II. ÚS 4057/17 z 11.9.2018 - VS Praha je proti vlastníkům

JR — Tue, 04 Jun 2019 21:40:50 +0200

máte pravdu Zapomněla jsem že u Městského soudu Magda uspěla. Jak je možné že mají soudci tak odlišné názory na přijímání usnesení v rozporu se stanovami a zákonem? Možná že se pan Rychetský jako předseda Ústavního soudu také stydí za rozhodnutí přijatá ústavním soudem ve věci společenství. Soudce asi bohužel příliš v bytech nebydlí nebo jejich platy Umožňují naprosto Kašlat na nějaká protiprávní usnesení a na nějaké výdaje které nemají absolutně opodstatnění. Jar

II. ÚS 4057/17 z 11.9.2018 - VS Praha je proti vlastníkům

Ema — Tue, 04 Jun 2019 21:28:11 +0200

„soudci MS Praha, Vrchního soudu Praha, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zastávají shodný názor, že správce vašeho majetku si v podstatě může dělat co ho napadne“

Městský soud v Praze takovýto názor nezastává, tam Magda3 uspěla.

Dopadla jsem podobně: krajský soud vyslovil na můj návrh neplatnost usnesení shromáždění vlastníků, Vrchní soud v Praze rozhodnutí krajského soudu zrušil s odůvodněním, že postup předepsaný zákonem a stanovami pro přijetí usnesení není třeba dodržovat a Nejvyšší soud to nezměnil.

II. ÚS 4057/17 z 11.9.2018 - II. ÚS 4057/17 z 11.9.2018

JR — Tue, 04 Jun 2019 21:19:55 +0200

Vážení vlastníci, jak vidíte, soudci MS Praha, Vrchního soudu Praha, Nejvyššího soudu a Ústavního soudu zastávají shodný názor, že správce vašeho majetku si v podstatě může dělat co ho napadne tečka může přijímat usnesení bez potřebného počtu hlasů a proti takovému protiprávnímu jednání nemá vlastník v podstatě žádnou možnost se bránit. Ačkoli zákon a stanovy společenství stanovují obvykle kvóra potřebná pro přijímání usnesení, často jsou tato pravidla porušována a vlastník proti nim v podstatě nemůže dělat vůbec nic. Tohle není jenom špatný konec Magdě na sporu to je špatný konec a špatná zpráva pro vlastníky, kteří by chtěli aby se společenství vlastníků drželo přijatých pravidel. S ohledem na přejímání funkce předsedy nebo výboru Společenství externisty ať již ze strany družstev , advokátních kanceláří,, jednotlivců kdy zde odpadá těmito zájemci o funkce často opakovaná odpovědnost statutárního orgánu který ručí svým majetkem za svá rozhodnutí, je to velmi velmi špatná zpráva a vlastníci se mohou v podstatě těšit na to že nad svým vlastnictvím prakticky ztratí kontrolu a stanou se vázaly správce majetku. Jar

II. ÚS 4057/17 z 11.9.2018

Pavel — Tue, 04 Jun 2019 00:16:39 +0200

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Ludvíka Davida (soudce zpravodaj), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Magdalény Bouší, zastoupené Mgr. Kateřinou Richterovou, advokátkou se sídlem Kovářská 17, Praha 9, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017 č. j. 26 Cdo 5299/2016–159 a rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 5. 2016 č. j. 14 Cmo 121/2015–117, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Ústavnímu soudu byla doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) ústavního zákona č. 1/1993 Sb., Ústavy České republiky a § 72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). Stěžovatelka se v ní domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí. Má totiž za to, že jimi byla porušena její práva zakotvená v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1, čl. 13 a čl. 14 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
Stěžovatelka se svou žalobou podle § 11 odst. 3 věty třetí zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. 12. 2013, [dále jen „zákon o vlastnictví bytů“ (viz § 3028 odst. 3 věta první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník)], u Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) domáhala vyslovení neplatnosti usnesení shromáždění Společenství vlastníků jednotek X (dále jen „SVJ“). Městský soud svým rozsudkem ze dne 14. 1. 2015 č. j. 73 Cm 278/2013–74 žalobě vyhověl a určil, že usnesení shromáždění ze dne 24. 4. 2013, jimiž byly schváleny: a) výroční zpráva o výsledcích činnosti SVJ za rok 2012 a vyúčtování za služby za rok 2012; b) návrh investic, včetně navrhované instalace kamerového systému ve společných prostorách (s limitem do 110 000 Kč); c) penalizace za pozdní platby a upomínky; d) vyúčtování manipulačního poplatku; e) postup při přeúčtování nákladů na mimořádný úklid v případě velkého znečištění. Současně uložil SVJ, aby nahradilo stěžovatelce náklady řízení.
K odvolání SVJ rozhodl Vrchní soud v Praze (dále jen „vrchní soud“) svým ústavní stížností napadeným rozsudkem tak, že rozhodnutí městského soudu změnil a žalobu zamítl. Současně uložil stěžovatelce, aby SVJ nahradila náklady řízení před soudy obou stupňů. Měl totiž za to, že stěžovatelka není nositelkou aktivní legitimace k podání žaloby. Podle § 11 odst. 3 věta třetí zákona o vlastnictví bytů se totiž může na soud obrátit a požádat jej, aby ve věci rozhodl, pouze přehlasovaný vlastník, a to jen jde-li o důležitou záležitost. Teprve v případě kumulativního splnění těchto podmínek tak vlastníku svědčí právo obrátit se na soud, aby přezkoumal, zda shromáždění přijalo usnesení platně, tj. v souladu s právními předpisy a stanovami. Přitom ne každé porušení právních předpisů či stanov je důvodem pro vyslovení neplatnosti napadeného usnesení shromáždění a soud musí vždy zkoumat, zda zjištěným porušením došlo v konkrétním případě k závažnému zásahu do práv vlastníků jednotek, společenství samotného nebo do práv nabytých třetími osobami v dobré víře.
Vrchní soud na základě těchto východisek dospěl k závěru, že stěžovatelka při hlasování o návrhu některých investic v rámci bodu b) nehlasovala proti tomuto návrhu, v této části tedy nesplnila podmínku přehlasovaného vlastníka. Dále pak poukázal na ustálenou judikaturu Nejvyššího soudu (zejm. na rozsudek sp. zn. 29 Cdo 3706/2010 ze dne 25. 1. 2012), dle níž lze za důležitou považovat pouze takovou záležitost, která přímo zasahuje buď do samotného právního postavení vlastníků jednotek, nebo do podstaty předmětu jejich vlastnictví z hlediska účelu jeho využití. V rozhodované věci tak žádné z rozhodnutí shromáždění vyjmenovaných výše pod body a) až e) nebylo možné považovat za důležitou záležitost ve smyslu § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů a výše citované judikatury. Na základě těchto úvah proto vrchní soud dospěl k závěru, že přezkum rozhodnutí shromáždění není otevřen soudnímu přezkumu.
Rozhodnutí vrchního soudu následně stěžovatelka napadla dovoláním, které Nejvyšší soud svým ústavní stížností napadeným rozhodnutím odmítl jako nepřípustné podle § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění do 31. 12. 2013 (viz čl. II, bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.), neboť rozhodnutí vrchního soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, od níž není důvod se odchýlit.
Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti polemizuje se závěry obecných soudů. Rozporuje především ustálenou rozhodovací praxi Nejvyššího soudu vztahující se k výkladu pojmu „důležitá záležitost“ obsaženém v § 11 odst. 3 věta třetí zákona o vlastnictví bytů. Stěžovatelka v tomto kontextu předně namítá, že prejudikatura, kterou Nejvyšší soud na věc aplikoval, není přiléhavá a na rozhodovanou věc tudíž nedopadá. Dále namítá, že obecné soudy postupovaly příliš formalisticky a také, že jimi podaný výklad pojmu „důležitá záležitost“ je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (legitimizuje totiž rozhodnutí přijaté v rozporu s předepsanou procedurou) a odjímá jí tak přístup k soudní ochraně proti vadnému rozhodnutí shromáždění. Z uvedeného dovozuje porušení svého práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy. Obecné soudy měly též porušit její právo na vlastnictví, neboť výše popsaným postupem jí bylo odepřeno právo rozhodovat o svém vlastnictví, resp. jsou jí ukládány povinnosti v rozporu se zákonem a stanovami (čl. 11 odst. 1 ve spojení s čl. 2 odst. 3 a čl. 4 odst. 1 Listiny). Dále vrchní soud dle stěžovatelky pochybil, když ji neseznámil s tím, že má na věc odlišný právní názor než městský soud, resp. v případě, že byl přesvědčen o nezákonnosti jeho rozhodnutí, měl jej zrušit a vrátit mu věc k dalšímu projednání se závazným právním názorem. Porušil tak princip právní jistoty (resp. předvídatelnosti rozhodování).
Stěžovatelka dále namítá, že právní řád jí neposkytuje efektivní prostředek nápravy proti neplatnému rozhodnutí shromáždění. Odkazuje přitom na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) týkající se problematiky rozhodování o tzv. vytěsnění minoritních akcionářů (viz např. rozsudek ze dne 15. 10. 2009 ve věci Kohlhofer a Minarik proti České republice, stížnosti č. 32921/03, 28464/04 a 5344/05) a také obecně k podmínkám omezení práva na přístup k soudu (rozsudek ze dne 28. 5. 1985 ve věci Ashingdane proti Spojenému království, stížnost č. 8225/78). Konečně stěžovatelka je přesvědčena, že odepření soudního přezkumu rozhodnutí shromáždění je též diskriminační, neboť členům jiných korporací (jako např. spolků, obchodních korporací či honebních společenstev) soudní ochrana proti rozhodnutí jejich orgánů odepřena není. Na tomto základě dospívá též k závěru o porušení čl. 6, čl. 13 a č. čl. 14 Úmluvy.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud není další „odvolací soud“. Nemůže jako čtvrtá instance posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Stížnost, ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
Předmětná ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím obecných soudů vydaných v civilním soudním řízení. Ve své podstatě představuje polemiku stěžovatelky s ustálenou rozhodovací praxí obecných soudů vztahující se k výkladu § 11 odst. 3 věty třetí zákona o vlastnictví bytů, podle níž soudní přezkum usnesení shromáždění je omezen pouze na rozhodnutí v důležité záležitosti a tento závěr nelze úspěšně zpochybnit ani výtkami směřujícími proti regulérnosti procedury jejich přijímání. Námitky stěžovatelky tak směřují pouze proti výkladu podústavního práva ze strany obecných soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostí obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí obecných soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která více než přesvědčivě reagují na námitky a tvrzení stěžovatelky. Stěžovatelka ve své ústavní stížnosti ostatně ani nevznesla žádný ústavněprávně relevantní argument. Pohybuje se tedy jen v rovině podústavního práva. Její argumentace proto nedosahuje potřebné ústavněprávní dimenze.
Stěžovatelka nesprávně předpokládá, že Ústavní soud na základě její ústavní stížnosti podrobí napadená rozhodnutí běžnému „instančnímu“ přezkumu. V tomto směru musí Ústavní soud podotknout, že právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je totiž zajišťováno „toliko“ právo na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy. Okolnost, že stěžovatelka se závěry obecných soudů nesouhlasí, tedy nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit. Ústavní soud tak znovu připomíná, že mu nepřísluší role interpreta podústavního práva. V tomto ohledu se zásadně zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
Ústavní soud dále podotýká, že zákonná úprava podmínek, za nichž je možné se v souvislosti s rozhodováním shromáždění domáhat rozhodnutí soudu, je jednak naplněním požadavku čl. 11 odst. 1 Listiny, dle něhož má každý právo vlastnit majetek a vlastnické právo všech vlastníků mělo stejný zákonný obsah a ochranu, jednak představuje stanovený postup k ochraně práva ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny. V posuzované věci není pochyb o tom, že tvrzeným zásahem mohlo být dotčeno pouze právo na spravedlivý proces a nikoli substantivní právo na ochranu vlastnictví podle čl. 11 Listiny (k totožnému závěru pak Ústavní soud dospěl v usnesení sp. zn. I. ÚS 1573/17 ze dne 24. 7. 2018, bod 10). Obdobně lze podotknout, že rozhodnutí obecných soudů vychází z ustálené judikatury Nejvyššího soudu, námitka stěžovatelky, že jimi byl porušen princip právní jistoty, je tudíž lichá (viz, mutatis mutandis, usnesení sp. zn. I. ÚS 1573/17, bod 13).
Konečně, Ústavní soud nepovažoval za přiléhavou ani argumentaci stěžovatelky judikaturou ESLP k tzv. vytěsnění minoritních akcionářů, neboť tato na věc zjevně nedopadá (intenzita zásahu do vlastnického práva vytěsněného akcionáře je nesrovnatelně větší, než tomu bylo v tomto případě, a takto intenzivní zásah by jistě v souladu s výše citovanou judikaturou Nejvyššího soudu spadal pod sporný pojem „důležitá záležitost“, neboť by se dotýkal samotného právního postavení vlastníka). Navíc, stěžovatelka se omezila na pouhou obecnou citaci rozhodnutí ESLP, aniž by je jakkoli vztáhla k nyní rozhodovanému případu. Stejný závěr platí též ve vztahu ke stěžovatelkou namítané diskriminaci, neboť ani zde stěžovatelka neuvedla žádnou relevantní argumentaci.
Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný dle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 11. září 2018

Ludvík David, v. r. předseda senátu

Jeden z rozsudků Magda3

Portál společenství vlastníků jednotek - II. ÚS 4057/17 z 11.9.2018 - Comments

II. ÚS 4057/17 z 11.9.2018 - VS Praha je proti vlastníkům

II. ÚS 4057/17 z 11.9.2018 - VS Praha je proti vlastníkům

II. ÚS 4057/17 z 11.9.2018 - II. ÚS 4057/17 z 11.9.2018

II. ÚS 4057/17 z 11.9.2018