Portál společenství vlastníků jednotek - III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu ze shromáždění - Comments

III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu ze shromáždění - Rozhodnutí KS a VS

Anon. — Mon, 12 Aug 2024 10:59:20 +0200

Justitiane, pokud máte zájem o rozhodnutí prvoinstančního a odvolacího soudu v předmětné věci zašlete Váš email. Hezký den

III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu ze shromáždění - III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu 6

Justitianus — Sun, 11 Aug 2024 17:58:50 +0200

„… jde o různé návrhy.“

Nemáte pravdu. Soud je povinen přihlédnout k určitým skutečnostem ex offo (z moci úřední). To znamená i bez návrhu. O tomto jsem psal.

Povinností soudu je přihlížet z úřední povinnosti k takovým skutečnostem významným z hlediska hmotného práva, jakými jsou absolutní neplatnost smlouvy nebo prekluze, a to i v případě, že je žalobce nevytkl v žalobním bodu vůbec nebo tak učinil až po lhůtě pro podání žaloby.

Není dost dobře možné slepě rozhodovat o usnesení které nebylo vůbec navrženo, o kterém se nikdy nehlasovalo a které z těchto důvodů nemohlo být nikdy přijato. Není možné slepě vycházet z obsahu zápisu, který byl zjevně zfalšován.

Samozřejmě netuším co zpackal žalobce, avšak opomenutí soudů všech stupňů je zcela zjevné.

Justitianus

III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu ze shromáždění - Ono to bude složitější.

Jinak — Sun, 11 Aug 2024 16:34:18 +0200

Ono to bude složitější. Soud může vyslovit, že „o rozhodnutí orgánu nejde“, „rozhodnutí nemá právní účinky“ nebo „rozhodnutí je zdánlivé“, či „na rozhodnutí se hledí, jako by nebylo přijato“. Ve výsledku žalující vlastník dosáhne téhož, ale jde o různé návrhy.

III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu ze shromáždění - III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu 4

Justitianus — Sun, 11 Aug 2024 07:16:01 +0200

„Z usnesení NS 26 Cdo 406/2023 nevyplývá, že by navrhovatel tvrdil falšování zápisu …“

Ke zfalšování zápisu nepochybně došlo tím, že se v něm objevila „usnesení“ k záležitostem, o kterých se ve skutečnosti vůbec nehlasovalo. Šlo tedy o typickou zfalšovanou listinu.

Netuším proč žalobce prostě nenamítl nicotnost. Namísto toho se nechal vláčet blátem při rozhodování podle § 1209. Soudy vůbec neměly použít § 1209, protože ten je možno aplikovat pouze v těchto případch:

jde-li o „řádně přijaté rozhodnutí“ a o „přehlasovaného vlastníka“, nebo
jde-li o záležitost, která byla shromáždění řádně předložena k rozhodnutí, ale o které nebylo rozhodnuto.

V tomto případě ty záležitosti nebyly shromáždění nikdy předloženy. Údajná rozhodnutí tedy nemohla být shromážděním přijata, protože se o nich vůbec nehlasovalo. Proto nemohl nikdo z vlastníků být označen za „přehlasovaného vlastníka“. Listina se zápisem je typická zfalšovaná listina, a z toho bylo třeba vyjít. Cituji:

Vzhledem k tomu, že rozhodnutí shromáždění vlastníků je ve smyslu § 545 o. z. právním jednáním (je projevem vůle shromáždění a vyvolává právní následky, které právní řád s takovým projevem vůle spojuje), vztahuje se na něj i úprava zdánlivých právních jednání obsažená v § 551 až § 554 o. z., neboť aplikace uvedených ustanovení není žádným způsobem vyloučena. Zjistí-li soud v průběhu řízení o neplatnost rozhodnutí shromáždění vlastníků, že rozhodnutí je zdánlivé, rozhodne z úřední povinnosti, ŽE O ROZHODNUTÍ SHROMÁŽDĚNÍ NEJDE (§ 90 odst. 1 z. ř. s.).

podle usnesení Nejvyššího soudu 26 Cdo 3352/2021, ze dne 20.07.2022
dostupné na profipravo.cz

A ještě ocituji z Komentáře k NOZ pro soudce (interní materiál Ministerstva spravedlnosti, který byl používán na školeních soudců). Stačilo vyhledat si jeden výtisk v knihovně Vrchního soudu v Praze, Nejvyššího soudu či Ústavního soudu.

Před zásahy orgánů SVJ do soukromého majetku vlastníky chrání § 245 o. z., kde se uvádí, že na usnesení v záležitosti, o které tento orgán nemá působnost rozhodovat, se hledí jako by nebylo přijato. Jedná se o nicotná rozhodnutí. Dle komentáře k občanskému zákoníku ustanovení § 245 chrání účastníky spolkových právních vztahů tím, že výslovně vylučuje účinky rozhodnutí orgánů spolku, nezpůsobilých vyvolat zamýšlené právní důsledky z důvodu podstatných vad přisvědčujících jejich nicotnosti.

Zákon takto u určitých zásadních pochybení spolkových orgánů, odrážejících se v obsahu jimi přijatých usnesení, „nenutí" člena spolku dovolávat se neplatnosti takových rozhodnutí, ale bez dalšího je prohlašuje za tzv. paakty. Dikce zákona, že se na usnesení orgánu spolku „hledí, jako by nebylo přijato", je dostatečným vodítkem pro výklad.

Na právní jednání, které je absolutně neplatné, se obecně pohlíží, jako by nebylo učiněno. Ve vztahu ke komentovanému § 245 o. z. s ohledem na jeho speciální charakter a zákonodárcem zvolené vyjádření následku zde vypočtených vad, [lze] souhrnně přijmout závěr o nicotnosti popisovaných rozhodnutí.

Ustanovení § 90 odst. 2 ZŘS závěr o nicotnosti potvrzuje, když uvádí, že v řízení o vyslovení neplatnosti rozhodnutí orgánu právnické osoby rozhodne soud i bez návrhu o tom, že o rozhodnutí orgánu právnické osoby nejde, hledí-li se na něj, jako by nebylo přijato.

Nicotná usnesení nevyvolávají relevantní právní následky a hledí se na ně, jako by neexistovala. Nikoho nezavazují. Pro účel tohoto posouzení není nezbytné žádat pravomocnou deklaraci nicotnosti rozhodnutí soudní cestou, nicméně se tak dít jistě bude s ohledem na potřebu vyřešení právních vztahů účastníků.

Nicotné rozhodnutí nemůže konvalidovat; paakt nelze zhojit ani plynutím času.

Jestliže nicotností je stiženo řádně přijaté usnesení, kterým SVJ vybočilo ze svých pravomocí, tím spíše je nicotné i zdánlivé usnesení, které nikdy přijato nebylo. Statutáři zfalšovali listinu o hlasování, které vůbec neproběhlo. Jakpak to říká občanský zákoník ?

§ 6
(1) Každý má povinnost jednat v právním styku poctivě.
(2) Nikdo nesmí těžit ze svého nepoctivého nebo protiprávního činu. Nikdo nesmí těžit ani z protiprávního stavu, který vyvolal nebo nad kterým má kontrolu.

§ 8
Zjevné zneužití práva nepožívá právní ochrany.

Můžeme dumat o tom, zda žalobce zvolil nesprávnou procesní strategii, nebo zda soudci VS, NS a ÚS jsou právní analfabeti – blbové v talárech.

Ten druhý závěr je naprosto jistý, protože k nulitě (nicotnosti) je soud povinen přihlédnout vždy ex offo (z úřední povinnosti), i když žalobce toto nenamítal.

Justitianus

III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu ze shromáždění - A kolik ho to stalo penez?

Oje — Wed, 07 Aug 2024 07:51:20 +0200

A kolik ho to stalo penez?

III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu ze shromáždění - Z usnesení NS 26 Cdo

Jinak — Mon, 05 Aug 2024 16:01:42 +0200

Z usnesení NS 26 Cdo 406/2023 nevyplývá, že by navrhovatel tvrdil falšování zápisu (bylo by třeba si vyžádat rozhodnutí KS a VS). Pokud to začal tvrdit až u ÚS, bylo pozdě.

VS patrně zamítl z důvodu absence důležitého důvodu (§ 1209), ale ověřit můžeme až po vyžádání rozhodnutí VS.

Neplatnost stanov VS vyslovil, takže navrhovatel může být spokojen.

III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu ze shromáždění - III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu ze shromáždění 1

Justitianus — Mon, 05 Aug 2024 04:52:40 +0200

Je to pořád stejné. Stále stejné chyby.

Mnohokrát jsem zde napsal, že vlastník jednotky je pro soudce jen slepičím hovnem na podrážce. Vlastník si dovoluje obtěžovat soud se záležitostí, kterou si měl s ostatními vlastníky jednotek vyřešit sám ve svém SVJ. A podle toho s ním soudci zacházejí: jako s hovnem.

☀ Žalobci (mezi které patřil i pozdější stěžovatel Vladimír Pernekr) přece mohli postupovat podle 2013/89/§1207/1. Mohli dát podnět ke svolání shromáždění s podporou vlastníků jednotek, kteří mají více než čtvrtinu všech hlasů.

☀ Pokud by statutáři nesvolali toto shromáždění, mohli je žalobci svolat sami na náklady SVJ.

☀ Na tomto shromáždění by se řádně hlasovalo o sporných záležitostech. A třebas i o výměně statutárů, kteří zfalšovali zápis. Tak se celý problém mohl definitivně vyřešit tím nejjednodušším způsobem. Žalobci a pan Pernekr však neučinili nic, nic, nic.

Hlasováním shromáždění bylo tedy možno přirozeně, rychle a definitivně objasnit jednoduchou otázku, se kterou se pan Pernekr zbytečně a marně obracel na Krajský soud, Vrchní soud, Nejvyšší soud a Ústavní soud.

Nakonec všichni žalobci dopadli jako to slepičí hovno na podrážce. Taková zbytečná ztráta času, peněz a úsilí !

Justitianus

III. ÚS 704/24 - Falšování zápisu ze shromáždění

Justitianus — Mon, 05 Aug 2024 01:12:41 +0200

III.ÚS 704/24 ze dne 3. 4. 2024
Česká republika
USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj), soudkyně Lucie Dolanské Bányaiové a soudce Tomáše Lichovníka o ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Vladimíra Pernekra, zastoupeného JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem, sídlem Na Poříčí 116/5, Liberec 2, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 12. 2023, č. j. 26 Cdo 406/2023–434, za účasti Nejvyššího soudu, jako účastníka řízení a Společenství vlastníků X, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění:

Stěžovatel se spolu s dalšími vlastníky bytových jednotek domáhal prohlášení neplatnosti usnesení (rozhodnutí), která ač prý formálně neschválena, se objevila v zápisu ze shromáždění Společenství vlastníků X („Společenství“), jako rozhodnutí schválená. Stěžovatel a ostatní žalobci tvrdili, že usnesení nebyla nikdy odhlasována, nikdo z přítomných na shromáždění přitom ani neprojevil vůli je schválit, v průběhu shromáždění je nikdo neprohlásil za přijatá a nebyly sděleny výsledky hlasování. Společenství vlastníků později odmítlo zápis upravit dle skutečného průběhu shromáždění. Stěžovatel tvrdí, že zápis byl zfalšován, jednání Společenství považuje za odporující dobrým mravům a přijatá usnesení považuje za neplatná.
Zatímco Krajský soud v Ústí nad Labem, pobočka v Liberci, v usnesení ze dne 15. 6. 2021, č. j. 38 Cm 14/2020–355, prohlásil napadená usnesení za nicotná, neboť ze zvukového záznamu zjistil, že zápis skutečně neodpovídal průběhu shromáždění, Vrchní soud v Praze rozhodl o odvolání žalovaného usnesením ze dne 21. 9. 2022, č. j. 6 Cmo 289/2021–396, tak, že usnesení soudu I. stupně změnil a pouze jedno usnesení přijaté shromážděním vlastníků shledal neplatným; návrh na určení neplatnosti ostatních usnesení zamítl. Vrchní soud konstatoval, že pouze usnesení zapsané pod bodem 3 zápisu ze shromáždění má povahu důležité záležitosti ve smyslu § 1209 občanského zákoníku, neboť se týká změny stanov sdružení. Stanovy jakožto smlouva sui generis totiž představují základní dokument, jimiž se řídí vnitřní poměry společenství a jejich změna má významný dopad do vnitřních poměrů společenství a tím i jednotlivých členů – vlastníků jednotek. Jako takové proto usnesení prohlásil za neplatné, a to pro zjištěné nedostatky hlasování. U ostatních usnesení návrhu nevyhověl, s odkazem na omezení pro rozhodování dle § 1209 odst. 1 občanského zákoníku, kdy pro vyslovení neplatnosti usnesení nebyl dán důležitý důvod.
Navazující dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud dle § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád jako nepřípustné, neboť otázky vymezené v dovolání posoudil odvolací soud v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu, od které není důvod se nyní odchýlit.
Stěžovatel se v ústavní stížnosti omezil na stručnou rekapitulaci řízení před obecnými soudy a pouze heslovitě v několika málo větách vyjádřil nesouhlas s právním hodnocením provedeným vrchním a Nejvyšším soudem. Napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu, stejně jako jemu předcházející rozhodnutí vrchního soudu, považuje stěžovatel za nespravedlivé a nezákonné. Stěžovatel se přitom ovšem domáhá zrušení toliko usnesení Nejvyššího soudu (viz také plná moc ze dne 8. 3. 2024), a to pro porušení jeho základního práva zaručeného čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení § 43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Institut zjevné neopodstatněnosti v zájmu racionality a efektivity řízení dává Ústavnímu soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem. Jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, ve které Ústavní soud může rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí obecných soudů a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že jeho pravomoc jako soudního orgánu ochrany ústavnosti je v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, resp. v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavní práva účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno ústavně souladně a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Oproti tomu postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, přísluší nezávislým civilním soudům. To je výrazem zásady minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Ústavní soud je tedy oprávněn do rozhodovací činnosti ostatních soudů zasahovat jen tehdy, pokud chybná interpretace či aplikace podústavního práva nepřípustně postihuje některé z ústavně zaručených základních práv či svobod nebo je v rozporu s požadavky spravedlivého (řádného) procesu či s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti. K tomu však v nyní posuzované věci nedošlo.
Jak již bylo výše naznačeno, odmítl Nejvyšší soud dovolání stěžovatele pro nepřípustnost. Potvrdil přitom správnost závěrů odvolacího vrchního soudu, který se neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu.
Z obsahu ústavní stížnosti se však podává, že byť stěžovatel napadl rozhodnutí Nejvyššího soudu, nemá vůči jeho závěrům o nepřípustnosti dovolání žádných konkrétních ústavněprávních výhrad nad rámec prostého označení tvrzeně porušených základních práv, rekapitulace předchozího řízení a vyjádření nesouhlasu s právním posouzením, které považuje za nesprávné a nezákonné. Aby však byla ústavní stížnost důvodná, nepostačuje napadené rozhodnutí pouze označit jejím petitem. Stěžovatele, povinně zastoupeného právním profesionálem (advokátem), totiž stíhá břemeno tvrzení, kdy je na něm samotném, aby předložil Ústavnímu soudu přesvědčivou ústavněprávní argumentaci, podpořenou například i relevantní judikaturou, a na základě které teprve by mohl zdejší soud předchozí řízení a napadená rozhodnutí přezkoumat a případně ústavní stížnosti i vyhovět.
Měl-li tedy stěžovatel skutečně za to, že napadeným rozhodnutím Nejvyšší soud porušil jeho právo na soudní ochranu, bylo především na něm samotném, aby toto tvrzení náležitě ústavněprávně odůvodnil, aby se jím zdejší soud mohl meritorně zabývat. Protože není úkolem Ústavního soudu domýšlet namísto stěžovatele, v jakém ohledu by napadené rozhodnutí mohlo porušovat jeho základní práva, shledal zdejší soud tuto část ústavní stížnosti zjevně neopodstatněnou. Podstata jakéhokoliv soudního řízení, a to včetně řízení před Ústavním soudem, totiž spočívá v poměřování argumentace, předkládané jednotlivými stranami, a v hledání a nalézání nejspravedlivějšího možného řešení. V případě kasačního přezkumu pak rozhodující soud konfrontuje obsah napadeného rozhodnutí s předloženou argumentací stěžovatele. Nenabídne-li však stěžovatel vůbec žádnou argumentaci, nemá Ústavní soud co přezkoumávat.
Ústavní soud proto pouze pro úplnost dodává, že usneseními, která měla vzejít ze zasedání shromáždění vedlejšího účastníka, a jejichž platnost stěžovatel žalobou neúspěšně napadl, byla schválena účetní závěrka za rok 2018 včetně zprávy o hospodaření za rok 2018 a zprávy o činnosti správce za rok 2018, dále byla schválena výše příspěvků na správu domu a pozemku a konečně byl schválen rozpočet včetně výše záloh na úhradu služeb. Nepřesvědčil-li stěžovatel obecné soudy, že jde o tak zásadní rozhodnutí, že by je měly soudy přezkoumat, o to spíše nepřesvědčil Ústavní soud, že by snad mohlo být jakýmkoliv rozhodnutím o nich zasaženo do jeho základních práv. Ústavní soud totiž konstatuje, že v nyní posuzované věci jde pouze o výklad a aplikaci podústavního práva, které nedosahují ústavněprávní roviny. Ústavní soud tedy konstatuje, že neshledal, že by ústavní stížností napadené rozhodnutí bylo projevem svévole, či v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, jelikož zcela odpovídá aplikované zákonné úpravě.
Ústavní soud závěrem připomíná, že právo na přístup k soudu i právo na spravedlivý proces zaručuje každému, že řízení v jeho věci bude probíhat podle předem stanovených pravidel u nestranného a nezávislého soudu. Tato práva však neposkytují záruku, že rozhodnutí bude odpovídat očekávání účastníka řízení, ani že jím vyslovený výklad právní normy bude bez dalšího přijat a aplikován. Rozhodl-li proto krajský, vrchní a později i Nejvyšší soud jinak, než stěžovatel očekával, nejde o porušení jeho základních práv a sama nespokojenost s výsledkem řízení nezakládá (a ani zakládat nemůže) důvodnost ústavní stížnosti.
Po přezkoumání ústavní stížností napadeného rozhodnutí proto dospěl Ústavní soud k závěru, že v posuzované věci nemá proti závěrům Nejvyššího soudu ústavněprávních výhrad. Rovněž odůvodnění napadeného usnesení, ve kterém Nejvyšší soud sice stručně, avšak dostatečně a přesvědčivě vysvětlil, z jakých důvodů nebylo možné se podaným dovoláním zabývat věcně, splňuje nároky kladené na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních rozhodnutí.
Ze všech shora uvedených důvodů Ústavní soud posoudil ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 3. dubna 2024

Vojtěch Šimíček v. r. předseda senátu