26 Cdo 2181/2022

Pavel — Sat, 08 Jul 2023 23:50:15 +0200

26 Cdo 2181/2022–389

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce Společenství vlastníků XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Dušanem Hebortem, Ph.D., advokátem se sídlem v Mostě, Marie Pujmanové 2447/9, proti žalovanému I. Z., bytem XY, zastoupenému Mgr. Lucií Houdkovou, advokátkou se sídlem v Praze 10, Korunní 2569/108, o zaplacení částek 219.126,01 Kč s příslušenstvím a 7.293,72 Kč, vedené u Okresního soudu Praha-západ pod sp. zn. 10 C 178/2018, o dovolání žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2022, č. j. 26 Co 231/2021–341, takto:

Dovolání proti potvrzujícímu výroku II. rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2022, č. j. 26 Co 231/2021–341, se odmítá.
Rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 23. února 2022, č. j. 26 Co 231/2021–341, v měnícím výroku I. a v nákladových výrocích III. a IV., se zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (společenství vlastníků jednotek, jehož hlavním účelem je zajišťovat správu domu a pozemku – viz § 1194 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „o. z.“) se domáhal, aby mu žalovaný (vlastník šesti tam specifikovaných bytových jednotek, jež se nacházejí v domech spravovaných žalobcem – dále též jen „byty“ a „domy“) zaplatil z titulu nedoplatků za vyúčtované služby související s užíváním bytů za rok 2017 (dále jen „vyúčtování služeb“, resp. „Vyúčtování“ a „služby“) celkem částku 219.126,01 Kč s příslušenstvím (v podobě úroku z prodlení); současně požadoval zaplacení částky 7.293,72 Kč jako kapitalizovaného úroku z prodlení žalovaného se zaplacením tam specifikovaných měsíčních záloh na služby (dále jen „kapitalizovaný úrok z prodlení“). Okresní soud Praha-západ (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 26. dubna 2021, č. j. 10 C 178/2018–261, uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 7.293,72 Kč, tj. požadovaný kapitalizovaný úrok z prodlení (výrok I.), zamítl žalobu ohledně částky 219.126,01 Kč (tj. nedoplatků z Vyúčtování) s tam uvedeným úrokem z prodlení (výrok II.) a výrokem III. rozhodl o nákladech řízení účastníků.

Na zjištěném skutkovém základě předně přisvědčil námitce žalovaného, že žalobce nepostupoval správně, jestliže úhrnné platby, které mu zasílal na úhradu příspěvku na správu domu a záloh na služby vztahující se k bytu č. 39 v domě č. p. XY v XY (dále jen „byt č. 39“ a „dům“), prioritně započetl nejprve na příspěvek na správu domu, jejž pak považoval za zcela uhrazený, a teprve až ve zbytku na částečné vyrovnání předepsaných záloh na služby. Obě uvedené platební povinnosti měly totiž stejnou dobu splatnosti (měly být hrazeny měsíčně vždy nejpozději do 28. dne příslušného kalendářního měsíce), a proto měl žalobce takto poskytnuté platby na tyto položky započítávat poměrně (což však neučinil). Již z toho důvodu považoval Vyúčtování týkající se bytu č. 39 za nesprávné (vycházelo totiž z chybné výše uhrazených záloh). Současně dovodil, že ani ostatní Vyúčtování nebyla provedena řádně. Při výpočtu spotřební složky nákladů na tepelnou energii (vytápění) a ohřev teplé užitkové vody podle – správně určeného – vzorce uvedeného v příloze č. 2 vyhlášky č. 269/2015 Sb., ve znění účinném do 1. listopadu 2021 (dále též jen „Vyhláška“), v nich totiž použil chybně stanovené údaje o ceně spotřebovaného tepla za příslušnou zúčtovací jednotku (domy jím spravované) a o celkové ploše v dané jednotce a návazně se dopustil početních chyb, v jejichž důsledku jsou Vyúčtování ve výsledku nesprávná řádově o tisíce korun. Uzavřel, že vzhledem k tomu nemůže být nedoplatek vyplývající z takto vadně provedených vyúčtování služeb ani částečně splatný, jelikož splatnost nedoplatku na službách může přivodit jen takové vyúčtování, které bylo provedeno řádně, tj. které obsahuje všechny předepsané náležitosti a zní na cenu ve správné výši (v této souvislosti odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech sp. zn. 26 Cdo 1814/2009, 26 Cdo 312/2018 a 26 Cdo 2338/2018). Za této situace žalobu na zaplacení nedoplatků z Vyúčtování zamítl, aniž pokládal za potřebné zabývat se dalšími námitkami, které žalovaný vznesl v rámci procesní obrany proti tomuto nároku.

K odvolání žalobce Krajský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. února 2022, č. j. 26 Co 231/2021–341, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku II. tak, že uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci (do tří dnů od právní moci rozsudku) částku 219.126,01 Kč (z titulu nedoplatků z Vyúčtování) s tam specifikovaným úrokem z prodlení (výrok I.), potvrdil ve vyhovujícím výroku I. (výrok II.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů (výroky III. a IV.).

Při nezměněném skutkovém stavu dospěl – na rozdíl od soudu prvního stupně – k závěru, že žalobcem provedená Vyúčtování jsou řádná, jelikož obsahují všechny předepsané údaje (údaje o ceně poskytovaných služeb, o skutečných nákladech na spotřebované služby a o přijatých měsíčních zálohách na služby) a zároveň je uvádí ve správné výši (k tomu odkázal na ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb., kterým se upravují některé otázky související s poskytováním plnění spojených s užíváním bytů a nebytových prostorů v domě s byty, ve znění účinném do 30. června 2020 – dále jen „zákon č. 67/2013 Sb.“). V této souvislosti pokládal za správný též žalobcův výpočet spotřební složky nákladů na tepelnou energii a ohřev teplé užitkové vody připadající na byty žalovaného. Podle jeho názoru zde žalobce použil správný vzorec (vzorec uvedený v příloze č. 2 Vyhlášky); oproti soudu prvního stupně však současně dovodil, že pro účely následného výpočtu dotčených nákladů (jejich spotřební složky) správně (konkrétně postupem § 2 písm. d/ a e/ ve spojení s přílohou č. 1 Vyhlášky) stanovil i údaj o celkové ploše v příslušné zúčtovací jednotce. Podle odvolacího soudu pak žalobce nijak nepochybil ani při započítávání úhrnných plateb hrazených žalovaným ve vztahu k bytu č. 39; naopak důvodně vycházel ze zásady priority, jestliže přijaté platby primárně použil k vyrovnání příspěvku na správu domu, který má pevně stanovenou výši, a až zůstatek těchto plateb započetl na „zálohu na služby, která je pohyblivá a podléhá ročnímu vyúčtování, takže v době jednotlivých úhrad ze strany žalovaného nebyla celková výše dluhu za služby za zúčtovací období známá“. Z příčin podrobně rozvedených v odůvodnění napadeného rozsudku pokládal za neopodstatněné také další námitky žalovaného proti uplatněnému nároku na zaplacení nedoplatků z vyúčtování služeb, a to včetně námitek týkajících se doručování Vyúčtování na adresu jeho trvalého bydliště. Proto rozsudek soudu prvního stupně změnil v zamítavém výroku II. tak, že žalobě v tomto ohledu vyhověl.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 (dále jen „o. s. ř.“). Nesouhlasil se závěrem, že žalobcem provedená Vyúčtování jsou řádná. Namítl, že vyúčtování služeb neobsahují všechny předepsané náležitosti, neboť v nich schází povinné náležitosti stanovené v § 6 Vyhlášky. Vyúčtování však pokládal za vadná i z dalších důvodů podrobně specifikovaných v dovolání (např. z důvodů závažných početních chyb, neopodstatněného užití „sankční“ metody výpočtu spotřební složky nákladů na teplo a ohřev teplé vody apod.). Ve vztahu k vyúčtování služeb poskytovaných s užíváním bytu č. 39 měl navíc za to, že žalobce postupoval chybně, jestliže započetl jeho úhrnné platby nejprve na příspěvek na správu domu a až co do zbytku na předepsané zálohy služeb. V této souvislosti podotkl, že obě uvedené platební povinnosti měly shodná data splatnosti; jeho úhrnné platby proto měly být použity k vyrovnání dluhů z nich plynoucích podle zásady proporcionality, a nikoli podle zásady priority, z níž zde vycházel žalobce (k tomu poukázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaná ve věcech sp. zn. 21 Cdo 326/2004, 28 Cdo 1128/2014 a 26 Cdo 2338/2018, na nějž odkázal již soud prvního stupně). Vzhledem k řečenému měl pak za to, že při řešení otázky, zda Vyúčtování byla provedena řádně a přivodila tak splatnost jimi vyúčtovaných nedoplatků za služby, se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu (reprezentované např. jeho rozhodnutími sp. zn. 26 Cdo 4353/2010 nebo 26 Cdo 2778/2019, vydaným ve věci shodných účastníků); tuto otázku totiž zodpověděl kladně i přes to, že Vyúčtování neobsahovala všechny předepsané náležitosti a nebyla v nich uvedena cena provedených služeb ve správné výši. Dovolatel dále nesouhlasil ani se závěry, jež učinil odvolací soud ve vztahu k jeho námitkám týkajícím se doručování vyúčtování služeb na adresu jeho trvalého bydliště. Odvolacímu soudu pak také – s odkazem na rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 566/15 – vytkl, že odůvodnění napadeného rozhodnutí je v tam specifikovaných částech nepřezkoumatelné. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Žalobce ve vyjádření k dovolání vyvracel správnost použitých dovolacích námitek a navrhl, aby dovolání bylo odmítnuto.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) především shledal, že dovolání žalovaného (dovolatele) bylo podáno včas, osobou k tomu oprávněnou – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.) a je přípustné podle § 237 o. s. ř., pokud směřuje proti měnícímu výroku I. napadeného rozsudku, a to pro řešení otázky, zda vyúčtování služeb jsou řádná, tj. v souladu s právními předpisy je regulujícími, a zda tudíž mohla vyvolat splatnost vyčíslených nedoplatků. V tomto ohledu totiž dovolání směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Naproti tomu však Nejvyšší soud neshledal dovolání přípustným (opět podle § 237 o. s. ř.) pro řešení otázek nastolených v dovolání ve vztahu k posouzení dovolatelových námitek týkajících se (účinnosti) doručování vyúčtování služeb na adresu jeho trvalého bydliště. Z důvodů, které posléze vyjdou najevo, je totiž řešení uvedených otázek v dané věci nadbytečné.

Současně však nepřehlédl, že dovoláním – s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – byl napaden rovněž výrok II. rozsudku odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku I. ohledně kapitalizovaného úroku z prodlení ve výši 7.293,72 Kč (ve výroku, jenž má v tomto případě povahu samostatného nároku /předmětu řízení/). Jelikož tento výrok se týká peněžitého plnění nepřevyšujícího 50.000,– Kč, dovolání proti tomuto výroku odmítl pro nepřípustnost (§ 238 odst. 1 písm. c/ o. s. ř.).

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 (existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Posléze uvedené vady dovolatel uplatnil námitkou, podle níž je odůvodnění napadeného rozsudku v tam specifikovaných částech nepřezkoumatelné. Zde však dovolací soud zastává názor, že rozhodnutí odvolacího soudu nelze považovat za nepřezkoumatelné už proto, že tvrzené nedostatky jeho odůvodnění nebyly – podle obsahu dovolání – na újmu uplatnění dovolatelových práv (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, uveřejněný pod č. 100/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Jelikož jiné vady řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, nebyly z obsahu spisu zjištěny, zabýval se dále otázkou naplněnosti uplatněného dovolacího důvodu nesprávného právního posouzení věci podle § 241a odst. 1 věty první o. s. ř.

Podle § 1181 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 30. června 2020, vlastník jednotky platí zálohy na plnění spojená nebo související s užíváním bytu (služby) a má právo, aby mu osoba odpovědná za správu domu zálohy včas vyúčtovala, zpravidla nejpozději do čtyř měsíců od skončení zúčtovacího období.

Podle § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. poskytovatel služeb ve vyúčtování musí uvést skutečnou výši nákladů za služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi, včetně uvedení celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby tak, aby výše případných rozdílů ve vyúčtování byla zřejmá a kontrolovatelná z hlediska způsobů a pravidel sjednaných pro rozúčtování. Podle § 14a zákona č. 67/2013 Sb. Ministerstvo pro místní rozvoj stanoví vyhláškou a/ rozsah výše základní a spotřební složky u rozúčtování nákladů na vytápění a nákladů na společnou přípravu teplé vody pro dům, jejich rozdělení mezi příjemce služeb, hodnoty určené jako spodní a horní hranice oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období, vymezení pojmů a další náležitosti k rozúčtování nákladů, b/ náležitosti, které musí poskytovatel služeb uvést ve vyúčtování nákladů na vytápění a nákladů na společnou přípravu teplé vody pro dům.

Soudní praxe se již v minulosti ustálila v názoru, že podmínkou splatnosti nedoplatku za služby je skutečnost, že vyúčtování bylo řádně (tj. v souladu s předpisy jej regulujícími) provedeno a nájemce s ním byl seznámen (srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR z 16. července 1981, sp. zn. Cpj 164/80, uveřejněné pod č. 4/1983 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové z 9. února 1968, sp. zn. 7 Co 598/67, uveřejněný pod č. 15/1969 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). O vyúčtování úhrad za plnění poskytovaná s užíváním bytu lze tedy hovořit a vyúčtování může přivodit splatnost nedoplatku plynoucího z tohoto vyúčtování jen tehdy, obsahuje-li všechny předepsané náležitosti a je-li v něm uvedena cena provedené služby ve správné výši. Tyto závěry je třeba aplikovat i v poměrech bytového spoluvlastnictví (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu z 28. listopadu 2018, sp. zn. 26 Cdo 356/2018, a z 5. června 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018) a není důvod se od nich odchylovat ani při vyúčtování služeb provedeného podle zákona č. 67/2013 Sb. Soud tedy v řízení o zaplacení nedoplatku (přeplatku) zkoumá, zda vyúčtování služeb bylo provedeno řádně a stalo se splatným. Tím, zda je vyúčtování služeb řádné (a uplatněný nárok tudíž důvodný), se soud zabývá bez ohledu na to, zda proti němu podal příjemce služeb námitky (srov. § 8 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.), neboť ani absence námitek nemůže zhojit případné nesprávnosti ve vyúčtování. Ostatně zákon č. 67/2013 Sb. s podáním námitek žádné následky ani nespojuje, pouze stanoví povinnost poskytovateli služeb na ně nejpozději do 30 dnů od jejich doručení reagovat (k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu z 26. srpna 2020, sp. zn. 26 Cdo 2778/2019). Náležitosti (řádného) vyúčtování služeb obecně upravuje ustanovení § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. Podle citovaného ustanovení musí vyúčtování služeb obsahovat – vedle celkové výše přijatých měsíčních záloh za služby – rovněž „skutečnou výši nákladů na služby v členění podle poskytovaných služeb se všemi potřebnými náležitostmi“. Slovní spojení „se všemi potřebnými náležitostmi“ implikuje závěr, že výčet náležitostí (řádného) vyúčtování služeb uvedený v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. není úplný (uzavřený) a že v jiném právním předpisu (právních předpisech) mohou být stanoveny další náležitosti, které musí vyúčtování služeb obsahovat, aby je bylo možné pokládat za řádně provedené. O tom ostatně svědčí i ustanovení § 14a zákona č. 67/2013 Sb., jímž zákonodárce zmocnil Ministerstvo pro místní rozvoj k vydání prováděcího právního předpisu k citovanému zákonu, v němž mají být stanoveny mimo jiných právě i náležitosti, které musí poskytovatel služeb uvést ve vyúčtování nákladů na vytápění a nákladů na společnou přípravu teplé vody pro dům. Tímto prováděcím právním předpisem pak byla v rozhodné době vyhláška č. 269/2015 Sb., ve znění účinném do 1. listopadu 2021 (dále jen „Vyhláška“), která v § 6 vymezila náležitosti vyúčtování nákladů na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody příjemcům služeb, jež má (musí) poskytovatel služeb uvést ve vyúčtování kromě (vedle) náležitostí stanovených zákonem (míněno především ustanovením § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb.). Jde-li o ostatní poskytované služby, v rozhodné době nebyly obsahové náležitosti vyúčtování stanoveny jiným (zvláštním či prováděcím) právním předpisem. Podle názoru dovolacího soudu však vyúčtování těchto služeb, aby vůbec mohlo jít o vyúčtování, musí obsahovat – kromě náležitostí uvedených v § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. – minimálně i údaj o ceně za tu kterou službu a současně též údaj o množství dodané služby (§ 11 odst. 1 písm. c/ zákona č. 563/1991 Sb., o účetnictví); vlastník jednotky totiž musí z obsahu vyúčtování zjistit minimálně takové informace, na základě kterých bude schopen rozpoznat, zda pronajímatelem požadovaná úhrada odpovídá jeho spotřebě či způsobu výpočtu této spotřeby tak, jak byl účastníky dohodnut nebo jak je stanoven právním předpisem (srov. rozsudek Nejvyššího soudu z 20. července 2011, sp. zn. 26 Cdo 4742/2010, z jehož závěrů lze vycházet i v současné době). Pro úplnost zbývá dodat, že vyúčtování postrádající některou z předepsaných náležitostí nebo znějící na cenu v nesprávné výši není řádným vyúčtováním a není způsobilé vyvolat splatnost nedoplatku plynoucího z vyúčtování. Aby se tak mohlo stát, musel by pronajímatel vystavit nové úplné vyúčtování znějící na cenu ve správné výši. Je-li vyúčtování nesprávné, není zde (řádného) vyúčtování jako předpokladu pro vznik platební povinnosti. Protože (řádné) vyúčtování je také předpokladem pro vznik splatnosti částky v něm uvedené (nedoplatku), nestává se vyúčtovaná částka splatnou, a to ani z části. Na tomto závěru nemůže nic změnit skutečnost, že pozdější (řádné, správné) vyúčtování může (a většinou také bude), obsahovat – číselně vyjádřeno – zčásti nebo zcela i částky, jež byly původně (nikoli však řádně) vyúčtovány. Nejde zde totiž o to, zda – číselně vyjádřeno – bylo původní vyúčtování vyšší nebo nižší, případně stejné jako vyúčtování řádné (správné). Rozhodné je, že splatnost nedoplatku může nastat jedině na základě (v důsledku) řádného, tj. v souladu se všemi příslušnými předpisy provedeného, vyúčtování (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2003, sp. zn. 21 Cdo 803/2002, uveřejněné pod C 2170 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, z 9. března 2005, sp. zn. 26 Cdo 1742/2005, z 24. června 2009, sp. zn. 26 Cdo 2471/2007, z 24. května 2016, sp. zn. 26 Cdo 1261/2015 /ústavní stížnosti podané proti naposledy citovaným rozhodnutím odmítl Ústavní soud usneseními z 12. května 2010, sp. zn. IV. ÚS 2495/09, a z 6. září 2016, sp. zn. I. ÚS 2803/16/, a z 5. června 2019, sp. zn. 26 Cdo 4637/2018).

V poměrech souzené věci se uvedené teze projeví následovně. Vyúčtování, jež zahrnovala i vyúčtování nákladů na vytápění a nákladů na poskytování teplé vody, měla obsahovat – vedle náležitostí podle § 7 odst. 2 zákona č. 67/2013 Sb. – rovněž náležitosti předepsané ustanovením § 6 Vyhlášky. Posléze uvedené náležitosti (přinejmenším některé z nich) však vyúčtování služeb v dané věci neobsahovala, třebaže i tyto náležitosti jsou zcela nezbytné k tomu, aby konečný spotřebitel měl adekvátní možnost přezkoumat, zda je vyúčtování správné, tj. zda zní na správnou cenu. Takto ve Vyúčtováních scházely např. údaje o spotřebě tepla na vytápění a tepla na ohřev vody v GJ a množství vody v m3 spotřebované na poskytování teplé vody za zúčtovací jednotku (§ 6 písm. a/ Vyhlášky), údaje o jednotkových cenách tepla na vytápění a tepla spotřebovaného na ohřev vody v Kč/GJ a vody spotřebované na poskytování teplé vody v Kč/m3 (§ 6 písm. b/ Vyhlášky), údaje o celkových nákladech v Kč odděleně na vytápění a na teplo spotřebované na ohřev vody a na vodu spotřebovanou na poskytování teplé vody a o podílech základních a spotřebních složek nákladů na vytápění a nákladů na teplo spotřebované na ohřev vody v % a v Kč za zúčtovací jednotku (§ 6 písm. c/ Vyhlášky), údaje o podlahové ploše a započitatelné podlahové ploše zúčtovací jednotky (§ 6 písm. d/ Vyhlášky) atd. Na tom nic nemění ani existence dokladu nazvaného „Vyúčtování zálohových plateb 01–12/2017 Společenství vlastníků XY“ (viz č. l. 105 spisu), z nějž se snad mohou zmíněné údaje podávat. Tento doklad totiž evidentně nebyl součástí provedených vyúčtování služeb (údaje v něm uvedené zjevně nejsou kryty podpisem zástupce žalujícího společenství vlastníků zaznamenaným ve Vyúčtováních a nestaly se jejich součástí ani zprostředkovaně – např. odkazem na uvedený doklad, jenž by byl dovolateli doručen současně s vyúčtováními služeb apod.). Kromě toho vyúčtování služeb poskytovaných s užíváním bytu č. 39 není řádné rovněž proto, že vychází z nesprávného údaje o celkové výši přijatých měsíčních úhrad za služby. Při úvaze, který z dluhů byl vyrovnán úhrnnými platbami dovolatele hrazenými za byt č. 39, měl totiž žalobce skutečně vycházet nikoli ze zásady priority, nýbrž ze zásady proporcionality. Je tomu tak proto, že dovolatelovy dluhy na příspěvku na správu domu i na zálohách na služby, kteréžto dluhy vykazují shodnou míru zajištění a mají obdobnou povahu, měly (rovněž) stejnou dobu splatnosti (měly být hrazeny měsíčně vždy nejpozději do 28. dne příslušného kalendářního měsíce). K tomu viz v podrobnostech např. rozsudky Nejvyššího soudu ze 7. července 2004, sp. zn. 21 Cdo 326/2004, z 24. července 2014, sp. zn. 26 Cdo 687/2014, a z 22. května 2019, sp. zn. 26 Cdo 2338/2018, na nějž odkázal, byť v jiné souvislosti, již soud prvního stupně.

Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že Vyúčtování nebyla provedena řádně, neboť neobsahují všechny nezbytné náležitosti předepsané Vyhláškou; otázka, zda vyúčtování služeb znějí na správnou částku, je za tohoto stavu již právně nevýznamná. Pakliže však nejsou Vyúčtování řádná, schází zde předpoklad pro vznik dovolatelovy povinnosti k zaplacení nedoplatků plynoucích z těchto (vadných) vyúčtování. Jestliže tedy odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku II. a výrokem I. napadeného rozsudku uložil dovolateli povinnost k zaplacení částky 219.126,01 Kč z titulu nedoplatků z vyúčtování služeb (s příslušenstvím), spočívá jeho rozhodnutí v této části na nesprávném právním posouzení věci. Dovolací důvod podle § 241a odst. 1 o. s. ř. zde proto použil dovolatel opodstatněně.

Z uvedeného vyplývá, že rozsudek odvolacího soudu není správný v měnícím výroku I. Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadený rozsudek bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) výrokem II. tohoto rozsudku zrušil v citovaném měnícím výroku I. a v závislých nákladových výrocích III. a IV. (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.), a to aniž se pro nadbytečnost zabýval otázkou správnosti právního posouzení dovolatelových námitek týkajících se (účinnosti) doručování Vyúčtování na adresu jeho trvalého bydliště. Podle § 243e odst. 2 věty první o. s. ř. pak věc v tomto rozsahu vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

S přihlédnutím k závěrům vyplývajícím z nálezu Ústavního soudu z 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, Nejvyšší soud již samostatně nerozhodoval o návrhu dovolatele na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí za situace, kdy přikročil k rozhodnutí o samotném dovolání v (Ústavním soudem zdůrazněné) přiměřené lhůtě.

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. 10. 2022

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu

Portál společenství vlastníků jednotek - 26 Cdo 2181/2022 - Comments

26 Cdo 2181/2022