NS 26 Cdo 2760/2021 a vyúčtování služeb

Rozhodnutí NS

26 Cdo 2760/2021

Soud: Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí: 08.03.2022

Spisová značka: 26 Cdo 2760/2021

Typ rozhodnutí: ROZSUDEK

Heslo: Společenství vlastníků jednotek

Vlastnictví bytů

Dotčené předpisy: § 237 o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 243e odst. 1 o. s. ř.

§ 243e odst. 2 o. s. ř.

§ 9a odst. 2 předpisu č. 72/1994 Sb. ve znění do 31.12.2013

§ 15 předpisu č. 72/1994 Sb. ve znění do 31.12.2013

§ 1180 o. z.

§ 1181 o. z.

Kategorie rozhodnutí: C

Zveřejněno na webu: 04.06.2022

26 Cdo 2760/2021–420

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Pavlíny Brzobohaté a soudců JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci žalobce Společenství vlastníků XY pro domy XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Ladislavem Vostárkem, advokátem se sídlem v Praze 6, Mickiewiczova 242/17, proti žalované J. H., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Zdeňkou Viktorovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Čs. armády 828/34, o zaplacení 215.522 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 13 C 130/2017, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2020, č. j. 13 Co 375/2019–361, takto:

1. Dovolání proti části výroku I. rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2020, č. j. 13 Co 375/2019–361, jíž byla žalovaná zavázána zaplatit žalobci částku 85.869 Kč s úrokem z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek 41.153 Kč od 15. 8. 2014 do zaplacení, 11.652 Kč od 22. 9. 2015 do zaplacení, 13.634 Kč od 2. 11. 2016 do zaplacení, 7.784 Kč od 5. 7. 2017 do zaplacení, 11.676 Kč od 1. 12. 2018 do 30. 4. 2019 a 11.676 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, se odmítá.
2. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 13. května 2020, č. j. 13 Co 375/2019–361, se ve výroku I., v části v níž byla žalovaná zavázána zaplatit částku 121.778 Kč a úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek 53.188 Kč od 15. 8. 2014 do zaplacení, 21.077 Kč od 22. 9. 2015 do zaplacení, 24.970 Kč od 2. 11. 2016 do zaplacení, 11.648 Kč od 5. 7. 2017 do zaplacení, 18.740 Kč od 1. 12. 2018 do 30. 4. 2019 a 10.865 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, a ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se v tomto rozsahu vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce se žalobou (ve znění pozdějších změn a rozšíření) domáhal, aby žalovaná byla zavázána zaplatit celkem 215.522 Kč s tam specifikovaným (zákonným) úrokem z prodlení a poplatkem z prodlení, představující dlužné příspěvky na správu domu a pozemku a dlužná plnění za úhrady spojené s užíváním bytu č. 30 v domě XY, k. ú. XY, obec XY (dále jen „Byt“), jenž je ve vlastnictví žalované, a to za období od září 2011 do května 2018. Tvrdil, že žalovaná dlouhodobě neplatí příspěvky na správu domu a pozemku (dále též jen „příspěvky“) ani zálohy (a z nich plynoucí vyúčtování) na plnění spojená s užíváním Bytu (dále též jen „služby“). Žalovaná měla platit měsíčně příspěvky v 9 – 12/2011, v roce 2012 a 2013 ve výši 1.227 Kč, v roce 2014, 2015 a 1 – 4/2016 ve výši 971 Kč, v 5 – 12/2016, 2017 a 1 – 5/2018 ve výši 973 Kč. Zbývající částka představuje náklady za služby (po vyúčtování), které měla zaplatit od září 2011 do prosince 2017 a zálohu na služby za leden – květen 2018 ve výši 1.575 Kč měsíčně.

Obvodní soud pro Prahu 6 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 20. 5. 2019, č. j. 13 C 130/2017–312, žalobu zamítl (výrok I.), uložil žalobci povinnost zaplatit České republice náhradu nákladů řízení, a to „odměnu ustanoveného zástupce, jejíž výše je stanovena samostatným usnesením“ (výrok II.) a určil, že odměna ustanovené právní zástupkyně žalované se určuje částkou ve výši 15.900 Kč (výrok III.).

Zjistil, že žalobce je právnickou osobou (společenství vlastníků, dále též jen „SVJ“) vykonávající činnost související se správou bytového domu, v němž je umístěn Byt žalované. Podle stanov žalobce mají jeho členové povinnost přispívat na úhradu nákladů spojených se správou domu a pozemku, hradit příspěvky a platit zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu; o výši těchto plateb rozhoduje shromáždění vlastníků, coby jeho nejvyšší orgán. Měl za to, že žalobce neprokázal, že by za žalované období byla výše příspěvků a záloh na služby řádně projednána v souladu se stanovami shromážděním vlastníků, natož schválena. Žalobce sice schválení výše záloh a příspěvků dokládal prostřednictvím několika zápisů ze schůzí shromáždění vlastníků a rozpisy plateb, jednalo se však o listiny nijak neoznačené, nedatované, neorazítkované a nepodepsané, které tak nic neprokazují. Ačkoli z žalobcem předložených vyúčtování pro rok 2012, 2013, 2014 a 2015 vyplývá, že se měsíční výše plateb v těchto zúčtovacích obdobích měnila, není ze zápisů shromáždění vlastníků konaných dne 25. 4. 2012, 29. 5. 2013 a 24. 4. 2014 patrné, že by se otázka výše záloh a příspěvků vůbec projednávala. Měl za to, že žalobce ani neprokázal, že by příslušné rozpisy plateb byly žalované doručeny, když ta se schůzí shromáždění vlastníků neúčastnila. Uzavřel, že v řízení nebylo prokázáno, kdy a jakým způsobem byla stanovena výše záloh a výše příspěvků, tedy skutečnost, která je podstatná pro plnění povinnosti žalované; vyúčtování služeb navíc nebylo provedeno řádně, tj. v souladu se zákonem č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 67/2013 Sb.“), a podle ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu proto nemohla nastat splatnost požadovaných nedoplatků. Zdůraznil, že s ohledem na nepřítomnost žalobce u jednání mu nemohl poskytnout poučení ve smyslu § 118a zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“).

K odvolání žalobce Městský soud v Praze (odvolací soud) rozsudkem ze dne 13. 5. 2020, č. j. 13 Co 375/2019–361, rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. částečně změnil tak, že žalované uložil povinnost zaplatit žalobci částku 207.647 Kč s úroky z prodlení ve výši 8,05 % ročně z částek 94.341 Kč od 15. 8. 2014 do zaplacení, 32.729 Kč od 22. 9. 2015 do zaplacení, 38.604 Kč od 2. 11. 2016 do zaplacení, 19.432 Kč od 5. 7. 2017 do zaplacení, 30.416 Kč od 1. 12. 2018 do 30. 4. 2019 a 22.541 Kč od 1. 5. 2019 do zaplacení, ve zbývající části ho potvrdil, zrušil výrok III. rozsudku a věc vrátil soudu prvního stupně v tomto rozsahu k dalšímu řízení. Současně uložil žalované povinnost zaplatit žalobci do tří dnů od právní moci rozsudku náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů ve výši 97.573 Kč (výrok II.) a rozhodl, že stát nemá na náhradu nákladů řízení právo (výrok III.).

Za správné považoval zjištění soudu prvního stupně, že rozhodnutí o výši a o splatnosti záloh a příspěvků náleží podle stanov do působnosti shromáždění žalobce. Nesouhlasil však s jeho závěrem o neprokázání výše plateb, a že s nimi žalovaná nebyla obeznámena; za správné nepovažoval ani právní posouzení věci. Přisvědčil soudu prvního stupně, že ze zápisů shromáždění, které byly provedeny k důkazu, nic o konkrétní výši plateb příspěvků a záloh (vyúčtování) služeb nevyplývá, měl však za to, že to neznamená, že by žalovaná nebyla povinna platit vůbec nic, jak to řadu let praktikovala, neboť povinnost člena SVJ platit zálohy na služby a příspěvky vyplývá nejen ze stanov společenství, ale i ze zákona. Zdůraznil, že nelze mít ani pochybnosti o výši plateb, neboť částky byly uvedeny jednak v rozpisech plateb, jednak ve vyúčtování, z jejichž obsahu se žalovaná musela vždy nejpozději dozvědět, jaké částky měla (má) platit, vyúčtování jí byla zasílána nejpozději s předžalobními výzvami. S odkazem na rozhodovací praxi Nejvyššího soudu, podle níž je možné se domáhat zaplacení samostatných záloh na služby jen do doby, kdy má dojít k jejich vyúčtování (pak už lze žalobou uplatnit jen případný nedoplatek), dospěl k závěru, že žalobci nelze přiznat částku 7.875 Kč představující zálohy na služby za leden – květen 2018, které již měly být vyúčtovány. Ve zbývající části považoval žalobu za důvodnou, výše dlužné částky musela být žalované známa nejpozději od doručení předžalobní výzvy, případně – ve vztahu k rozšířením žaloby – od doručení změny žaloby. Od těchto okamžiků také odvíjel prodlení žalované a právo žalobce na úhradu zákonného úroku z prodlení; naproti tomu měl za to, že žalobci nepřísluší poplatek z prodlení podle § 13 zákona č. 67/2013 Sb. (ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 31. 12. 2015).

Proti rozsudku odvolacího soudu podala žalovaná dovolání. Obsáhle rekapitulovala průběh řízení před soudy obou stupňů a jejich rozhodnutí. Namítala, že výše záloh a příspěvků nebyla shromážděním řádně projednána, natož stanovena, nikdy neobdržela ani tzv. evidenční list, který musí dostat každý vlastník, z něhož by bylo zřejmé např. kolik je v bytě hlášených osob, jaká je výměra jednotlivých místností a z čeho se vychází při vyúčtování a výpočtu záloh na další období. Vytýkala odvolacímu soudu, že se přes její námitky nezabýval řádností vyúčtování, jeho závěry jsou proto nesprávné a odporují ustálené rozhodovací praxi. Poukázala na judikaturu Nejvyššího soudu (zejména rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002 a ze dne 20. 7. 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010), z níž vyplývá, že pouze řádné vyúčtování (provedené v souladu se všemi příslušnými právními předpisy) může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování. Rovněž odvolacímu soudu vytýkala, že jeho rozhodnutí neobsahuje řádné odůvodnění ve vztahu k doručování a tím související splatností jednotlivých žalovaných částek. Navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že rozsudek soudu prvního stupně se potvrzuje, případně aby ho zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce v dovolacím vyjádření uvedl, že dovolání neobsahuje řádné vymezení dovolacího důvodu. V minulosti bylo vůči dovolatelce vedeno několik soudních sporů, jejichž předmět byl obdobný jako v nyní projednávané věci a obdobně prokazované nároky mu byly soudy několikrát přiznány. Poukázal na princip předvídatelnosti soudního rozhodnutí a ochranu legitimního očekávání účastníků soudního řízení. Zdůraznil, že dovolatelka dlouhodobě neplní své povinnosti člena společenství vlastníků, čímž mimo jiné poškozuje ostatní vlastníky jednotek. Navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání zamítl a dovolatelce uložil povinnost zaplatit náhradu nákladů řízení.

Nejvyšší soud v souladu s čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a další související zákony, projednal dovolání a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále opět jen „o. s. ř.“).

Dovolání žalované směřující podle obsahu jen proti části výroku, jímž odvolací soud částečně změnil rozsudek soudu prvního stupně a žalobě vyhověl [ostatně, kdyby směřovalo i proti potvrzující části výroku, kterým byla zamítnuta žaloba v části týkající se zaplacení částky 7.875 Kč, poplatků z prodlení a části úroků z prodlení, nebylo by subjektivně přípustné a nebylo by přípustné ani podle § 238 odst. 1 písm. c) o. s. ř.], bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), zastoupeným advokátem (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení.

Nárok na zaplacení příspěvků a záloh (vyúčtování) na služby za dobu od září 2011 do prosince 2013 je třeba posuzovat podle předcházející právní úpravy (zejména podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění účinném do 31. 12. 2013, vyhlášky Ministerstva pro místní rozvoj č. 372/2001 Sb., kterou se stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na tepelnou energii na vytápění a nákladů na poskytování teplé užitkové vody mezi konečné spotřebitele, dále též jen vyhláška č. 372/2001 Sb.) a za dobu od ledna 2014 do května 2018 podle současné právní úpravy, zejména podle zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále jen „o. z.“) a zákona č. 67/2013 Sb. (§ 3028 odst. 1, 3 o. z., § 14 zákona č. 67/2013 Sb.).

Předmětem řízení jsou dva samostatné nároky – jednak žalobce požaduje zaplacení příspěvků na správu domu a pozemku a dále zaplacení záloh (nedoplatku z vyúčtování) na služby. Každý z těchto nároků je třeba posuzovat samostatně, každý z nich se řídí jinou právní úpravou a slouží k jiným účelům.

Příspěvky, kterými každý vlastník jednotky přispívá na výdaje související se správou domu a pozemku (tedy společných částí), se řídily do 31. 12. 2013 ustanovením § 15 zákona o vlastnictví bytů a od 1. 1. 2014 pak § 1180 o. z.

Naproti tomu služby související s užíváním bytu (vlastní jednotky) a placení záloh a jejich vyúčtování vycházely do 31. 12. 2013 zejména z § 9a odst. 2 zákona o vlastnictví bytů, vyhlášky č. 372/2001 Sb., a od 1. 1. 2014 pak z § 1181 o. z. a zákona č. 67/2013 Sb.

Dovolatelka zpochybnila správnost závěrů odvolacího soudu u obou nároků – jak ohledně příspěvků, tak ohledně záloh (vyúčtování) služeb.

Co se týče nároku na zaplacení příspěvků za dobu od září 2011 do května 2018 ve výši celkem 85.869 Kč [za rok 2011 částka 4.908 Kč (4× 1.227 Kč), za rok 2012 částka 14.724 Kč (12× 1.227 Kč), za rok 2013 částka 14.724 Kč (12× 1.227 Kč), za rok 2014 částka 11.652 Kč (12× 971 Kč), za rok 2015 částka 11.652 Kč (12× 971 Kč), za rok 2016 částka 11.668 Kč (4× 971 Kč + 8× 973 Kč), za rok 2017 částka 11.676 Kč (12× 973 Kč) a za rok 2018 částka 4.865 Kč (5× 973 Kč)] však pouze vytýká odvolacímu soudu, že jeho závěry o důvodnosti žaloby (v této části) nejsou správné, aniž by ovšem vymezila přípustnost dovolání (ohledně tohoto nároku).

Může-li být dovolání přípustné jen podle § 237 o. s. ř. (jako v této věci), je přitom dovolatelka povinna v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, z dovolání musí být také patrno, které otázky hmotného nebo procesního práva, na nichž napadené rozhodnutí závisí, nebyly v rozhodování dovolacího soudu dosud řešeny (má-li je za dosud neřešené), případně, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a od které „ustálené rozhodovací praxe" se řešení této právní otázky odvolacím soudem odchyluje (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nebo od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle jejího mínění) dovolací soud odchýlit postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 5. 2013, sp. zn. 29 Cdo 1172/2013, uveřejněné pod číslem 80/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Způsobilým vymezením přípustnosti dovolání není pouhá citace ustanovení § 237 o. s. ř., ani to, že „by dovolací soud měl věc právně posoudit jinak“, neboť jde jen o polemiku s právními závěry odvolacího soudu, aniž by bylo z obsahu dovolání zřejmé, která judikatura dovolacího soudu by měla být (podle mínění dovolatelky) postupem podle § 20 zákona č. 6/2002 Sb. překonána.

Dovolací soud proto dovolání proti části výroku, kterou odvolací soud rozhodl o tomto nároku (tedy proti části výroku, jíž změnil výrok soudu prvního stupně co do částky 85.869 Kč s úroky z prodlení tak, že žalobě vyhověl) odmítl podle § 243c odst. 1 o. s. ř., neboť trpí vadami, jež nebyly po dobu trvání lhůty k dovolání odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a dovolací soud se proto nemohl ani zabývat věcnou správností závěrů odvolacího soudu ohledně tohoto nároku.

Naproti tomu u druhého nároku (na zaplacení částky 121.778 Kč s úroky z prodlení) o zaplacení nedoplatků z vyúčtování za služby, dovolatelka přípustnost dovolání (ohledně tohoto nároku) vymezila a lze jí přisvědčit, že při posouzení otázky, zda žalobcem provedená vyúčtování záloh na služby jsou řádná a způsobilá přivodit splatnost nedoplatku (příp. přeplatku), se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je proto ohledně této části rozhodnutí odvolacího soudu přípustné a je i důvodné.

Nejvyšší soud již opakovaně vyslovil a odůvodnil závěr (a to jak v poměrech právní úpravy účinné do 31. 12. 2013, tak i v poměrech současné právní úpravy), že o vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytů (služeb) lze hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši; vlastník jednotky musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem. Odkázat lze např. na stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. 7. 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudky Nejvyššího soudu sp. zn. 26 Cdo 4742/2010 (na který poukazovala i dovolatelka), ze dne 28. 11. 2018, sp. zn. 26 Cdo 356/2018, nebo ze dne 5. 6. 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018. Vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování (srovnej např. rozsudek sp. zn. 21 Cdo 803/2002 citovaný dovolatelkou, ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2020, sp. zn. 26 Cdo 1528/2020).

Odvolací soud se však otázkou, zda vyúčtování služeb obsahují veškeré předepsané náležitosti a jsou proto způsobilá přivodit splatnost nedoplatku (resp. přeplatku), nezabýval. Přestože žalovaná v řízení namítala, že vyúčtování nejsou řádná, a ačkoli soud prvního stupně uzavřel, že daná vyúčtování nebyla vyhotovena v souladu s příslušnými právními předpisy, odvolací soud se s tímto závěrem nijak nevypořádal. Jeho právní posouzení věci je proto neúplné a tudíž nesprávné.

S ohledem na výše uvedené proto Nejvyšší soud – aniž by předjímal konečné právní posouzení věci – rozsudek odvolacího soudu podle § 243e odst. 1 o. s. ř. ohledně nároku na zaplacení vyúčtování služeb zrušil a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věty první), a to včetně souvisejících výroků o náhradě nákladů řízení; z důvodu nadbytečnosti se přitom nezabýval namítanými vadami řízení.

V dalším řízení bude úkolem odvolacího soudu zejména posoudit, zda vyúčtování záloh na služby bylo vyhotoveno v souladu s příslušnými právními předpisy; neopomene vypořádat námitky účastníků a své závěry náležitě odůvodnit.

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný. O náhradě nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 o. s. ř.); nepřehlédne přitom, že zastupuje-li žalovanou soudem ustanovený advokát, rozhoduje se o jejích nákladech s přihlédnutím k § 149 odst. 2 o. s. ř. (náhrada hotových výdajů advokáta a odměna za zastupování není nákladem státu ve smyslu § 148 odst. 1 o. s. ř.) – viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2009, sp. zn. 21 Cdo 1997/2008, uveřejněný pod č. 109/2010 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Poučení: Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 3. 2022

JUDr. Pavlína Brzobohatá předsedkyně senátu