Portál společenství vlastníků jednotek - II. ÚS 2232/22 - Comments

II. ÚS 2232/22 - II.ÚS 2232/22 a I.ÚS 2246/22

Justitianus — Thu, 18 Jul 2024 07:53:42 +0200

Judikát Ústavního soudu zmíněný v úvodním příspěvku není ojedinělý. Je výrazem nové konstantní judikatury. Naprosto stejnou argumentaci použil Ústavní soud v dalším judikátu – I.ÚS 2246/22. Cituji:

Stěžovatelé namítají, že závěr soudů týkající se správnosti vyúčtování služeb je chybný. V řízení před soudy tvrdili a dokazovali řadu chyb a nedostatků ve vyúčtování služeb, soudy však došly k závěru, že pokud stěžovatelé v zákonem stanovené třicetidenní lhůtě (§ 8 odst. 2 zák. č. 67/2013 Sb. …) nepodali proti vyúčtování reklamaci, platí presumpce jeho správnosti. Jejich tvrzení, že tak mohou učinit i po uplynutí dané lhůty je mylné. Tento závěr je však podle stěžovatelů v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu k této otázce, na kterou v ústavní stížnosti odkazují.

Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelů i obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.

Rozhodnutí, na něž stěžovatelé v ústavní stížnosti odkazují, vycházejí ze starší judikatury, podle níž je podmínkou splatnosti nedoplatku za služby skutečnost, že vyúčtování bylo učiněno řádně. Zákonem č. 67/2013 Sb. však byla zakotvena lhůta ke vznesení námitek vůči způsobu a obsahu vyúčtování, kterou je příjemce služeb omezen a je třeba ji brát v daném případě v potaz.

Celých padesát let Nejvyšší soud do omrzení opakoval, že splatnost vyúčtování nastane pouze tehdy, je-li vyúčtování řádné, to jest obsahuje-li veškeré předepsané náležitosti a rovněž částky ve správné výši.
Soudci Nejvyššího soudu opakovaně tvrdili, že na tyto skutečnosti nemá žádný vliv to, zda příjemce služeb podal či nepodal námitku.
Soudci NS Brzobohatá, Dýšková a Ferák to dokonce dotáhli ad absurdum tím, že začali tvrdit tu totální pitomost, že neřádné vyúčtování prý nemá žádné právní účinky. Tedy jako by vůbec neexistovalo!

A teď – po padesáti letech konstantní judikatury – nastal bleskový veletoč do opačného extrému: najednou je to úplně jinak. Vyúčtování je považováno za řádné a splatné vždy, jestliže se příjemce služeb neozval s námitkou do 30 dnů a nevytkl konkrétní chyby.

Justitianus

II. ÚS 2232/22 - Nižší soudy se nemusí držet judikatury NS

Kukačka — Sun, 09 Jun 2024 09:32:24 +0200

Bez četby rozhodnutí soudu I. a II. stupně těžko soudit, kde udělal vlastník chybu, ÚS nedostatečně rekapituluje dosavadní řízení. Vypadá to, že vlastník nenavrhl znalecký posudek.

Je otázka, jestli neřádnost vyúčtování může konstatovat pouze znalec, nebo by mohl i soud bez znaleckého posudku pouze na základě právního posouzení obsahu vyúčtování (např. kdy zjevně chybí vyúčtování konkrétní služby, na tuto odpověď netřeba posudku znalce).

Obecně je problém, že většina nedoplatků nedosahuje částky 50 000 Kč pro přezkum dovolacím soudem, takže se případ ani k NS nedostane.

Toho si jsou soudy vědomy a „nemusí“ se judikaturou NS řídit. Je to případ právě Městského soudu, který dal přednost sociálnímu cítění před právem, druhý problém je naprostý nedostatek znalců, což způsobuje neřešitelné průtahy řízení. Odvolací soudy nechtějí, aby se rozmohla praxe neplacení nedoplatků z vyúčtování a tak bezrizikově žalobám SVJ vyhovují.

II. ÚS 2232/22 - ÚS odmítá konat svou práci

Čechistánec — Sun, 09 Jun 2024 01:15:34 +0200

ÚS odmítá konat svou práci.

Mohu také nejprve rozhodnout, zda se „nápadem“ práce vůbec budu zabývat, nebo ji odmítnu?

II. ÚS 2232/22 - Ústavní soud vrazil Nejvyššímu soudu kudlu do zad

Justitianus — Sun, 09 Jun 2024 00:22:03 +0200

Je to legrační: takový podraz mezi mafiány – to se hned nevidí.

V posledních dvaceti letech setrvával Nejvyšší soud na právním názoru, že „… o vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze tedy hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši“. To dle konstantní judikatury NS platí bez ohledu na to, zda příjemce služeb podal či nepodal námitku.

Neznám žádnou konstantnější (a častěji znovu a znovu aplikovanou) judikaturu, než je tato. Soudy opakovaně odmítaly přiznat SVJ právo vymáhat nedoplatky, a Ústavní soud v minulosti tyto judikáty vždy podržel.

Tentokrát však Ústavní soud překvapivě obrátil o 180 stupňů a distancoval se od dosavadní konstantní judikatury Nejvyššího soudu – s průhlednou výmluvou, že prý „není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů“. [pozn. 1]

Ona totiž ta judikatura Nejvyššího soudu dospěla po dvaceti letech do naprosto absurdních konců: Nejvyšší soud prohlásil v roce 2020 neřádné vyúčtování za NULITNÍ, tedy neexistující (26 Cdo 1528/2020). Však jsem proti tomuto zjevnému nesmyslu párkrát vystoupil ve svých příspěvcích, namátkou Námitky ke způsobu a obsahu vyúčtování 3 a Pro TN o nesprávném vyúčtování. [pozn. 2]

Ústavní soud však v II. ÚS 2232/22 potvrdil, že i nesprávné (vadné) vyúčtování je vyúčtováním a má právní účinky. Příjemce služeb tedy před městským, krajským i ústavním soudem marně „… tvrdil a dokazoval řadu chyb a nedostatků vyúčtování služeb“ za období roku 2019. Neuspěl a byl povinen uhradit svému SVJ doplatek za služby, plynoucí z NEŘÁDNÉHO vyúčtování.

Klíčovou skutečností pro posouzení nároku SVJ nebyla řádnost či neřádnost vyúčtování, ale skutečnost, že příjemce služeb nevznesl námitku v zákonné „reklamační“ lhůtě 30 dnů. Tento nový právní názor jde přímo proti dvacetileté konstantní judikatuře soudů, včetně Nejvyššího a Ústavního.

Že by si konečně po deseti letech soudci přečetli § 1914, § 1916 a § 1921 o plnění závazků ? Jediná odchylka od této obecné právní úpravy je v tom, že vadu z neřádného vyúčtování lze poskytovateli služeb vytknout nikoliv ve lhůtě 6 měsíců od převzetí (2012/89/§1921/1), nýbrž ve lhůtě max. 30+30+30 dnů od převzetí (2013/67/§8/2).

Justitianus

Poznámka 1:
V tom okamžiku jsem se při četbě judikátu ÚS vyvrátil na podlahu a dostal jsem záchvat hysterického smíchu. Co ta dosavadní dvacetiletá judikatura ? A co legitimní očekávání ? Co se stalo s právní jistotou adresátů právních předpisů ? To jsou přece dva základní atributy právního státu. A ty by měl hlídat právě Ústavní soud ! Ale pardon … zapomněl jsem, že ČR není právní stát. Tak to jo, už se ničemu nedivím, už mlčím.

Poznámka 2:
Tímto judikátem se Brzobohatá, Dýšková a Ferák vyčlenili z obvyklé úrovně soudcovské hlouposti. Nulitní vyúčtování totiž jako by vůbec neexistovalo. Nic nebylo příjemci doručeno. Toto nic nezpůsobuje počátek běhu lhůt. Příjemce nemůže požádat o předložení podkladů, ani nemůže podat námitku k neexistujícímu vyúčtování. Pokud by snad námitku podal, poskytovatel není povinen ji vyřídit, protože neexistuje vyúčtování, ke kterému by námitka měla patřit. A tak dále.

II. ÚS 2232/22

Justitianus — Sat, 08 Jun 2024 09:52:32 +0200

II. ÚS 2232/22
II.ÚS 2232/22 ze dne 11. 10. 2022

Česká republika
USNESENÍ Ústavního soudu

Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Jaromíra Jirsy a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Dr. Tomáše Honce, zastoupeného Mgr. Danielem Hrbáčem, advokátem, sídlem Jaselská 14, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 11. 5. 2022 č. j. 19 Co 191/2021–254, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byl dne 15. 8. 2022 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu § 72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaného rozsudku krajského soudu, a to pro jeho rozpor s čl. 36 Listiny základních práv a svobod.

Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.

II.

V řízení před obecnými soudy se vedlejší účastník (SPOLEČENSTVÍ VLASTNÍKŮ JEDNOTEK DOMU X), domáhal na stěžovateli zaplacení částky 17 865 Kč, a to z titulu příspěvku na správu domu a pozemku a zálohy na služby. Žalovaný nárok byl později měněn. Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 1. 6. 2021 č. j. 230 C 42/2019–188 bylo stěžovateli uloženo zaplatit účastníkovi částku 63 961 Kč s příslušenstvím. K odvolání stěžovatele rozhodl Krajský soud v Brně ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že v části rozsudek soudu prvního stupně potvrdil, v části odvolání odmítl a v části týkající se nákladů řízení jej změnil.

Stěžovatel považuje závěry obecných soudů za nesprávné, a to zejména z toho důvodu, že jsou v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu obsaženou v rozhodnutích sp. zn. 26 Cdo 4637/2018 a 26 Cdo 913/2019. Z těchto rozhodnutí vyplývá, že vyúčtování za poskytnuté služby musí být věcně správné, není-li tomu tak, nesplnil poskytovatel služeb svoji povinnost služby vyúčtovat. V průběhu řízení stěžovatel tvrdil a dokazoval řadu chyb a nedostatků vyúčtování služeb za období roku 2019, městský soud však v napadeném rozsudku dovodil jeho presumpci správnosti. Otázka správnosti či nesprávnosti vyúčtování služeb je přitom rozhodující jak pro výši příslušenství, tak i pro výši náhrady nákladů řízení. Tímto postupem však obecné soudy zcela ignorují shora uvedenou judikaturu Nejvyššího soudu.

III.

Ústavní soud je totiž podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánu veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též § 72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Směřuje-li však ústavní stížnost proti rozhodnutí vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost; pravomoc Ústavního soudu je totiž založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení (rozhodnutím v něm vydaným) nebyly dotčeny ústavně zaručená práva nebo svobody jeho účastníka, zda bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.

Namítá-li stěžovatel rozpor napadeného rozsudku se shora citovanou judikaturou Nejvyššího soudu, nutno uvést, že není úkolem Ústavního soudu sjednocovat judikaturu obecných soudů. Z ústavněprávního hlediska je podstatnou především ta skutečnost, že krajský soud se s argumentací stěžovatele řádně vypořádal. Z pohledu podústavního práva je pravdou, že judikatura Nejvyššího soudu svědčí, resp. v minulosti svědčila stěžovateli, nicméně nelze přehlížet, že v mezidobí došlo ke změně právní úpravy. Podle § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. má příjemce služeb své námitky vůči vyúčtování předložit poskytovateli neprodleně, nejpozději však do 30 dnů ode dne doručení vyúčtování. Zákonodárce tak v tomto směru zjevně limitoval práva příjemců služeb. V souvislosti s uvedeným lze odkázat nejen na jazykový výklad provedený odvolacím soudem, ale také pak na jeho výklad logický, kdy soud v odůvodnění příhodně vznáší otázku, k čemu by pak daná třiceti denní lhůta vlastně byla (srov. odst. 7).

Z výše vyložených důvodů má Ústavní soud za to, že napadený rozsudek krajského soudu je řádně odůvodněný a z ústavněprávního hlediska mu není čeho vytknout.

Na základě výše uvedených důvodů proto Ústavní soud odmítl stížnost podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. října 2022

David Uhlíř v. r. předseda senátu