26 Cdo 2726/2022

Pavel — Sat, 08 Jul 2023 23:47:19 +0200

26 Cdo 2728/2022–103

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Jitky Dýškové a JUDr. Michaely Janouškové ve věci navrhovatele M. K., bytem XY, zastoupeného JUDr. Vlastimilou Kaufmannovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1618/30, za účasti Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem XY, IČO: XY, zastoupenému Mgr. Tomášem Voldánem, advokátem se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, o neplatnosti rozhodnutí účastníka, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 75 Cm 9/2018, o dovolání navrhovatele proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 6 Cmo 187/2019–79, takto:

Dovolání se odmítá.
Navrhovatel je povinen zaplatit účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,– Kč k rukám Mgr. Tomáše Voldána, advokáta se sídlem v Praze 1, Haštalská 760/27, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Navrhovatel se domáhal vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na shromáždění Společenství vlastníků jednotek XY, se sídlem XY (dále též jen „Shromáždění“ a „Společenství“), konaném dne 1. listopadu 2017. K odvolání navrhovatele Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 23. listopadu 2021, č. j. 6 Cmo 187/2019–79, potvrdil usnesení ze dne 17. dubna 2019, č. j. 75 Cm 9/2018–45, jímž Městský soud v Praze (soud prvního stupně) návrh zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků; současně odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Dovolaní navrhovatele (dovolatele) proti citovanému usnesení odvolacího soudu, k němuž se účastník (Společenství) prostřednictvím svého advokáta písemně vyjádřil, je z posléze uvedených důvodů zčásti neprojednatelné pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, a zčásti není přípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. (dále jen „o. s. ř.“).

Rozhodovací praxe Nejvyššího soudu se ustálila v názoru, že požadavek, aby dovolatel v dovolání vymezil, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, je podle § 241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání. Může-li být dovolání přípustné (jako v této věci) jen podle § 237 o. s. ř., je dovolatel povinen v dovolání vymezit, které z tam uvedených hledisek považuje za splněné, přičemž z dovolání (z jeho celkového obsahu) musí být patrno, která konkrétní otázka hmotného nebo procesního práva, jež v rozhodování dovolacího soudu nebyla vyřešena, má být v dovolacím řízení řešena, od kterého (svého) řešení se má dovolací soud odchýlit a od jaké (konkrétní) ustálené rozhodovací praxe se v rozhodnutí odchýlil odvolací soud (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. listopadu 2013, sp. zn. 26 Cdo 3492/2013, z 3. května 2017, sp. zn. 26 Cdo 276/2017, ze 17. prosince 2019, sp. zn. 26 Cdo 3435/2019, či z 8. února 2022, sp. zn. 26 Cdo 3333/2021).

Ve vztahu k hmotněprávním otázkám nehospodárnosti nakládání s finančními prostředky vlastníků (bytových) jednotek ze strany Společenství ve smyslu ustanovení § 159 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 163/2020 Sb. (dále jen „o. z.“), a nepřizpůsobení stanov Společenství právní úpravě účinné od 1. ledna 2014 podle § 3041 odst. 2 o. z. dovolání neobsahuje náležitosti vyžadované ustanovením § 241a odst. 2 o. s. ř., přičemž tyto vady (nedostatky), pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolatel včas (v průběhu trvání lhůty k dovolání) neodstranil (§ 241b odst. 3 o. s. ř.).

K přípustnosti dovolání ve vztahu k výše formulovaným otázkám se totiž dovolatel vůbec nevyjádřil (uvedl pouze, že dovolání je pro jejich posouzení přípustné). Přitom ani z celkového obsahu (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) dovolání nelze dovodit, že by v souzené věci šlo (mělo jít) o některý (některé) ze čtyř v úvahu přicházejících případů přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. Tato situace pak dovolacímu soudu znemožňuje, aby se přezkumem napadeného rozhodnutí, resp. těmito konkrétními právními otázkami, na jejichž řešení napadené rozhodnutí spočívá, mohl blíže zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 25. září 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013, uveřejněné pod č. 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, z 18. července 2017, sp. zn. 26 Cdo 2408/2017, z 6. srpna 2019, sp. zn. 26 Cdo 1898/2019, či z 1. července 2021, sp. zn. 26 Cdo 1120/2021). Okolnost, že s napadeným rozhodnutím dovolatel nesouhlasil proto, že řešené právní otázky měl odvolací soud posoudit jinak (než jak je posoudil v napadeném rozhodnutí) a že tedy – jinými slovy řečeno – napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci, je pak již samotným dovolacím důvodem podle § 241a odst. 1 a 3 o. s. ř.; už proto nemůže být současně údajem o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání.

K účinně nastoleným otázkám způsobu hlasování na Shromáždění a jeho usnášeníschopnosti lze uvést následující.

V usnesení ze dne 10. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 3777/2019, Nejvyšší soud dovodil, že způsob, jakým členové společenství (vlastníci jednotek) hlasují na shromáždění (např. zvednutím ruky, hlasovacími lístky, aklamací atd.), jakož i způsob, jak se ověřuje dosažení většiny potřebné pro přijetí usnesení, by měly být (jako součást pravidel rozhodování shromáždění) upraveny ve stanovách společenství (§ 1200 odst. 2 písm. d/ o. z.). Určují-li stanovy společenství například, že členové společenství „výslovně“ projevují svoji vůli tak, že odevzdávají hlasy (stanovami určeným způsobem) pouze pro a proti návrhu usnesení, přičemž u ostatních přítomných členů (kteří nehlasovali ani pro, ani proti) platí, že se zdrželi hlasování, nemusí ti členové společenství, kteří se chtějí zdržet hlasování, projevit svoji vůli „výslovně“ (postačí, když jsou přítomni a nehlasují ani pro, ani proti návrhu usnesení). Vyloučit nelze ani takovou úpravu způsobu hlasování (a počítání hlasů), kdy své hlasy odevzdají (stanovami určeným způsobem) toliko ti přítomní členové, kteří hlasují proti a kteří se zdržují hlasování, s tím, že ostatní přítomní členové s návrhem usnesení souhlasí (platí, že hlasují pro návrh usnesení). Nicméně, při tomto způsobu hlasování (a počítání potřebné většiny) je o to více nezbytné, aby před každým hlasováním bylo ověřeno (a následně uvedeno v zápisu ze shromáždění), kolik členů společenství je aktuálně přítomných na zasedání shromáždění (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 20. listopadu 2019, sp. zn. 27 Cdo 1951/2018). Neurčují-li však stanovy společenství (v rámci náležitosti uvedené v § 1200 odst. 2 písm. d/ o. z.) něco jiného, projevuje každý přítomný člen společenství svoji vůli (to, zda hlasuje v konkrétním případě pro návrh usnesení, proti tomuto návrhu, či zda se zdržuje hlasování) „výslovně“; v takovém případě zásadně nelze z toho, že neučiní nic, dovozovat, že hlasoval pro návrh usnesení (srov. mutatis mutandis usnesení Nejvyššího soudu z 11. prosince 2019, sp. zn. 27 Cdo 445/2018).

V projednávané věci Stanovy Společenství ze dne 15. května 2003 (dále jen „Stanovy“) způsob hlasování na shromáždění vlastníků neupravují. Všichni členové by tudíž svou vůli (ať už je jakákoliv) měli projevovat „výslovně“. Nelze však přehlédnout, že ihned po zahájení Shromáždění vlastníci jednotek o způsobu hlasování rozhodovali. Nejprve řídící pan Simandl sdělil, že výbor navrhuje hlasovat jen PROTI a ZDRŽEL s tím, že hlasy PRO se dopočítají. V návaznosti na toto sdělení jeden z přítomných vlastníků navrhl, aby se hlasovalo PRO, PROTI a ZDRŽEL současně; tento způsob však („výslovným“) hlasováním přijat nebyl, neboť s ním souhlasilo pouze 47,83 % vlastníků (2,15 % se zdrželo a 50,02 % bylo proti – viz Zápis ze schůze shromáždění Společenství konané dne 1. listopadu 2017 /dále jen „Zápis“/). Následně položil řídící otázku, zda je někdo proti způsobu hlasování původně navrženému výborem a nikdo se nepřihlásil; konstatoval tedy, že hlasovat se bude pouze PROTI a ZDRŽEL a hlasy PRO se dopočítají. Za této situace se dovolacímu soudu jeví jako přiléhavý závěr, že takový způsob hlasování je přípustný, resp. že neodporuje zákonu ani Stanovám. Jestliže totiž o něm vlastníci na Shromáždění řádně rozhodovali, nelze jim takto vytvořenou vůli upřít. Za daných okolností tedy postačilo, pokud svou vůli „výslovně“ (tj. zvednutím příslušné hlasovací karty) projevili pouze účastníci, kteří byli proti (jakémukoliv) návrhu nebo se hlasování zdrželi; u ostatních totiž platilo, že s návrhem souhlasí. Takto nastolenou otázku tedy odvolací soud vyřešil v konečném důsledku souladně s ustálenou rozhodovací praxí; nejde tudíž o otázku dovolacím soudem dosud nevyřešenou, jak se domníval dovolatel.

V již citovaném usnesení ze dne 10. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 3777/2019, Nejvyšší soud dále vysvětlil, že společenství vlastníků (zejména jeho statutární orgán) je povinno kontrolovat (zjišťovat) schopnost shromáždění usnášet se (kvórum) při každém rozhodování (hlasování) vlastníků jednotek, nikoli pouze na počátku jednání shromáždění, resp. změnil-li se v průběhu jednání počet přítomných členů společenství, uvést do zápisu údaj o počtu přítomných členů společenství při každém hlasování, a zároveň i údaje, které osvědčují, jaká usnesení byla přijata (k náležitostem zápisu ze shromáždění viz obdobně Lavický, P. a kol. Občanský zákoník I. Obecná část /§ 1–654/. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2014, str. 1217, marg. rubr. 4). Jestliže společenství uvedenou povinnost poruší a v důsledku toho znemožní přehlasovanému vlastníku vést v řízení o neplatnosti usnesení shromáždění (podle § 1209 odst. 1 o. z.) důkaz o svém „tvrzení“, že shromáždění nebylo usnášeníschopné, je namístě považovat uvedené tvrzení za pravdivé, ledaže společenství prokáže nebo jinak vyjde v řízení najevo opak (srov. přiměřeně rozsudek Nejvyššího soudu z 5. listopadu 2002, sp. zn. 29 Odo 41/2002, uveřejněný pod č. 25/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 142/2003 časopisu Soudní judikatura).

Také při řešení této otázky se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu neodchýlil. Ze Zápisu je totiž zřejmé, že na Shromáždění se počet přítomných vlastníků průběžně měnil (nejprve se zvyšoval a poté snižoval, jak ostatně uvádí i samotný dovolatel) a že jeho usnášeníschopnost se vskutku zjišťovala před každým (jednotlivým) hlasováním. Jeho možnost prokázat, že Shromáždění (ne)bylo při jednotlivých hlasováních usnášeníschopné, tudíž nebyla (nemohla být) dotčena. Zbývá již jen dodat, že ze Zápisu rovněž vyplynulo, že počet přítomných vlastníků pod potřebné kvórum při žádném hlasování neklesl.

Výtkou, že spoluvlastníci jednotek (manželé) nepředložili na Shromáždění plné moci zmocňující zástupce (jednoho z manželů), jenž bude vykonávat jejich práva vůči osobě odpovědné za správu domu ve smyslu ustanovení § 1185 odst. 2 o. z., se dovolatel ve skutečnosti dožadoval, aby v dovolacím řízení byla řešena otázka, kterou se odvolací soud nezabýval a ani – z posléze uvedené příčiny – zabývat nemohl. Tomu odpovídající tvrzení totiž dovolatel poprvé zmínil až v dovolání, čímž zároveň uplatnil tzv. skutkové novoty; v dovolacím řízení však platí zákaz skutkových novot (§ 241a odst. 6 o. s. ř.). Pro řešení takto nastolené otázky tudíž nemůže být dovolání přípustné podle § 237 o. s. ř. Dovolací soud však přes to odkazuje na závěry, které v tomto ohledu zaujal v usnesení ze dne 11. března 2020, sp. zn. 26 Cdo 1859/2019.

S přihlédnutím k charakteru ostatních uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítl-li proto dovolatel rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se zejména počtu vlastníků přítomných na Shromáždění a samotného průběhu Shromáždění) a současně též vady řízení (výtkami, že odvolací soud se nezabýval jeho návrhem na výslech svědků uvedených v odvolání, jejichž výpovědi měly prokázat skutečnost, že s výsledky hlasování na předmětném shromáždění bylo manipulováno a že „řešil jinou kauzu a ne tu, kterou měl“), neuplatnil v tomto ohledu jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl.ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř., pak dovolací soud přihlíží jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání nezakládají. Přesto dovolací soud na tomto místě uvádí, že odvolací soud neřešil jinou věc, než kterou měl. V záhlaví napadeného usnesení se dopustil pouze zřejmé chyby v psaní, neboť z odůvodnění zmíněného rozhodnutí nade vši pochybnost vyplývá, že rozhodoval o odvolání dovolatele proti rozhodnutí soudu prvního stupně, jímž byl zamítnut jeho návrh na vyslovení neplatnosti usnesení přijatých na Shromáždění. K namítanému porušení základních práv a svobod dovolatele dovolací soud již jen pro úplnost dodává, že bez právně relevantního vymezení předpokladu přípustnosti dovolání dovolacímu soudu nepřísluší, aby za dovolatele dovozoval či snad doplňoval absentující obligatorní náležitosti dovolání jen proto, že tvrdí, že došlo k porušení jeho ústavních práv; opačný postup by představoval zjevný exces, neboť by v takovém případě nebyla respektována právní reglementace dovolacího řízení a bylo by porušeno právo účastníků na spravedlivý proces (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 14. června 2017, sp. zn. 30 Cdo 37/2017 /ústavní stížnost podanou proti tomuto rozhodnutí odmítl Ústavní soud usnesením z 19. září 2017, sp. zn. III. ÚS 2677/17/, z 28. července 2020, sp. zn. 33 Cdo 1867/2020, či ze 4. ledna 2022, sp. zn. 26 Cdo 3056/2021).

Konečně dovolací soud nepřehlédl ani dovolatelovo sdělení, že dovolání podává „do obou výroků“ napadeného usnesení, tj. jakoby i proti jeho nákladovým výrokům. Zde však – z důvodu stručnosti – pouze uvádí, že podle § 238 odst. 1 písm. h/ o. s. ř. není dovolání proti této části rozhodnutí přípustné.

Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – dílem pro vady, jež nebyly v dovolací lhůtě odstraněny, a dílem pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinný dobrovolně, co mu ukládá vykonatelné soudní rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 22. 11. 2022

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu

Portál společenství vlastníků jednotek - 26 Cdo 2726/2022 - Comments

26 Cdo 2726/2022