26 do 3117/2022

Pavel — Sat, 08 Jul 2023 23:24:42 +0200

26 Cdo 3117/2022–316

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci navrhovatelky V. B., bytem XY, zastoupené Mgr. Lukášem Hojdnem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 10, Francouzská 299/98, za účasti S., se sídlem XY, IČO: XY, zastoupeného JUDr. Tomášem Tomšíčkem, advokátem se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, o určení neplatnosti usnesení shromáždění vlastníků jednotek ze dne 21. května 2019, vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 44 Cm 85/2019, o dovolání navrhovatelky proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 8. června 2022, č. j. 6 Cmo 115/2021–265, takto:

Dovolání se odmítá.
Navrhovatelka je povinna zaplatit účastníkovi na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 4.114,– Kč k rukám JUDr. Tomáše Tomšíčka, advokáta se sídlem v Plzni, Vlastina 602/23, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.

Odůvodnění:

Navrhovatelka se domáhala vyslovení neplatnosti usnesení přijatých shromážděním vlastníků S., konaném dne 21. května 2019 (dále jen „Společenství“ a „shromáždění“), pod bodem 3 – schválení účetní závěrky za rok 2018, pod bodem 5 – schválení rozpočtu pro rok 2019 a pod bodem 6 – schválení výše záloh. Dále požadovala tam specifikované nahrazení projevu vůle, avšak tento návrh Krajský soud v Plzni (soud prvního stupně) usnesením ze dne 10. prosince 2019, č. j. 44 Cm 85/2019–141, odmítl a navrhovatelce vrátil soudní poplatek ve výši 2.000,– Kč.

Soud prvního stupně usnesením ze dne 11. ledna 2021, č. j. 44 Cm 85/2019–216, návrh na vyslovení neplatnosti výše zmíněných usnesení zamítl (výrok I.) a rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).

K odvolání navrhovatelky Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 8. června 2022, č. j. 6 Cmo 115/2021–265, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků (výrok II.).

Dovolání navrhovatelky (dovolatelky), které s přihlédnutím k jeho obsahu (§ 41 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění po novele provedené zákonem č. 296/2017 Sb. – dále jen „o. s. ř.“) směřuje proti usnesení odvolacího soudu, pokud jím byl potvrzen zamítavý výrok I. usnesení soudu prvního stupně, není z posléze uvedených důvodů přípustné podle § 237 o. s. ř.

Judikatura dovolacího soudu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, z 27. června 2017, sp. zn. 26 Cdo 2657/2016, z 16. října 2019, sp. zn. 26 Cdo 1657/2018, uveřejněné pod č. 66/2020, Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 6. února 2020, sp. zn. 26 Cdo 1051/2019) je ustálena v názoru, že ustanovení § 1209 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni konání shromáždění, tj. před novelou provedenou zákonem č. 163/2020 Sb. (dále jen „o. z.“), zakotvuje právo vlastníka jednotky, nesouhlasí-li s usnesením přijatým shromážděním (o záležitostech náležejících do působnosti shromáždění), navrhnout soudu, aby rozhodl o záležitosti, která je předmětem dotčeného usnesení. Účelem ustanovení § 1209 odst. 1 o. z. je ochrana práv a oprávněných zájmů vlastníků jednotek, jakož i obecná ochrana zákonnosti ve vnitřních poměrech společenství, resp. souladu těchto vnitřních poměrů s autonomní úpravou provedenou ve stanovách, a zprostředkovaně i ochrana všech dalších osob, jež mohou být těmito vnitřními poměry dotčeny. Vzhledem k tomu, že při tomto rozhodování jde o zásah veřejné moci do soukromoprávních vztahů, je právo obrátit se na soud s návrhem na přezkoumání usnesení přijatého shromážděním omezeno z hlediska osobního, časového a věcného. Uplatnit je může jen přehlasovaný vlastník jednotky (osobní omezení), pouze do uplynutí prekluzivní lhůty tří měsíců počítané ode dne, kdy se o rozhodnutí dozvěděl nebo dozvědět mohl (omezení časové), a jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod (omezení věcné).

V citovaném usnesení z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, Nejvyšší soud rovněž přijal a odůvodnil právní názor, že při výkladu slovního spojení „důležitý důvod“, užitého v citovaném ustanovení, lze vyjít z definice pojmu „důležitá záležitost“, k níž dospěla ustálená soudní praxe při aplikaci § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů, a dovodit, že důležitý důvod pro přezkoumání usnesení přijatého shromážděním je dán tehdy, jestliže dotčeným usnesením bylo rozhodnuto o záležitosti, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 22. října 2008, sp. zn. 28 Cdo 3246/2007, a z 19. března 2014, sp. zn. 26 Cdo 421/2014 /ústavní stížnosti podané proti citovaným usnesením odmítl Ústavní soud usneseními z 27. ledna 2009, sp. zn. I. ÚS 60/09, a ze 4. srpna 2014, sp. zn. IV. ÚS 1746/14/, a dále např. rozsudky Nejvyššího soudu z 25. ledna 2012, sp. zn. 29 Cdo 3706/2010, uveřejněný pod č. 95/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či z 8. června 2016, sp. zn. 26 Cdo 4386/2015). Judikatura Nejvyššího soudu (srov. usnesení z 18. dubna 2018, sp. zn. 26 Cdo 2688/2017, a z 16. srpna 2022, sp. zn. 26 Cdo 1298/2022) rovněž dovodila, že usnesení, kterým byla schválena účetní závěrka za minulý kalendářní rok a rozpočet na příští kalendářní rok, nepředstavují natolik intenzivní zásah do podstaty předmětu vlastnictví, aby zde byl vyžadován zásah veřejné moci. V případě rozhodnutí o zvýšení plateb příspěvků na správu domu a pozemku, nejde-li o zvýšení extrémní, není zásadně dán důležitý důvod pro přezkum usnesení shromáždění (viz již citované usnesení Nejvyššího soudu z 15. března 2017, sp. zn. 26 Cdo 4567/2016, či usnesení z 16. srpna 2022, sp. zn. 26 Cdo 1298/2022).

V projednávané věci odvolací soud uzavřel, že pro přezkum usnesení přijatých shromážděním pod body 3 a 5 (schválení účetní závěrky za rok 2018 a schválení rozpočtu pro rok 2019) není dán důležitý důvod, neboť tato usnesení nepředstavují natolik intenzivní zásah do podstaty předmětu vlastnictví, aby zde byl ospravedlněn zásah veřejné moci do vnitřních (soukromoprávních) poměrů Společenství. Od výše citovaných judikatorních závěrů se tudíž neodchýlil; jeho rozhodnutí je naopak výrazem standardní soudní praxe. Dále dovodil, že pod bodem 6 shromáždění ve skutečnosti žádné usnesení nepřijalo, a proto nebylo „co“ přezkoumávat, resp. neexistuje žádné usnesení, jehož platnost by mohla dovolatelka napadnout. Z obsahu spisu vyplývá, že shromáždění pod bodem 6 skutečně žádné usnesení nepřijalo, a tudíž v tomto případě nemohlo být žádné usnesení ani předmětem soudního přezkumu (k tomu srov. obdobně usnesení Nejvyššího soudu z 13. září 2018, sp. zn. 27 Cdo 3439/2017); vyjádřeno jinak, nebylo ve vztahu k „čemu“ zkoumat existenci „důležitého důvodu“. Ostatně skutečnost, že pod bodem 6 shromáždění nepřijalo žádné usnesení, nepopírá ani sama dovolatelka. Její výhrady ve vztahu k hlasování tzv. „oběžníkem“ jsou přitom v této souvislosti bezvýznamné. O výši (snížení) záloh totiž bylo rozhodnuto již na shromáždění konaném dne 9. května 2018, přičemž dotčeným oběžníkem vlastníci odsouhlasili pouze jejich nesprávně vypočtenou výši, a to jen u bytů o velikosti 2+1; ve vztahu k bytům o velikosti 3+1 zůstala částka stejná (viz Zápis ze schůze shromáždění SVJ dne 21. května 2019 na č. l. 49 spisu a Zápis ze schůze shromáždění SVJ dne 9. května 2018 na č. l. 116 spisu). Dovolatelka se tudíž mohla bránit samostatným návrhem také proti snížení výše záloh pro rok 2018, napadla-li by usnesení přijaté na shromáždění Společenství konaném dne 9. května 2018. Navíc není-li zpravidla dán důležitý důvod k přezkumu usnesení shromáždění o zvýšení plateb příspěvků na správu domu a pozemku, ledaže by šlo o zvýšení extrémní, tím spíše nemůže být dán v případě jeho snížení. Na tomto místě dovolací soud již jen pro úplnost dodává, že nakládání s vybranými příspěvky na správu domu a pozemku budou moci vlastníci jednotek ovlivnit hlasováním o konkrétních akcích (stavebních úpravách, opravách) souvisejících s domem, u nichž již nelze a priori vyloučit ani úvahu o „důležitém důvodu“.

S přihlédnutím k charakteru dalších uplatněných dovolacích námitek dovolací soud zdůrazňuje, že skutkové námitky a vady řízení nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario). Namítla-li tedy dovolatelka rovněž nedostatečná (a tudíž vadná) skutková zjištění (týkající se zejména toho, zda o usnesení pod bodem 6 se na shromáždění skutečně hlasovalo či nikoliv, či že se Společenství vůči ní chová dlouhodobě chybně a nežádoucím způsobem – především jde-li o modernizaci výtahu, do něhož se nyní rozměrově nevejde s invalidním vozíkem), a současně též vady řízení (námitkami, že se odvolací soud dostatečně nevypořádal se všemi jejími argumenty, že nesprávně posoudil jí předložené důkazy a skutečnosti, že v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů jsou rozpory, neboť odvolací soud má za to, že se na shromáždění o bodu 6 nehlasovalo, kdežto soud prvního stupně je opačného názoru, a dále též, že ji soud prvního stupně řádně nepředvolal na jednání, které se konalo dne 17. srpna 2020, a kterého se podle svých tvrzení ani neúčastnila /ačkoliv je v protokolu o tomto jednání uvedeno, že byla přítomna/, čímž došlo k porušení jejího práva na spravedlivý proces), neuplatnila v tomto ohledu jediný způsobilý dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci. Přitom skutková zjištění, k nimž odvolací soud dospěl, nejsou vadná v tom smyslu, že by ve svém důsledku představovala porušení práv garantovaných čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod; nešlo zde tedy o tzv. extrémní rozpor mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními (viz stanovisko pléna Ústavního soudu z 28. listopadu 2017, sp. zn. Pl. ÚS-st. 45/16, uveřejněné pod č. 460/2017 Sbírky zákonů). K vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jakož i k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3 o. s. ř. pak dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.); samy o sobě však takového vady (i kdyby byly dány) přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř.) nezakládají. Na tomto místě dovolací soud přesto pokládá za potřebné dodat, že v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů není rozpor, jde-li o skutkové zjištění, zda shromáždění pod bodem 6 usnesení o snížení záloh přijalo či nikoliv. Je sice pravda, že na jednání konaném dne 17. srpna 2020 Společenství (na rozdíl od dovolatelky) tvrdilo, že o bodu 6 hlasováno bylo, ve svém vyjádření ze dne 6. ledna 2021 (viz č. l. 201 spisu) však již uvedlo, že pod bodem 6 skutečně žádné usnesení přijato nebylo, neboť se pouze konstatovaly výsledky předchozího hlasování. V návaznosti na tato tvrzení soud prvního stupně v bodech 4 i 5 odůvodnění svého rozhodnutí uvedl, že neexistence usnesení pod bodem 6 je mezi účastníky nesporná a z tohoto zjištění pak vyšel též odvolací soud.

Vycházeje z předestřených závěrů, dovolací soud neshledal dovolání proti usnesení odvolacího soudu přípustným podle § 237 o. s. ř., a proto je podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Bylo-li dovolání odmítnuto, nemusí být rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení odůvodněno (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na exekuci (soudní výkon rozhodnutí).

V Brně dne 24. 1. 2023

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu

Portál společenství vlastníků jednotek - 26 do 3117/2022 - Comments

26 do 3117/2022