusí při tom svou domněnku prokazovat. Skutečně je zde prostor pro libovůli rozúčtovatele. Vlastník nemá jinou možnost než reklamaci a pak soud.

Vám bych doporučil, abyste předložil výboru papír – prohlášení vlastníka jednotky (s ověřenými podpisy všech tří spoluvlastníků), že vlastník přenechal jednotku do užívání jedné osobě – panu Dotazovi, a to bezúplatně. V tom případě platí:

• pan Dotaz není nájemcem bytu,
• není ani osobou žijící s nájemcem v bytě,
• není vlastníkem jednotky,
• není osobou žijící s vlastníkem v jednotce.

Totéž platí i pro oba syny pana Dotaza a pro kterékoliv další osoby, i kdyby s panem Dotazem žily v jednotce.

Podle textu zákona by tedy měl u jednotky být uveden vždy počet 0 (nula) osob. O této směšné chybě zákonodárce se zde už zmínil tuším pan &. Inu, jako zákony se přijímají paskvily a nelepší se to. V období připomínkování tohoto předpisu jsem přesně toto ohlásil jako chybu, ale kdepak – vykašlali se na opravu.

Předpokládám, že soudy budou chybu zákonodárce opravovat tím výkladem, že osobou rozhodnou pro rozúčtování je prostě KTERÁKOLIV osoba žijící v bytě/jednotce, i když nespadá do žádné z kategorií, které zákonodárce tak pečlivě (a úplně špatně) vyjmenoval v § 2 zákona č. 67/2013 Sb.

lake