Soud nemůže uložit SVJ, aby konalo shromáždění - Téměř žádnou. Je to

lopata — Wed, 27 Feb 2019 02:02:47 +0100

Téměř žádnou. Je to nastavené podle principu majetek zavazuje a spolkových postupů.

Čili nejprve musí 1/4 podílů vyprudit statutára, aby něco udělal, svolal…
Když neudělá, může 1/4 sama svolat shromáždění.
Když je neusnášeníschopné, má právo podle §1210 a dalších nechat hlasovat per rollam.
Když nedopadne ani to. Tak se s konkrétním bodem a návrhem usnesení obrátit na soud. Tam už stačí kterýkoliv z vlastníků, ale víc žadatelů dodá legitimitu.

Naopak pokud vlastníci nepodpoří aktivní skupinu a statutár funguje v režimu běžné údržby, nemůžete dosáhnout skoro žádné rozhodnutí proti SVJ. Musíte se vydat na výše zmíněné kolečko.

Proto si BD nechávají dodat do NOZ náhradní schůzi pro SVJ. Je to zlo, ale asi to jinak nepůjde. Pak bude stačit, aby včas a řádně zveřejnili schůzi a podklady. A mohu rozhodnout já a můj obraz v zrcadle… Reálně to bude chtít alespoň 3–4 lidi, kdyby soud, ale prudce klesne kvorum rozhodujících

Soud nemůže uložit SVJ, aby konalo shromáždění

Pavel — Sun, 30 Dec 2018 00:31:25 +0100

26 Cdo 2323/2016

V poměrech právní úpravy účinné od 31. prosince 2013 a stejně tak i v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 se vlastník jednotky nemůže u soudu úspěšně domáhat, aby společenství vlastníků jednotek byla uložena povinnost konat shromáždění vlastníků k projednání určité záležitosti.

ROZSUDEK

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudkyň JUDr. Pavlíny Brzobohaté a JUDr. Jitky Dýškové ve věci žalobce BYTOVÉHO DRUŽSTVA – Jižní svahy, se sídlem v Ostravě – Svinově, J. Kainara 904, IČO: 25892495, zastoupeného Mgr. Markem Nemethem, advokátem se sídlem v Praze 1

– Novém Městě, Opletalova 1015/55, proti žalovanému Společenství SPOJOVACÍ č.p. 560, se sídlem v Milovicích nad Labem, Spojovací 560, IČO: 26758440, zastoupenému Mgr. Liborem Buchtou, advokátem se sídlem v Praze 7 – Holešovicích, Dukelských hrdinů 406/23, o uložení povinností konat shromáždění vlastníků jednotek, předložit vyúčtování, stanovit nedoplatky a přeplatky a podat návrh katastrálnímu úřadu, vedené u Krajského soudu v Praze pod sp. zn. 48 Cm 131/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 14 Cmo 355/2014–261, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 14 Cmo 355/2014–261, pokud jím byl v zamítavém výroku IV. potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2014, č. j. 48 Cm 131/2009–228, se odmítá.

II. Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 14 Cmo 355/2014–261, pokud jím byl v zamítavých výrocíchI. až III. potvrzen rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 17. ledna 2014, č. j. 48 Cm 131/2009–228, se zamítá.

III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Žalobce (vlastník několika jednotek v „budově, postavené na pozemku parcelní č. 568, v katastrálním území B. V., obec M., část obce M.“– dále jen „předmětný dům“, resp. „dům“) se změněnou žalobou především domáhal, aby žalovanému Společenství SPOJOVACÍ č.p. 560 (dále též jen „Společenství“) byla uložena povinnost konat shromáždění vlastníků jednotek, které projedná vyúčtování tam uvedených nákladů a stanoví nedoplatky a přeplatky z něj vyplývající ve vztahu k jednotlivým (bytovým) jednotkám nacházejícím se v předmětném domě (dále jen „první část žaloby“). Tuto část žaloby odůvodnil zejména tvrzením, že výbor Společenství, jež vzniklo v domě a jehož je členem, mu upírá právo předložit shromáždění vlastníků jednotek zmíněné vyúčtování, které nezbytně potřebuje pro „vzájemné vypořádání bezdůvodného obohacení“, jež získali na jeho úkor vlastníci jednotek (jejich právní nástupci), kteří se – na rozdíl od něj – odmítli podílet na nákladech spojených s rekonstrukcí domu provedenou v roce 2003 společností Remostav, spol. s r. o., ve sdružení se SUR, společností pro místní rozvoj, a. s. Dále se domáhal, aby Společenství byla uložena povinnost podat k věcně a místně příslušnému katastrálnímu úřadu návrh na změnu údajů katastru nemovitostí tak, aby příslušný katastrální zápis odpovídal tam specifikovanému kolaudačnímu rozhodnutí (dále jen „Kolaudační rozhodnutí“ a „druhá část žaloby“). Tuto část žaloby odůvodnil konstatováním, že Společenství nesplnilo ohlašovací povinnost, jíž mu ukládá ustanovení § 10 zákona č. 344/1992 Sb., neboť v katastru nemovitostí jsou podle prohlášení vlastníka vedeny sklepy nacházející se v předmětném domě jako nebytové prostory (nebytové jednotky), ačkoli podle Kolaudačního rozhodnutí mají (správně) být příslušenstvím jednotlivých bytů (bytových jednotek).

Krajský soud v Praze (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 17. ledna 2014, č. j. 48 Cm 131/2009–228, výroky I. až III. zamítl první část žaloby a výrokem IV. zamítl druhou část žaloby; výrokem V. pak rozhodl o nákladech řízení účastníků.

K odvolání žalobce Vrchní soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 3. listopadu 2015, č. j. 14 Cmo 355/2014–261, citovaný rozsudek soudu prvního stupně potvrdil v zamítavých výrocích I. až IV. (dále též jen „potvrzující výrok“) a změnil ho v nákladovém výroku V. ohledně výše náhrady nákladů řízení; jinak ho i v tomto výroku potvrdil. Současně rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.

Ve vztahu k první části žaloby soudy obou stupňů předně dovodily, že společenství vlastníků jednotek nelze soudním rozhodnutím uložit povinnost konat shromáždění vlastníků. V této souvislosti soud prvního stupně konstatoval, že v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 bylo povinností statutárního orgánu (zde výboru) svolat shromáždění též v případě, že o to požádali vlastníci jednotek, kteří mají alespoň čtvrtinu všech hlasů (§ 11 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. prosince 2013 – dále jen „zákon o vlastnictví bytů“). Jestliže tak statutární orgán neučinil, byli tito vlastníci oprávněni svolat shromáždění sami; jiný postup zákon o vlastnictví bytů neumožňoval. Odvolací soud uvedenému právnímu názoru přisvědčil a v poměrech nové právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 dodal, že zakotvuje (v ustanovení § 1207 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník – dále jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“) možnost, aby kvalifikovaná menšina vlastníků jednotek svolala sama shromáždění (na náklad společenství). V návaznosti na to zdůraznil, že není-li soud oprávněn uložit společenství povinnost konat shromáždění vlastníků, pak nemůže ani zasahovat do programu jeho zasedání, natož určovat, jaké otázky má shromáždění rozhodnout. Pouze v případě, že shromáždění byla řádně předložena záležitost, o níž nebylo rozhodnuto (pro nezpůsobilost shromáždění usnášet se), může se vlastník jednotky obrátit na soud s žádostí, aby o záležitosti rozhodl, je-li pro to důležitý důvod (§ 1209 odst. 2 o. z.); takovou „žádost“ však žalobce neuplatnil. Ve vztahu k druhé části žaloby odvolací soud zejména podotkl, že okolnost, že v katastru nemovitostí jsou podle prohlášení vlastníka vedeny sklepy nacházející se v předmětném domě jako nebytové prostory (nebytové jednotky), ačkoli podle Kolaudačního rozhodnutí mají (správně) být příslušenstvím jednotlivých bytů (bytových jednotek), nepředstavuje „změnu“, jež by zakládala ohlašovací povinnost Společenství vůči katastrálnímu úřadu. S odkazem na ustanovení § 1167 o. z. pak konstatoval, že byly-li (bytové) jednotky zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka), nelze v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 již prohlásit prohlášení vlastníka za neplatné. Případné vady prohlášení může soud odstranit na základě odpovídajícího návrhu (jejž však žalobce v daném řízení neučinil) pouze postupem podle § 1168 odst. 2 (správně odst. 1 věty druhé) o. z., a nikoli tím, že společenství uloží povinnost ohlásit katastrálnímu úřadu změnu údajů katastru nemovitostí, aniž bylo prohlášení vlastníka (jemuž koresponduje příslušný katastrální zápis) účinně (tj. zákonem stanoveným způsobem) změněno. Za tohoto stavu soudy obou stupňů žalobu v celém rozsahu zamítly.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalobce dovolání, jehož přípustnost opřel o ustanovení § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 293/2013 Sb. (dále jen „o. s. ř.“), a odůvodnil konstatováním, že posléze nastolené hmotněprávní otázky dosud nebyly v judikatuře Nejvyššího soudu řešeny. S poukazem na tam obsáhle popsané okolnosti nejprve zpochybnil správnost právního názoru, že soudním rozhodnutím nelze společenství vlastníků jednotek uložit povinnost konat shromáždění vlastníků. V této souvislosti zdůraznil, že zákon jednoznačně hovoří o povinnosti společenství „konat“ shromáždění. Jestliže tedy společenství uvedenou povinnost neplní, je zcela namístě připustit možnost „vymáhat tuto povinnost soudním rozhodnutím“; jinak by se totiž dotčený vlastník jednotky ocitl v postavení, v němž by mohl jen bezmocně přihlížet porušování zákona, aniž by měl k dispozici jakýkoli prostředek právní ochrany, jímž by docílil projednání záležitosti, o níž má rozhodovat shromáždění vlastníků jednotek. Podle jeho názoru neobstojí ani závěr, který odvolací soud učinil s odkazem na ustanovení § 1168 odst. 2 o. z. Zde nejprve namítl, že žalobu podával již v roce 2007, kdy ustanovení § 1168 o. z. nebylo součástí tehdejšího právního řádu. Vzápětí však rovněž zdůraznil, že může-li soud postupem podle citovaného ustanovení odstranit vady prohlášení vlastníka za předpokladu, že nebyly odstraněny společným prohlášením dotčených vlastníků jednotek, pak „takový stav právě nastal“, jelikož „sama neexistence řádného prohlášení vlastníka… je totiž takovou právní vadou“. Navrhl, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání žalobce (dovolatele) projednal a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále opět jen „o. s. ř.“ (srov. čl. II bod 2. ve spojení s čl. VII zákona č. 293/2013 Sb.). Přitom shledal, že dovolání bylo podáno včas, subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), za splnění podmínky advokátního zastoupení dovolatele (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.). Poté se zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů.

Při řešení otázky přípustnosti dovolání především nepřehlédl dovolatelovo sdělení, že dovolání podává též proti „výroku o náhradě nákladů řízení“. Ve vztahu k uvedenému výroku – s přihlédnutím k obsahu dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) – však neuvedl, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání a ohledně něj ani nevymezil důvody dovolání. Dovolací soud proto zastává názor, že ve skutečnosti správnost nákladového výroku nenapadl a jeho dovolání směřuje pouze proti potvrzujícímu výroku napadeného rozsudku.

Proti části výroku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavém výroku IV., není dovolání z pohledu uplatněných dovolacích námitek (jež jsou ovšem – vzhledem k užitým formulacím a s přihlédnutím k závěrům přijatým v rozsudku odvolacího soudu – jen stěží pochopitelné) přípustné podle § 237 o. s. ř., neboť rozhodné právní otázky byly již v judikatuře dovolacího soudu vyřešeny a odvolací soud se od tohoto řešení neodchýlil.

V rozsudku ze dne 30. března 2016, sen. zn. 29 ICdo 34/2015, totiž Nejvyšší soud České republiky dovodil, že byly-li bytové jednotky zapsány do katastru nemovitostí (na základě prohlášení vlastníka) a vlastnické právo k nim nabyly další osoby, nelze podle § 1167 o. z. po 1. lednu 2014 prohlášení vlastníka prohlásit za neplatné ani určit, že vlastnické právo dalších osob k bytovým jednotkám nevzniklo, a to bez ohledu na to, že prohlášení vlastníka i vlastnické právo k jednotkám byly vloženy do katastru nemovitostí před 1. lednem 2014. Případné vady prohlášení (jímž byly v budově vymezeny jednotky) lze odstranit postupem podle § 1168 o. z. Uvedené právní názory dovolací soud sdílí i v poměrech souzené věci.

Od citované judikatury se odvolací soud neodchýlil (jeho rozhodnutí je v tomto směru naopak výrazem standardní soudní praxe), posuzoval-li možnost odstranění vad prohlášení vlastníka, jež vymezuje jednotky v domě (některou z nich) nesprávným způsobem (čemuž pak odpovídá též příslušný zápis v katastru nemovitostí), po 1. lednu 2014 podle občanského zákoníku (zejména pak podle ustanovení § 1168 o. z.) i přes to, že žaloba byla v dané věci podána již v roce 2007. V návaznosti na to – v situaci, kdy vlastnické právo k jednotkám nabyly již další osoby – pak v souladu s uvedeným judikátem rovněž dovodil, že případné vady prohlášení vlastníka může soud odstranit na základě odpovídajícího návrhu (jejž však dovolatel v daném řízení neučinil) pouze postupem podle § 1168 odst. 2 (správně odst. 1 věty druhé) o. z., a nikoli tím, že společenství uloží povinnost ohlásit katastrálnímu úřadu změnu údajů katastru nemovitostí, aniž bylo prohlášení vlastníka (jemuž koresponduje příslušný katastrální zápis) účinně (tj. zákonem stanoveným způsobem) změněno. Dovolací soud proto – v rozsahu vymezeném ve výroku I. tohoto rozsudku – dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl – se souhlasem všech členů senátu (§ 243c odst. 2 o. s. ř.) – pro nepřípustnost.

Naproti tomu však dovolací soud dospěl k závěru, že směřuje-li dovolání proti části výroku napadeného rozsudku, jíž odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně v zamítavých výrocích I. až III., je podle § 237 o. s. ř. přípustné, jelikož v tomto ohledu dovolatel brojí proti rozhodnutí, jímž bylo skončeno odvolací řízení a které závisí na vyřešení otázky hmotného práva (níže vymezené), která v rozhodování dovolacího soudu – zejména v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 – nebyla dosud vyřešena.

Podle § 242 odst. 1 a 3 o. s. ř. dovolací soud přezkoumá rozhodnutí odvolacího soudu v rozsahu, ve kterém byl jeho výrok napaden. Rozhodnutí odvolacího soudu lze přezkoumat jen z důvodu vymezeného v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a/ a b/ a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Existence uvedených vad tvrzena nebyla a tyto vady nevyplynuly ani z obsahu spisu.

Prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241a odst. 1 o. s. ř. lze odvolacímu soudu vytknout, že jeho rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Právní posouzení věci je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Ve smyslu citovaného ustanovení se od nabytí účinnosti nové právní úpravy (tj. od 1. ledna 2014) posuzují podle této úpravy zásadně i práva a povinnosti vlastníků jednotek vymezených podle zákona č. 72/1994 Sb.; dosavadními právními předpisy se nadále řídí pouze vznik vlastnického práva k takovým jednotkám a odvozená (sekundární) práva a povinnosti vzniklé přede dnem nabytí účinnosti občanského zákoníku (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 26 Cdo 3862/2015, jenž byl na zasedání občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu konaném dne 19. října 2016 schválen k uveřejnění ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Z tohoto úhlu pohledu půjde v dovolacím řízení – s přihlédnutím k právnímu posouzení věci odvolacím soudem a k obsahovému vymezení uplatněného dovolacího důvodu (§ 241a odst. 3 o. s. ř.) – o odpověď na otázku, zda v poměrech zákona o vlastnictví bytů ve znění do 31. prosince 2013 svědčilo vlastníku jednotky právo požádat soud, aby svým rozhodnutím uložil společenství vlastníků jednotek povinnost konat shromáždění vlastníků, a zda v řízení, které bylo zahájeno žalobou podanou u soudu do 31. prosince 2013, avšak do uvedeného data nebylo pravomocně skončeno, lze takové právo vlastníku jednotky přiznat na základě právní úpravy obsažené nyní (tj. od 1. ledna 2014) v občanském zákoníku.

Podle § 11 odst. 1 zákona č. 72/1994 Sb., o vlastnictví bytů, ve znění do 31. prosince 2013 (dále opět jen „zákon o vlastnictví bytů“), společenství musí alespoň jednou ročně konat shromáždění. Shromáždění se sejde z podnětu výboru nebo pověřeného vlastníka nebo vlastníků jednotek, kteří mají alespoň jednu čtvrtinu hlasů. Na uvedenou právní úpravu navazovala ustanovení čl. VII odst. 4 až 8 Vzorových stanov společenství vlastníků jednotek (vydaných na základě zmocnění obsaženého v § 9 odst. 10 zákona o vlastnictví bytů nařízením vlády č. 371/2004 Sb., ve znění účinném do 31. prosince 2013 – dále jen „Vzorové stanovy“), která stanovila konkrétní postupy a pravidla svolávání shromáždění. Tak mimo jiné platilo (neschválilo-li si konkrétní společenství stanovy s odchylnou úpravou, což se v daném případě – s přihlédnutím ke stanovám žalovaného – nestalo), že shromáždění musí být svoláno též, požádá-li o to s uvedením návrhu pořadu jednání nejméně takový počet členů společenství, kteří mají alespoň jednu čtvrtinu všech hlasů, a to do 30 dnů od doručení této žádosti, a že nesplní-li danou povinnost k tomu povolaný svolavatel (zejména výbor nebo pověřený vlastník), jsou tito členové oprávněni svolat shromáždění sami (srov. čl. VII odst. 4 až 6 Vzorových stanov). Pro případ, že řádně svolané shromáždění z určitých důvodů nerozhodlo o předložené záležitosti, rozhodl o záležitosti na návrh kteréhokoli vlastníka jednotky soud (§ 11 odst. 3 věta druhá zákona o vlastnictví bytů). Pro úplnost zbývá dodat, že v takto nastaveném právním rámci zaujal Nejvyšší soud rovněž právní názor, že soud rozhodne podle § 11 odst. 3 věty druhé zákona o vlastnictví bytů i tehdy, jestliže se shromáždění vlastníků jednotek v přiměřené době nesešlo, ačkoliv vlastník jednotky o jeho svolání požádal (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. května 2008, sp. zn. 28 Cdo 5216/2007, uveřejněný pod č. 17/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). K uvedenému právnímu názoru se Nejvyšší soud přihlásil např. i v usnesení ze dne 16. září 2013, sp. zn. 26 Cdo 910/2013.

Z řečeného vyplývá, že v poměrech právní úpravy účinné do 31. prosince 2013 byla právním prostředkem ochrany individuálního vlastníka jednotky (menšina vlastníků jednotek mající alespoň čtvrtinu hlasů byla chráněna též úpravou obsaženou v čl. VII odst. 4 až 6 Vzorových stanov, neschválilo-li si konkrétní společenství stanovy s odchylnou úpravou) před nečinností dotčených orgánů společenství žaloba podle § 11 odst. 3 věty druhé zákona o vlastnictví bytů, a nikoli žaloba na uložení povinnosti společenství konat shromáždění vlastníků jednotek (navíc podaná v situaci, kdy ke svolání shromáždění chyběl kvalifikovaný podnět ve smyslu § 11 odst. 1 věty druhé zákona o vlastnictví bytů). K tomu lze jen dodat, že nebylo-li možné uložit společenství povinnost konat shromáždění, tím spíše soud nemohl svým rozhodnutím stanovit, jaké záležitosti mají být takovým (soudním rozhodnutím nesvolatelným) shromážděním projednány či dokonce rozhodnuty.

Podle § 1207 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále opět jen „občanský zákoník“, resp. „o. z.“), statutární orgán – i nyní (tj. s účinností od 1. ledna 2014) – svolá shromáždění k zasedání tak, aby se konalo nejméně jedenkrát do roka. Statutární orgán svolá shromáždění i z podnětu vlastníků jednotek, kteří mají více než čtvrtinu všech hlasů, nejméně však dvou z nich; neučiní-li to, svolají tito vlastníci shromáždění k zasedání na náklad společenství vlastníků sami. Podle § 1209 odst. 2 o. z. je-li pro to důležitý důvod, může každý vlastník jednotky navrhnout soudu, aby rozhodl o záležitosti, která byla shromáždění řádně předložena k rozhodnutí, ale o které nebylo rozhodnuto pro nezpůsobilost shromáždění usnášet se.

Z porovnání současné právní úpravy s úpravou obsaženou v dřívějších právních předpisech je zřejmé, že co do možnosti vlastníků jednotek požadovat svolání shromáždění vlastníků k projednání určité záležitosti, resp. svolat shromáždění při nečinnosti k tomu povolaného svolavatele, nezaznamenala nynější právní úprava účinná od 1. ledna 2014 významnější posun. V zásadě shodný je pak i způsob, jakým obě právní úpravy řeší situace, kdy řádně svolané shromáždění nerozhodlo o předložené záležitosti (na tom nic nemění ani možnost přijmout rozhodnutí mimo zasedání /per rollam/ podle § 1210 a násl. o. z.); nová právní úprava zde pouze zavádí určité limity přístupu individuálního vlastníka k soudu (viz ustanovení § 1209 odst. 2 o. z.).

Z uvedeného porovnání obou právních úprav proto podle názoru dovolacího soudu rovněž vyplývá, že ani v poměrech právní úpravy účinné od 1. ledna 2014 se vlastník jednotky nemůže u soudu úspěšně domáhat, aby společenství vlastníků jednotek byla uložena povinnost konat shromáždění vlastníků k projednání určité záležitosti; může pouze navrhnout, aby soud rozhodl o určité záležitosti za podmínek upravených v ustanovení § 1209 odst. 2 o. z. (takový návrh však v daném případě nebyl uplatněn), avšak jen tehdy, je-li pro to důležitý důvod. Takto limitovaná ochrana vlastníka jednotky však plně odpovídá zvláštní povaze vzájemných vztahů jednotlivých vlastníků, jejichž zájmy se nevyhnutelně ocitají ve vícestranných interakcích. Vlastnictví bytu nebo nebytového prostoru je z podstaty věci nutně omezeno v rozsahu, ve kterém je třeba respektovat nutnost hospodaření s budovou jako celkem. Práva jednotlivých vlastníků jsou pak omezena stejným vlastnickým právem ostatních vlastníků jednotek (srov. odůvodněnínálezu Ústavního soudu České republiky ze dne 13. března 2001, sp. zn. Pl. ÚS 51/2000).

S přihlédnutím k uvedenému lze uzavřít, že z pohledu otázky otevřené dovolacímu přezkumu je napadené rozhodnutí správné. Dovolací soud proto – v rozsahu vymezeném ve výroku II. tohoto rozsudku – dovolání zamítl (§ 243d písm. a/ o. s. ř.).

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243c odst. 3 věty první, § 224 odst. 1, § 151 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. a o skutečnost, že žalovanému nevznikly v dovolacím řízení žádné prokazatelné náklady, na jejichž náhradu by jinak měl proti dovolateli právo.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 17. ledna 2017

JUDr. Miroslav Ferák předseda senátu

Výše uvedený postup potvrdil II. ÚS 1066/17 ze dne 23.5.2017

Hezký den!

Portál společenství vlastníků jednotek - Soud nemůže uložit SVJ, aby konalo shromáždění - Comments

Soud nemůže uložit SVJ, aby konalo shromáždění - Téměř žádnou. Je to

Soud nemůže uložit SVJ, aby konalo shromáždění - Jakou povinnost SVJ je možné soudně vymáhat?

Soud nemůže uložit SVJ, aby konalo shromáždění