NS 26 Cdo 1556/2020 k § 1 209/1

Rozhodnutí NS

26 Cdo 1556/2020

Soud: Nejvyšší soud

Datum rozhodnutí: 25.01.2021

Spisová značka: 26 Cdo 1556/2020

ECLI: ECLI:CZ:NS:202­1:26.CDO.1556­.2020.1 Typ rozhodnutí: USNESENÍ

Heslo: Společenství vlastníků jednotek

Dotčené předpisy: § 1209 o. z.

Kategorie rozhodnutí: E

Podána ústavní stížnost II.ÚS 945/21

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Jitky Dýškové a soudců JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Miroslava Feráka v právní věci navrhovatele O. N., narozeného XY, bytem XY, zastoupeného JUDr. Mgr. Helenou Horskou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Vodičkova 792/40, za účasti Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem XY, IČO XY, zastoupeného JUDr. Irenou Helmovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, o vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění společenství, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 81 Cm 36/2016, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 11. června 2019, č. j. 6 Cmo 227/2018–116, t a k t o :

1. Dovolání se odmítá.
2. Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,– Kč k rukám JUDr. Ireny Helmové, advokátky se sídlem v Praze 1, Elišky Krásnohorské 10/2, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

O d ů v o d n ě n í :

Městský soud v Praze (soud prvního stupně) usnesením ze dne 25. 4. 2018, č. j. 81 Cm 36/2016–90, zamítl návrh, jímž se navrhovatel domáhal vyslovení neplatnosti usnesení přijatých pod body 2., 3. a 5. programu jednání shromáždění Společenství vlastníků jednotek XY (dále jen „Společenství“), konaného dne 11. 2. 2016, a rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze (soud odvolací) usnesením ze dne 11. 6. 2019, č. j. 6 Cmo 227/2018–116, usnesení soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací dospěl k závěru, že dovolání navrhovatele (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu, k němuž se Společenství prostřednictvím své advokátky písemně vyjádřilo, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen „o. s. ř.“). Otázky nastolené k dovolacímu přezkumu [otázka podpůrné aplikace ustanovení o spolku při rozhodování o neplatnosti usnesení shromáždění podle § 1209 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. z.“), otázka aktivní věcné legitimace vlastníka jednotky a s tím související výklad termínu přehlasovaný vlastník, otázka výkladu § 3028 odst. 2 o. z. ve vztahu k vlastníkům jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů – dále jen „zákon č. 72/1994 Sb.“] byly totiž v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vyřešeny a od ustáleného řešení těchto otázek se dovolací soud neodklání přes v tomto směru uplatněné dovolací námitky ani v posuzované věci; přitom rozhodnutí odvolacího soudu je s nimi v souladu.

V usnesení ze dne 15. 3. 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, Nejvyšší soud dovodil, že postupem podle § 1209 odst. 1 o. z. se přehlasovaný vlastník jednotky (omezení osobní) může u soudu domáhat pouze určení (vyslovení) neplatnosti usnesení přijatého shromážděním; může tak učinit pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné). Důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. Zároveň zde zaujal názor, že je-li ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. ustanovením speciálním, zařazeným v rámci ustanovení o společenství vlastníků, a řeší ochranu vlastníka jednotky z hlediska osobního, časového i věcného, je pro tento případ vyloučena podpůrná aplikace (ve smyslu § 1221 o. z.) ustanovení § 258 a § 259 o. z. o spolku (která formulují tato hlediska odlišně), neboť ta připadá v úvahu pouze tehdy, nevyplývá-li z ustanovení o společenství vlastníků něco jiného (obdobně srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 10. 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018, uveřejněné pod číslem 66/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo ze dne 10. 3. 2020, sp. zn. 27 Cdo 4639/2018, uveřejněné pod číslem 84/2020 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Judikatura dovolacího soudu rovněž definovala, kdo je považován za přehlasovaného vlastníka jednotky a tím aktivně legitimován k podání žaloby podle § 1209 odst. 1 o. z. (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 23. 5. 2012, sp. zn. 29 Cdo 3399/2010, usnesení Nejvyššího soudu ve věcech sp. zn. 26 Cdo 5883/2017 a 26 Cdo 1312/2017, obě z 19. 2. 2018). V usnesení ze dne 18. 4. 2018, sp. zn. 26 Cdo 781/2018, pak Nejvyšší soud dospěl k závěru, že přehlasovaným vlastníkem není ten, kdo se ze shromáždění vzdálil a nezúčastnil se tedy bez vážných důvodů hlasování o zpochybňovaném usnesení, které bylo přijato.

Výkladem přechodného ustanovení § 3028 odst. 2 o. z. ve vztahu k bytovému spoluvlastnictví se Nejvyšší soud zabýval v rozsudku ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, uveřejněném pod číslem 21/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, kde uvedl, že od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. 1 2014) se posuzují podle této úpravy zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb.; dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku.

Dovolací soud nepřehlédl ani sdělení dovolatele, že dovoláním napadá unesení v celém jeho rozsahu. Zastává však – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – názor, že proti nákladovému výroku napadeného usnesení dovolání ve skutečnosti nesměřuje, neboť ve vztahu k uvedenému výroku postrádá dovolání jakékoli odůvodnění. Ostatně by nebylo ve smyslu § 238 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v této části ani přípustné.

Protože není důvod, aby rozhodné právní otázky byly posouzeny jinak, Nejvyšší soud dovolání navrhovatele proti rozhodnutí odvolacího soudu podle ustanovení § 243c odst. 1 věta první o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Bylo-li dovolací řízení zastaveno nebo bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

P o u č e n í : Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí). V Brně dne 25. 1. 2021

JUDr. Jitka Dýšková

předsedkyně senátu