Portál společenství vlastníků jednotek - II ÚS 1484/18 z 19.3.2019 - Comments

II ÚS 1484/18 z 19.3.2019 - RE: Krásný vyjádření ÚS, ovšem mimo mísu

Tomáš Neugebauer — Mon, 03 Jun 2019 19:59:16 +0200

Asi vás zklamu, ale § 13 občanského zákoníku nezavedl do českého právního řádu precedenční právo. Přímo v důvodové zprávě se uvádí: „třebaže zdejší právní řád nestojí na precedentech, nelze pominou faktický význam rozhodovací praxe při konkretizaci dosahu abstaktních normativních konstrukcí právních předpisů, při nalézání konkrétního obsahu neurčitých právních pojmů… … a při dotváření práva vůbec“. Nelze tedy hovořit o precedenčním právu, ale o soudním dotváření práva.

Platí, že posuzování týchž nebo podobných případů rozdílně není právo, nýbrž libovůle nebo rozmar. Zároveň však platí, že je třeba zabránit praxi, kdy se při používání publikovaných judikátů neberou v úvahu podstatné rysy toho kterého konkrétního právního případu a na daný případ se pouze mechanicky a nekriticky aplikují již vydaná rozhodnutí.

II ÚS 1484/18 z 19.3.2019 - RE: Krásný vyjádření ÚS, ovšem mimo mísu

anon1234_ — Mon, 03 Jun 2019 19:05:02 +0200

precedenční právo zavedl NOZ ve svém § 13 (Každý, kdo se domáhá právní ochrany, může důvodně očekávat, že jeho právní případ bude rozhodnut obdobně jako jiný právní případ, který již byl rozhodnut a který se s jeho právním případem shoduje v podstatných znacích; byl-li právní případ rozhodnut jinak, má každý, kdo se domáhá právní ochrany, právo na přesvědčivé vysvětlení důvodu této odchylky.)

smutný jsem z toho, že rozhodování Ústavního soudu by mělo být ve špičkové kvalitě – v čemž bohužel ÚS docela pokulhává.

naposled jsem byl šokován rozhodnutím pléna, že vyřazení aut v polopřevodu je ústavněkonformní. Plně souhlasím s disentem soudce Šimíčka, že se jedná o odnětí vlastnického práva a úprava není ústavněkonformní. https://www.usoud.cz/…du-je-ustav/

disent 4. V tomto ohledu je velmi nepřesvědčivé odůvodnění nálezu, založené na úvaze, že napadenou zákonnou úpravou nedochází k odnětí vlastnického práva, nýbrž pouze k jeho omezení. Prakticky viděno však spočívá toto omezení vlastnického práva vtom, že vozidlo nemůže být využíváno ke svému účelu, nýbrž může být např. rozebráno na součástky, plynutím času se stane veteránem anebo může sloužit jako dekorace.Je to podobné, jako by někdo vlastnil plesové šaty a sice by mu je nikdo nevzal, nicméně nesměl by snimi opouštět byt, anebo kdyby dítě dostalo k narozeninám jízdní kolo, na kterém by však nesmělo jezdit. Takové využití vlastnického práva podle mého úsudku zcela postrádá smysl. Většina pléna to přitom přímo přiznává, když konstatuje, že možnost opětovné registrace takového vozidla je jen teoretická (bod 69).

II ÚS 1484/18 z 19.3.2019 - RE: Krásný vyjádření ÚS, ovšem mimo mísu

Tomáš Neugebauer — Mon, 03 Jun 2019 18:50:27 +0200

Nebuďte smutný, judikáty nejsou v českém právu právně závazné (nejsou pramenem práva). Jsou pouze doporučením, jak rozhodovat v podobných případech. Proto nelze vyloučit případ dvou zcela odlišných rozhodnutí v téměř stejných kauzách (s obdobným skutkovým nebo právním základem).

II ÚS 1484/18 z 19.3.2019 - Krásný vyjádření ÚS, ovšem mimo mísu

anon1234_ — Mon, 03 Jun 2019 18:09:50 +0200

Je smutné, že ÚS jaksi nerozeznává rozdíl mezi zálohou na příspěvek a příspěvkem (nákladem).

A především je smutné, že stěžovatele, pokud nesouhlasil se zvýšením příspěvku na náklady spojené se správou domu (správně mělo být zálohou na příspěvky), odkázal na podání žaloby o neplatnost usnesení shromáždění. ÚS má sice pravdu, že se stěžovatel mohl bránit touto žalobou, ale soudy by ho vyhodily, protože tato záležitosti dle nich není důležitá. takže reálně by se bránit touto žalobou jaksi nemohl.

to je fakt tragédie.

12. Závěrem Ústavní soud konstatuje, že soužití vlastníků bytových jednotek v jednom domě s sebou přirozeně nese různá omezení; více než v jiných oblastech života zde platí známý postulát, že žádný člověk není „ostrov“ sám pro sebe. Úprava vnitřního vzájemného vztahu mezi spoluvlastníky, typicky se projevující v pravidlech pro tvorbu společné vůle, logicky vede – vzhledem k pluralitě spoluvlastníků – k omezení autonomie vůle. Nesouhlasil-li stěžovatel se zvýšením příspěvku na náklady spojené se správou domu, mohl se proti usnesení shromáždění SVJ bránit v řádné zákonné lhůtě návrhem soudu dle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů [resp. § 1209 zákona ř. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů], který chrání práva přehlasovaných vlastníků proti excesům vlastnické většiny. Stěžovatel však této možnosti nevyužil, zvýšený příspěvek až do ledna 2015 platil a teprve následně, po téměř dvou letech, rozhodnutí shromáždění SVJ začal zpochybňovat neplněním své platební povinnosti.

II ÚS 1484/18 z 19.3.2019 - Krásný vyjádření ÚS "

54321 — Wed, 29 May 2019 05:28:59 +0200

Krásný vyjádření ÚS " žádný člověk není ostrov sám pro sebe" Také si myslím, že chyba byla, že vlastník se neobrátil na soud v zákonné tříměsíční lhůtě jako přehlasovaný. Další chyba byla, že začal tyto navýšené platby hradit, tedy je uznal. Až později se proti nim začal soudit. Ajša

II ÚS 1484/18 z 19.3.2019

Pavel — Tue, 28 May 2019 07:40:43 +0200

Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka, soudce Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Zdeňka Bartoně, zastoupeného JUDr. Petrem Hampelem, Ph.D., advokátem se sídlem Nivnická 388/12, Ostrava, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 1. 2018 č. j. 11 Co 259/2017–189 ve znění opravného usnesení ze dne 12. 2. 2018 č. j. 11 Co 259/2017–196, takto:

Ústavní stížnost se odmítá.

Odůvodnění

Stěžovatel se domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí, neboť má za to, že jím bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces [čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“)] a právo vlastnit majetek (čl. 11 odst. 1 Listiny).
Jak vyplývá z obsahu ústavní stížnosti a napadeného rozhodnutí, stěžovatel je vlastníkem jedné jednotky a podílu na společných částech domu a pozemku bytového domu v Novém Jičíně a členem „Společenství vlastníků jednotek domu č. p. X“ (dále jen „SVJ“). Dne 15. 4. 2013 bylo rozhodnuto shromážděním SVJ o zvýšení příspěvku na náklady spojené se správou domu z částky 30 Kč/m2 na 33 Kč/m2 z důvodu plánované rekonstrukce některých částí domu; v případě stěžovatele činila nově stanovená částka příspěvku 1 697 Kč měsíčně. Od února 2015 stěžovatel stanovenou částku přestal do fondu oprav odvádět, a byl proto SVJ zažalován o zaplacení částky 35 142 Kč s příslušenstvím.
Okresní soud v Novém Jičíně (dále jen „nalézací soud“) rozsudkem ze dne 28. 6. 2017 č. j. 14 C 150/2016–153 ve znění opravného usnesení ze dne 4. 7. 2017 č. j. 14 C 150/2016–16 žalobě vyhověl a Krajský soud v Ostravě (dále jen „odvolací soud“) v záhlaví označeným rozsudkem jeho rozhodnutí potvrdil. K námitce, že přijaté usnesení shromáždění SVJ ze dne 15. 4. 2013 bylo nicotným aktem, krajský soud uvedl, že dle zápisu ze shromáždění byla řádně provedena prezence přítomných členů, stanoven zapisovatel a ověřovatel, probrány předem avizované body, podněty a námitky a učiněn závěr. Návrh na zvýšení odvodu do fondu oprav byl dle zápisu přijat všemi přítomnými jednomyslně. Splatnost splátek stanoví stanovy SVJ. Stěžovatel byl na shromáždění prokazatelně přítomen, měl proto možnost se přijetí návrhu bránit, případně podat žalobu k soudu jako přehlasovaný člen SVJ dle § 11 odst. 3 zákona č. 72/1994 Sb., kterým se upravují některé spoluvlastnické vztahy k budovám a některé vlastnické vztahy k bytům a nebytovým prostorům a doplňují některé zákony (zákon o vlastnictví bytů), v rozhodném znění. Z dopisů stěžovatele provedených k důkazu odvolacím soudem, ve kterých stěžovatel SVJ vytýká, že špatně hospodaří, a požaduje, aby byl fond oprav rozdělen na část spojenou se správou a údržbou domu a na část na úvěr a „plýtvání“, je zřejmé, že stěžovatel věděl, kolik a v jakých časových intervalech má do fondu oprav platit. Příspěvky na náklady spojené se správou domu představují dle odvolacího soudu kumulované finanční prostředky určené na budoucí výdaje spojené s údržbou, případně zvelebením společných částí domu. Není možné každý rok tyto prostředky vyúčtovávat a přeplatky vracet spoluvlastníkům domu, neboť by tím existence fondu oprav ztratila smysl.
Stěžovatel s uvedenými závěry obecných soudů nesouhlasí a tvrdí, že obecné soudy vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu. SVJ nepředložilo v řízení před obecnými soudy žádný důkaz prokazující dlužnou částku. Nalézací soud bez řádného dokazování označil žalovanou částku za dluh na příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku, odvolací soud tento závěr bez řádného vypořádání námitek stěžovatele převzal, aniž by odůvodnil rozdíl mezi nákladem a zálohou na náklady. Žalovaná částka není příspěvkem na správu domu, zálohou na tyto náklady, zálohou na služby ani příspěvkem do fondu oprav, nýbrž roční splátkou úvěru, který však nikdy nebyl realizován. Z příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku není možné splácet úvěr SVJ. S ohledem na ústavně zaručené vlastnické právo každého vlastníka bytové jednotky musí být stanoveny tři platby, jedna za poskytnutý úvěr, druhá za správu domu a třetí za služby spojené s užíváním domu. SVJ není oprávněno stanovit výši příspěvku tak, aby několikrát převyšoval předpokládané náklady. Stěžovatel dále nesouhlasí s tím, že měl možnost se bránit zvýšení příspěvku do fondu oprav u soudu, neboť se nejedná o záležitost natolik podstatnou, aby se jí měl soud zabývat. Shromáždění dne 15. 4. 2013 nadto o fondu oprav vůbec nejednalo, řešenou otázkou bylo sjednání úvěru; o navýšení zálohy se stěžovatel dozvěděl až ze složenky SIPO. Zápis ze shromáždění je navíc zcela zmatečný, obsahuje text „zvýšení na 33 měsíčně“, nikoli 33/m2/měsíčně a další zásadní vady. Stěžovatel dále nesouhlasí se závěry odvolacího soudu stran nepotřebnosti ročního vyúčtování a namítá, že příspěvky do fondu oprav nemohou být od členů SVJ vymáhány, neboť pro to není podklad ani v právní úpravě, ani ve stanovách SVJ.
Průběh řízení a obsah napadeného rozhodnutí je účastníkům znám, proto Ústavní soud pokládá jejich podrobnější rekapitulaci za neúčelnou.
Z formálního hlediska bezvadná ústavní stížnost byla podána ve lhůtě osobou oprávněnou a řádně zastoupenou, k jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a návrh je přípustný.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit „přijatelnost“ návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního a ve které může Ústavní soud rozhodnout jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti.
Ústavní soud připomíná, že není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je totiž v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83 a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky], nikoliv „běžné“ zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako obecné soudy. Námitky stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti jsou ovšem ve své podstatě pouze pokračováním polemiky s výše rekapitulovanými právními závěry obecných soudů, přičemž jejich opětovné přednesení v ústavní stížnosti svědčí spíše o snaze stěžovatele dosáhnout alespoň v řízení před Ústavním soudem potvrzení svého názoru na čistě podústavní otázku týkající se plateb do fondu oprav. Tímto nicméně stěžovatel staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu však s ohledem na výše uvedené nepřísluší.
V řízení o ústavní stížnosti je pravomoc Ústavního soudu založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové nedostatky však v projednávané věci shledány nebyly.
Podstata posuzovaného sporu spočívá v nesouhlasu stěžovatele s výší měsíčního příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku a s tím související neplacení části příspěvku v období od února 2015 do dubna 2017. Jak plyne z § 9 odst. 1 věty první zákona o vlastnictví bytů pojem „správa domu“ zahrnuje taktéž opravy společných částí domu. Náklady spojené se správou domu tak mohou zahrnovat jak běžné provozní náklady, tak i rozsáhlejší opravy a rekonstrukce. Výše příspěvku na náklady spojené se správou domu a pozemku se nemusí vztahovat ke konkrétní, shromážděním vlastníků odsouhlasené realizaci oprav; finanční prostředky je naopak vhodné kumulovat pro zajištění potřebné údržby a oprav, které bude nezbytné provést v budoucím období. Rozhodnutí o výši příspěvku na náklady spojené se správou domu je naopak třeba odlišovat od schválení konkrétní rekonstrukce či rozhodnutí o čerpání úvěru, neboť pro jejich přijetí je třeba kvalifikované, dvoutřetinové většiny (viz § 11 odst. 5 zákona o vlastnictví bytů a rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 23. 1. 2009 sp. zn. 7 Cmo 160/2008). V posuzovaném případě bylo rozhodnutí shromáždění vlastníků jednotek o navýšení příspěvku na náklady spojené se správou domu učiněno na základě zákona (§ 15 odst. 2 a 3 zákona o vlastnictví bytů), a tedy zcela v souladu s čl. 4 odst. 1 Listiny. Obecné soudy provedly dokazování zápisem z předmětného shromáždění SVJ, jehož součástí byla prezenční listina a usnesení o přijetí rozhodnutí o zvýšení příspěvku, a dospěly k závěru, že rozhodnutí bylo řádně přijato. Zákonný základ platební povinnosti stěžovatele tak bezpochyby existuje. Ústavní soud rovněž neshledal, že by uložená platební povinnost měla na stěžovatele rdousící, resp. likvidační účinek, který by případně mohl vést k závěru o porušení práva na ochranu vlastnictví. Stěžovatel v tomto smyslu ostatně ani nic nenamítal.
Pokud jde o námitky stěžovatele týkající se zjištěného skutkového stavu, konkrétně že o zvýšení příspěvku nevěděl či že zápis ze shromáždění SVJ vykazuje vady, Ústavnímu soudu podle konstantní judikatury nepřísluší hodnotit posouzení důkazů provedených civilním soudem, a to ani za situace, kdyby se s tímto hodnocením sám neztotožňoval [k tomu srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 23/93 ze dne 2. 6. 1994 (N 28/1 SbNU 219)]. Je pouze věcí příslušného soudu, k jakému důkazu v rámci volného hodnocení důkazů přihlédne, a o jaké důkazy opře své rozhodnutí. Ústavní soud se může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení byly porušeny ústavní procesní principy, což se v posuzovaném případě nestalo. Obecné soudy relevantní důkazní návrhy provedly a své myšlenkové postupy při hodnocení důkazů řádně odůvodnily.
Závěrem Ústavní soud konstatuje, že soužití vlastníků bytových jednotek v jednom domě s sebou přirozeně nese různá omezení; více než v jiných oblastech života zde platí známý postulát, že žádný člověk není „ostrov“ sám pro sebe. Úprava vnitřního vzájemného vztahu mezi spoluvlastníky, typicky se projevující v pravidlech pro tvorbu společné vůle, logicky vede – vzhledem k pluralitě spoluvlastníků – k omezení autonomie vůle. Nesouhlasil-li stěžovatel se zvýšením příspěvku na náklady spojené se správou domu, mohl se proti usnesení shromáždění SVJ bránit v řádné zákonné lhůtě návrhem soudu dle § 11 odst. 3 zákona o vlastnictví bytů [resp. § 1209 zákona ř. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů], který chrání práva přehlasovaných vlastníků proti excesům vlastnické většiny. Stěžovatel však této možnosti nevyužil, zvýšený příspěvek až do ledna 2015 platil a teprve následně, po téměř dvou letech, rozhodnutí shromáždění SVJ začal zpochybňovat neplněním své platební povinnosti.
Ústavní soud s ohledem na výše uvedené uzavírá, že naříkaná základní práva stěžovatele napadeným rozhodnutím porušena nebyla. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl podle § 43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.

Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.

V Brně dne 19. března 2019

Vojtěch Šimíček, v. r. předseda senátu