Obtěžování imisemi podle NS - obtěžování pachy nebo čímkoliv jiným

spravedlnost — Sun, 23 Apr 2017 10:17:11 +0200

Vážení přátele, ve společenství se ničeho nedovoláte. Buď budete snášte jakékoliv projevy svých spoluvlastíků.Proto působte na ně stejně,nebo ještě hůře jako oni na vás. Problém je pouze v tom, že každý na to nemá povahu. Pokud jí nemáte, musíte se odstěhovat. Právo patří hajzlíkům.

Obtěžování imisemi podle NS

Pavel — Sun, 23 Apr 2017 09:58:05 +0200

22 Cdo 3797/2016

Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě.

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Mgr. Davida Havlíka a soudců Mgr. Michala Králíka, Ph.D., a JUDr. Jiřího Spáčila, CSc., ve věci žalobců: a) S.K. a b) R. K., zastoupených Mgr. Michalem Vogelem, advokátem se sídlem v Liberci, Sokolovské náměstí 312/1, proti žalované J. K., zastoupené JUDr. Jaroslavem Beldou, advokátem se sídlem v Jablonci nad Nisou, Lípová 7, o zdržení se obtěžování imisemi – zápachem, vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 30 C 197/2014, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. 1. 2015, č. j. 35 Co 302/2015–75, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 35 Co 302/2015–79, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Okresní soud v Liberci (dále jen “soud prvního stupně”) rozsudkem ze dne 26. 3. 2015, č. j. 30 C 197/2014–57, ve výroku I. zamítl žalobu o uložení povinnosti žalované zdržet se vypouštění imisí vznikajících při vaření – pachů v bytové jednotce č. 673/7 v budově k. ú. R., zapsané na LV č. 3049, u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec, v míře nepřiměřené místním poměrům, které následně vnikají do bytové jednotky žalobců č. 673/10 v budově, k. ú. R., zapsané na LV č. 3049 u Katastrálního úřadu pro Liberecký kraj, Katastrální pracoviště Liberec. Ve výroku II. rozhodl o náhradě nákladů řízení.

Krajský soud v Ústí nad Labem jako soud odvolací k odvolání žalobců rozsudkem ze dne 6. 1. 2015, č. j. 35 Co 302/2015–75, ve znění opravného usnesení ze dne 6. 1. 2016, č. j. 35 Co 302/2015–79, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení.

Proti rozhodnutí odvolacího soudu podávají žalobci dovolání, jehož přípustnost opírají o § 237 občanského soudního řádu (dále “o. s. ř.”) a v němž uplatňují dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení právních otázek, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny. Těmito otázkami jsou: a) zda při obtěžování imisemi dopadá odpovědnost na původce tohoto obtěžování či na vlastníka ne zcela funkčního odvětrávacího systému,

zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, jestliže je

v možnostech původce emisí, aby při dodržování pokynů a respektování vyprojektovaného odsávacího systému byly imise v mnohem menší míře, c) zda při nesprávném zásahu do odvětracího systému bytového domu vlastníkem bytové jednotky odpovídá za nadměrný přenos pachů do jiných bytů vlastník bytové jednotky či společenství vlastníků bytových jednotek, d) zda soud může zamítnout provedení jediného možného důkazu, který dané tvrzení potvrzuje a přičíst neprokázání dané skutečnosti k tíži navrhovatelů tohoto důkazu. Podle názoru žalobců jde v jejich sporu ze strany žalované o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, neboť je v možnostech žalované, pokud by dodržovala pokyny a respektovala vyprojektovaný odsávací systém, aby byly imise v mnohem nižší míře. Navrhují, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.

Žalovaná se k dovolání nevyjádřila.

Dovolání není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1–3 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. V dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Důvod dovolání se vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

K právním otázkám vymezeným žalobci pod body a) a c), o nichž se domnívají, že jsou otázkami, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, dovolací soud konstatuje, že tyto otázky přípustnost dovolání založit nemohou. Z jejich obsahu se totiž podává, že by měl dovolací soud posoudit, kdo nese odpovědnost za vznik a přenos imisí v bytovém domě. Tato skutečnost však předmětem zkoumání nalézacích soudů nebyla. Podanou žalobou se žalobci domáhali uložení povinnosti přímo žalované zdržet se vypouštění imisí vznikajících při vaření v míře nepřiměřené místním poměrům. Jestliže žalobci vymezují právní otázky ve vztahu k tomu, kdo nese odpovědnost za ne zcela funkční odvětrávací systém, při jehož provozu vznikají rušivé imise, dovolací soud se jimi nemůže zabývat, neboť předmětem sporu bylo zjištění, zda ze strany žalované jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, nebo zda se v jejím případě o rušivou činnost nejedná.

Dovolací soud se proto dále zbýval námitkami žalobců, zda ze strany žalované jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům.

Podle § 1012 zák. č. 89/2012Sb., občanského zákoníku (dále jen “o. z.”) má vlastník právo se svým vlastnictvím v mezích právního řádu libovolně nakládat a jiné osoby z toho vyloučit. Vlastníku se zakazuje nad míru přiměřenou poměrům závažně rušit práva jiných osob, jakož i vykonávat takové činy, jejichž hlavním účelem je jiné osoby obtěžovat nebo poškodit

Podle § 1013 odst. 1 o. z. se vlastník zdrží všeho, co působí, že odpad, voda, kouř, prach, plyn, pach, světlo, stín, hluk, otřesy a jiné podobné účinky (imise) vnikají na pozemek jiného vlastníka (souseda) v míře nepřiměřené místním poměrům a podstatně omezují obvyklé užívání pozemku; to platí i o vnikání zvířat. Zakazuje se přímo přivádět imise na pozemek jiného vlastníka bez ohledu na míru takových vlivů a na stupeň obtěžování souseda, ledaže se to opírá o zvláštní právní důvod.

V rozsudku ze dne 29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014, Nejvyšší soud blíže vyložil, že okruh právních skutečností, zahrnutelných pod hypotézu § 127 odst. 1 zák. č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku (dále jen “obč. zák.”) a § 1013 odst. 1 o. z. je totožný; to platí i pro dispozici této normy. Z toho vyplývá závěr, že judikatura k § 130a odst. 1, resp. § 127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí (obtěžování sousedů hlukem, prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířat na sousedící pozemek) je v zásadě použitelná i pro posuzování imisí podle § 1013 odst. 1 o. z.

V tomtéž rozhodnutí Nejvyšší soud rovněž uvedl, že ze srovnání textu § 127 odst. 1 obč. zák. a § 1013 odst. 1 o. z. vyplývá, že obě tato ustanovení ukládají vlastníku povinnost zdržet se imisí (byť § 127 odst. 1 obč. zák. tento termín neužívá, nade vší pochybnost o ně jde). Toto ustanovení dále obsahuje tzv. generální klauzuli, podle které se vlastníkovi zakazuje, aby “nad míru přiměřenou poměrům obtěžoval jiného nebo vážně ohrožoval výkon jeho práv” (nyní viz § 1012 o. z., větu druhou). Obecně se uznávalo, že “u skutkové podstaty rušení tzv. imisemi je poskytnutí ochrany vázáno na určitou intenzitu rušení (tj. na překročení míry přiměřené poměrům” – Ze zprávy o zhodnocení rozhodování soudů ve věcech sousedských práv, projednané a schválené občanskoprávním kolegiem Nejvyššího soudu České socialistické republiky z 23. 6. 1987, Cpj 203/86, publikované pod č. 3/1988 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Ochrana podle uvedeného ustanovení nebyla poskytována proti nepodstatným zásahům, které jsou sousedé povinni navzájem trpět, protože jsou spojeny s obvyklým užíváním nemovitosti (K výkladu niektorých ustanovení noviel Zákona o rodine, Občianskeho zákonníka, Občianskeho súdneho poriadku a Notárskeho poriadku z roku 1982, Nejvyšší soud Slovenské socialistické republiky Cpj 13/85, č. 50/1985 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Dosavadní přístup judikatury k imisím podle § 127 odst. 1 obč. zák. shrnul Nejvyšší soud v např. v rozsudku ze dne 10. 7. 2012, sp. zn. 22 Cdo 296/2011, a v rozsudku ze dne 26. 11. 2014, sp. zn. 22 Cdo 1312/2013, uveřejněných na internetových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz. Nejvyšší soud v nich vyložil, že obtěžování ve smyslu § 127 odst. 1 obč. zák. představuje takový výkon vlastnického práva k věci, jehož důsledky přesahují věc samu, a působí buď na jiné osoby, anebo na věci ve vlastnictví jiného, a to prokazatelně negativně. Obtěžování je třeba chápat objektivně, tj. z hlediska obvyklých společenských názorů, přičemž každý je povinen snášet imise z obyčejného, normálního užívání věci.

Žalobci v dané věci především spatřují porušení míry přiměřené poměrům v tom, že při vaření v bytové jednotce žalované vznikají pachy – imise, které následně pronikají do bytové jednotky žalobců a činí tak užívání bytu žalobců obtížným.

Při posuzování důvodnosti námitky žalobců o obtěžování pachem z vaření vyšel odvolací soud ze zjištění, že v bytovém domě existuje podtlakový odvětrávací systém vzduchotechniky, která byla instalována v době výstavby domu, tj. cca před 40 lety. Odvětrávání bylo zajištěno prostřednictvím “stupačky” v šachtě domu. Část bytů, společně s bytem žalobců, nadále využívá původní odvětrávací systém, zatímco jiná část bytů, včetně bytu žalované, má již instalované nové digestoře a odvětrávací systém v koupelnách. S ohledem na systém odvětrávání domu není pachová imise zcela vyloučena, je však důsledkem technického řešení systému odvětrávání, který je v předmětném domě instalován. Žalovaná používá kuchyň k vaření zcela běžným způsobem, jídla vaří pouze pro vlastní potřebu a nebylo prokázáno, že by zápach z vaření vnikající do bytové jednotky žalobců pocházel pouze od žalované. Kombinovaný způsob odvětrávání, který způsobuje zmíněné imise, mají kromě žalované instalován i další vlastníci bytových jednotek, a nelze proto stanovit podíl jednotlivých nájemců, a tudíž i žalované na rušení imisemi. Žalovaná se chová při užívání bytu obvyklým způsobem a žádné povinnosti přitom neporušuje. Rušení manželů Š., žijících v bytě žalobců, je způsobováno současným nevyhovujícím odsávacím systémem v domě, přitom náprava tohoto stavu nebyla společenstvím vlastníků domu přijata. Za této situace nepovažoval odvolací soud možnou pachovou imisi za obtěžování, které by překračovalo míru přiměřenou poměrům, jestliže jde o důsledek plynoucí z běžného obyčejného a ničím neobvyklého užívání bytu.

Jestliže nalézací soudy na základě těchto zjištění dospěly k závěru, že i když se žalovaná rovněž podílí na vzniku pachových imisí, nebylo prokázáno, že by se tak dělo v míře nepřiměřené poměrům a že by právě její chování podstatně omezovalo uživatele bytu žalobců, pak tato jejich úvaha nebyla zjevně nepřiměřená. Ustanovení § 1013 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (stejně jako ustanovení § 127 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, účinného do 31. prosince 2013) patří k právním normám s relativně neurčitou (abstraktní) hypotézou, které tak přenechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém jednotlivém případě vymezil sám hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu. Byla-li hypotéza právní normy vymezena správně, nemůže být rozhodnutí ve věci v rozporu se zákonem z důvodu, že nebyly objasněny okolnosti další, popřípadě že nebylo přihlédnuto k jiným okolnostem, které v posuzovaném případě nelze považovat za podstatné či významné. Dovolací soud mohl úvahu odvolacího soudu o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům přezkoumat pouze v případě její zjevné nepřiměřenosti (k tomu srovnej přiměřeně použitelné odůvodněníusnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 3. 2009 ve věci vedené pod sp. zn. 22 Cdo 1866/2006, či usnesení ze dne 24. 6. 2009, sp. zn. 22 Cdo 1514/2007). Podle rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. 4. 2006, sp. zn. 22 Cdo 223/2005: ”Stanovení toho, zda jde o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, je věcí soudcovského uvážení. Soud však musí vždy zjistit, jaká míra obtěžování nepřekračuje přiměřené poměry jak v daném typu lokalit, tak i v konkrétním místě”.

V podstatné části dovolání pak žalobci podrobují kritice hodnocení důkazů a skutková zjištění, z nichž nalézací soudy při svém rozhodování vycházely. K tomu dovolací soud poznamenává, že od 1. ledna 2013 nelze v dovolání úspěšně zpochybnit skutková zjištění odvolacího soudu; dovolací soud tak musí vycházet ze skutkových zjištění učiněných v nalézacím řízení (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2014, sp. zn. 28 Cdo 4295/2013, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Žalobci rovněž namítají procesní pochybení odvolacího soudu, které má spočívat v neprovedení jimi navrženého důkazu místním šetřením (s případným pokusem).

Nalézací soudy v projednávané věci hodnotily veškeré důkazy metodou volného hodnocení ve smyslu ustanovení § 132 o. s. ř. a dospěly ke skutkovým zjištěním, na jejichž základě bylo možno učinit úvahu o tom, že žalobci namítanou pachovou imisi nelze považovat za obtěžování, které by překračovalo míru přiměřenou poměrům, neboť jde o důsledek plynoucí z běžného obyčejného a ničím neobvyklého užívání bytu a zároveň nejde o úvahu zjevně nepřiměřenou.

Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku podrobně a s ohledem na konkrétní okolnosti případu vyložil, v čem spatřuje důvody pro závěr, že se ze strany žalované nejedná o obtěžování nad míru přiměřenou poměrům, když přezkum skutkových zjištění odvolacího soudu, tvořících podklad pro tento závěr, v případě dovolání opírajícího se o ustanovení § 237 o. s. ř. nepřipadá do úvahy. Jeho závěry v daném ohledu jsou dostatečně srozumitelné a opírající se o konkrétní skutková zjištění a žádná z namítaných otázek žalobců nezakládá přípustnost dovolání ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř.

Nad rámec toho dovolací soud k hodnocení důkazů odvolacím soudem poznamenává následující:

Nejvyšší soud opakovaně vyslovil, že dovolací soud může hodnocení důkazů, provedené v nalézacím řízení v souladu se zákonem, přezkoumávat jen tehdy, pokud je toto hodnocení v rozporu s pravidly logického myšlení, případně s obecnou zkušeností. Samotná skutečnost, že důkazy bylo možno hodnotit více způsoby, neznamená, že zvolené hodnocení je nesprávné (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 8. 2005, sp. zn. 22 Cdo 2376/2004, Soubor civilních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu, C. H. Beck, č. C 3685, uveřejněné na webových stránkách Nejvyššího soudu – www.nsoud.cz).

Ve světle naznačených úvah a judikatury dovolacího soudu lze proto rozhodnutí odvolacího soudu považovat za věcně správné, které je v souladu s rozhodovací praxí.

Vzhledem k tomu Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

V souladu s § 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení neobsahuje odůvodnění.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 20. 9. 2016

Mgr. David Havlík předseda senátu

Portál společenství vlastníků jednotek - Obtěžování imisemi podle NS - Comments

Obtěžování imisemi podle NS - obtěžování pachy nebo čímkoliv jiným

Obtěžování imisemi podle NS