Portál společenství vlastníků jednotek - Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo - Comments

Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo - Dotaz na konečné znění novely

P. Široký — Fri, 08 Nov 2013 12:31:18 +0100

V svém zajímavém příspěvku „Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo“ se velmi kriticky vyjadřujete k dokumentu MMR „Úvahy k novele vyhlášky č. 372/2001“, které byly zveřejněny před více než rokem a kterými byly odstartovány práce na novele citované vyhlášky. Hlavní záměry tohoto dokumentu pak posuzujete z hlediska toho, zda jsou v souladu se stěžejní zásadou, podle které platí spotřebitel za úroveň vytápění, nikoliv za spotřebované teplo.

Tento pracovní materiál nepochybně prošel připomínkovým řízením, které původní záměry autorů asi pozměnily. Nepochybně již znáte definitivní znění novely a proto bych uvítal Vaše vyjádření, zda se ve světle těchto nových skutečností Vaše poznatky a návrhy nějak změnily.

Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo - Kdy vyjde novela vyhlášky č. 372/2001 ve Sbírce zákonů ?

Janíček — Tue, 05 Nov 2013 10:36:20 +0100

Podle dostupných informací má novela vyhlášky č. 372/2001 Sb. vstoupit v platnost 1.1.2014. Podle mých informací však ve Sbírce zákonů dosud nevyšla. Ví se už přibližné datum jejího zveřejnění a bude se vztahovat také na rozúčtování za rok 2013 ? Janíček

Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo - V tabulce sloupec F =

Vlastnik022 — Sun, 15 Sep 2013 14:03:21 +0200

V tabulce sloupec F = 37 stupnu? Na to se da byt vytopit?

Merit teplotu vratne vody? Jak to presne funguje?

Vzdyt to muze zregulovat ventilem tak, ze but vyteka tepla anebo studena voda, objektivita spociva v cem?

A pomerova meridla ve stredu radiatoru? Schvalne jsem zkusil sundat termo hlavici ventilu a ventil zreguloval manualne tak, aby prutok byl takovy, ze tepla je pouze horni cast radiatoru a cidlo na radiatoru tak nacte za rok 0. Ano, ohrev neni nic moc, ale v pohode staci.

Dalsi system co znam, je meric na privodu TUV do bytu. Bohuzel v byte je takove teplo ze stoupacky a okolnich bytu, ze se mi nepovedlo vyzkouset a topeni je vypnute…

Vymyslet objektivni system v BD zjevne nelze a proto se spotrebni slozka asi ma tendenci se snizovat.

Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo - Novelizace vyhlášky 372/2001 Sb.

Petr Patočka — Sun, 15 Sep 2013 12:56:40 +0200

Objevila se zřejmě definitivní verze se zapracováním připomínek různých autorů. Ke stažení na https://apps.odok.cz/kpl-detail…

Petr Patočka VIPA CZ s.r.o.

Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo - Tajemný příběh ze Semilska

lake — Sun, 15 Sep 2013 12:50:16 +0200

Pánové, ztrácíte čas planou diskusí, kterou si pán ze Semilska nejspíš nepřečte. Měl podat reklamaci vyúčtování a požadovat, aby mu byly doloženy zejména polohové koeficienty místností použité při výpočtu. V nich bude nejspíše hlavní problém.

Koeficienty měl v případě neúspěchu reklamace nechat zkontrolovat odborníkem, zda vyjadřují tepelné ztráty jednotlivých místností podle běžných topenářských výpočtů (s přihlédnutím k izolačním vlastnostem obálky domu, prosklení, vlivu oslunění, umístění místnosti v budově, vlivu sousedících (ne)vytápěných místností, orientaci ke světovým stranám, převládajícímu směru větrů a výšce nad terénem).

Nemá smysl vyjadřovat se dále k srdcervoucímu příběhu, který kdosi slyšel od kohosi jiného (a který nemá žádnou souvislost s úvodním příspěvkem). Pokud pán ze Semilska chce nějakou radu ohledně svého rozúčtování, ať se zde prostě sám zeptá. Samozřejmě v samostatné diskusi – zde je to vše off topic.

lake

Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo - Re: Odpověď na předchozí příspěvek

Petr Patočka — Sun, 15 Sep 2013 12:02:06 +0200

Zjevně nové představenstvo obývá převážně středové byty. Mají tedy nulové náměry a domnívají se, že jejich úhrada za teplo má být minimálně na spotřební složce také nulová.

Jenže mnohokrát bylo dokázáno, že nulový náměr se nerovná nulová spotřeba tepla.

A pokud tvrdíte, že 25% bytů překračuje jednu z hranic (tedy další budou nejspíše pod druhou povolenou hranicí) je s podivem, že nazvete toto měření za správné. Spíše to zavání ohlupováním, svým, uživatelů i čtenářů.

Petr Patočka VIPA CZ s.r.o.

Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo - Odpověď na předchozí příspěvek

Kyzlink — Sun, 15 Sep 2013 10:35:56 +0200

V předchozímu příspěvku se mně nelíbí poněkud cynický závěr „ na Semilsku udělali velikou chybu a dobře jim tak“. O přechodu rozhodlo nové představenstvo bez konzultace s členskou základnou. Na obranu svého postupu ujišťuje, že je vše v pořádku, měření VIPA bylo špatné a TECHEM to má správně. Stěžovateli navíc vadí, že je najednou obviňován některými vlastníky s nulovými náměry, že při rozúčtování podle předchozího systému VIPA na jeho byt dopláceli. Není přitom v podobných problémech sám, korekce horním limitem přípustné odchylky postihly v jeho domě 25 % dalších vlastníků.

Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo - Náklady na vytápění

Anonymous. — Fri, 13 Sep 2013 11:37:18 +0200

Vážený pane, indikátory VIPA se přibližují k tomu, co požadujete. Spotřebitel hradí tepelnou pohodu. Indikátory a rozúčtování firmy VIPA respektuje fyzikální zákony, které nemůže zrušit žádný úřednický byrokrat, který vytváří texty vyhlášek a tím nařizuje způsob rozúčtovávání nákladů. Fyzikální zákony existují a fungují nezávisle na úřednících. Jenom byrokrat vymýšlí nesmyslné koeficienty a jiné hovadiny. Na Semilsku udělali velikou chybu a dobře jim tak.

Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo - Přiklad k příspěvku "Spotřebitel hradí náklady na vytápění"

Janíček — Fri, 13 Sep 2013 10:50:05 +0200

Velmi pozorně jsem pročetl diskusní příspěvek OK a s jeho obsahem se ztotožňuji. Vychází ze zásady vyhlášky, že spotřebitel má hradit náklady na poskytovanou tepelnou pohodu a ne za spotřebované teplo. Nedbání této souvztažnosti umožňuje, aby výsledky rozúčtování mnohdy závažným způsobem zkreslovaly skutečnost.

Před nedávnem jsem obdržel elektronický dotaz od vlastníka třípokojového bytu, který bydlí na Semilsku. Až do nedávna jeho SVJ používala k rozdělování nákladů na teplo systém VIPA (indikátor snímá teplotu vratné vody). Vlastník udržoval průměrnou roční teplotu bytu v blízkosti 21 °C a měrné náklady jeho bytu víceméně splývaly s průměrem objektu.

Před rokem se výbor SVJ rozhodl nahradit systém VIPA indikátory namontovaným ke středním článkům radiátorů a vyúčtování bylo svěřeno firmě TECHEM. K nemilému překvapení dotyčného vlastníka, jeho měrné náklady znenadání vyskočily na +80 % průměru objektu, přestože, jak uvádí, udržuje v bytě nadále teplotu okolo 21 °C. Po aplikaci horního limitu byla sice hodnota tohoto ukazatele snížena na +40 % průměru (což se rovná tepelné pohodě okolo 27°C); v porovnání s realitou jsou však jeho měrné náklady nadále nadhodnoceny možná až o 30 %.

Soudím, že v případě aplikace denostupňové metody by měrné náklady výše uvedeného bytu byly asi rovny průměru objektu, což naznačuje, že výsledky systému VIPA jsou v porovnání s indikátory registrujícími střední teplotu radiátorů zřejmě blíže pravdě.

Spotřebitel hradí náklady na vytápění (za poskytovanou tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo

Wed, 11 Sep 2013 17:57:29 +0200

Na webu MMR byly v červnu 2012 zveřejněny „Úvahy k novele vyhlášky č. 372/2001“; tímto dokumentem byly odstartovány práce na novele citované vyhlášky. Návrh obsahuje záměry, které v případě realizace vystupňují problém věrohodnosti výsledků rozúčtování nákladů na teplo do nemožnosti.

Před časem tyto záměry novely kritizoval na portále LAKE: „Měl jsem podezření, že ignoranti na ministerstvu slepí novelu vyhlášky tak, že bude ještě horší než současné znění. Utěšoval jsem se ale tím, že horší už to snad být nemůže. Ale povedlo se jim to!!! Absurdní, naprosto nesmyslnou a fyzikálně vadnou koncepci nové vyhlášky představil před dvěma dny (pozn. 23.12.2012) pan Josef Darebný z MMR. Základní složka má klesnout na 30%, spotřební složka bude 70%.“ Přestože uvažovaná změna představuje zcela zásadní zásah do rozložení nákladového břemene mezi spotřebitele, uvedená informace zapadla bez patřičné odezvy.

K dokumentu „Úvahy“ jsem zaslal MMR dvě velmi obsažné analýzy, ve kterých jsem se snažil upozornit na závažné systémové chyby těch rozúčtování nákladů na teplo, které jsou realizována pomocí radiátorových indikátorů. Myslím si, že některé z poznatků, ke kterým jsem dospěl, by mohly zajímat i účastníky diskusního fóra „Vytápění“. Můj diskusní příspěvek je nezvykle dlouhý, za což se velmi omlouvám. Přispěly k tomu dva faktory. Za prvé, snažím se analyzovat proces rozúčtování v celé jeho šíři. Za druhé, opírám se o některé neveřejné dokumenty MMR a stanoviska našich předních odborníků; vybrané pasáže se snažím citovat pokud možno v úplnosti. (viz připojený seznam citované literatury).

Úvodní informace

V nové výstavbě, nebo při celkové rekonstrukci objektu, případně otopné soustavy je možno navrhnout takový systém rozvodu tepla, aby do každého bytu byl jen jeden přívod. Na ten je pak možno nasadit měřič tepla (kalorimetr) a měřit spotřebu každého bytu ve fyzických jednotkách (např. kWh, GJ).

U většiny bytových domů jsou však rozvody otopné soustavy většinou vertikální a propojují stejné místnosti ve všech bytech nad sebou. Měřič tepla je příliš nákladný přístroj, aby jej bylo možno instalovat ke každému topnému tělesu. V těchto případech je proto nutno rozdělovat náklady na vytápění náhradním způsobem, pomocí poměrových indikátorů.

Pro potřeby našeho článku postačí konstatování, že jedním z nich je „měření“ vnitřních teplot vzduchu v bytových jednotkách, tzv. denostupňová metoda. V současné praxi mají však dominující význam indikátory, které jsou přimontovány přibližně doprostřed radiátorů, kde registrují povrchovou teplotu sousedních článků (desky); až na jedinou výjimku je diskusní příspěvek věnován právě problémům s aplikací „radiátorové“ metody.

Ústředně vytápěné bytové domy, které se rozhodly rozdělovat náklady na tepelnou energii pomocí poměrových indikátorů, jsou povinny řídit se příslušnými ustanoveními vyhlášky MMR č. 372/2001 Sb.

K jedním z nejdůležitějších patří pravidlo o rozdělení celkových topných nákladů na dvě složky. Spotřební (50 nebo 60 %) se rozděluje pomocí náměrů indikátorů (později upřesním). Základní reflektuje skutečnost, že bytové jednotky realizují také nemalé tepelné zisky ze stoupaček a slabě vytápěné jednotky i z prostupů tepla vnitřními stěnami apod.

Podle letáku firmy SIEMENS se rozdělovače topných nákladů používají tam, kde „chceme rozdělit topné náklady mezi odběratele na základě jejich skutečné spotřeby“. Není to ovšem celá pravda; 40 nebo 50 % topných nákladů je rozdělováno podle podlahové plochy. A co je nejdůležitější, podle platné vyhlášky se nerozdělují náklady za spotřebované teplo, ale na vytápění.

1. Spotřebitel hradí náklady na vytápění (tepelnou pohodu), nikoliv za spotřebované teplo

Předchozí vyhláška MPO č. 85/1998 Sb. například požadovala, aby se spotřební složka rozúčtovala mezi konečné spotřebitele s použitím výpočtové metody, která umožní rozdělovat tuto složku podle dosahované průměrné vnitřní teploty jednotlivých místností s otopným tělesem.

Následující právní úprava, která již byla v režii MMR, tuto dikci sice nepřevzala, nicméně její autoři prohlašují, že základní princip vychází nadále ze skutečnosti, že se rozdělují náklady na tepelnou energii na vytápění nikoliv množství tepla, které bylo dodáno jako ekvivalent tepelných ztrát bytu a celého objektu, tj. spotřebovalo se, aby byla zajištěna požadovaná tepelná pohoda v jednotlivých bytech objektu. (viz prameny 2 a 3 na konci článku)

Jeden z našich nejuznávanějších odborníků (mj. bývalý dlouholetý vedoucí odd. teplárenství SEI) používá tuto formulaci: „Vlastník by měl zajištovat to, aby náklady na vytápění stejně velkých místností při stejné úrovni vytápění byly zhruba stejné bez ohledu na polohu místnosti a bez ohledu na skutečnou spotřebu tepla. Příslušný spotřebitel hradí náklady za úroveň služby, kterou představuje vytápění a nikoliv za množství tepla, které bylo spotřebováno na její zajištění.“ (4)

Také autoři dokumentu „Úvahy k novele vyhlášky č. 372/2001“ neopomenou výše uvedenou zásadu vyhlášky citovat. V jiném materiálu pak ujišťují, že cílem novely je co nejspravedlivější rozúčtování nákladů a zajištění srovnatelných podmínek tepelné pohody ve všech bytech. (5)

Vytápění je definováno jako činnost k zajištění potřebné teploty místnosti, regulované podle aktuálních požadavků uživatele byt. Dodávané teplo je chápáno jako nutný prostředek k zajištění požadované teploty místnosti. Lidské tělo vnímá poměrně přesně teplotu okolí jako fyzikální stav a člověk dokáže buď laicky odhadnout nebo jednoduše tento teplotní stav změřit a vyjádřit v °C. Jak jsem již naznačil, nelze však levně určit, resp. změřit množství dodaného tepla v technických jednotkách a tudíž ho ani nelze jednoduše kontrolovat.

Vytápěním se zajišťuje potřebná tepelná pohoda člověka. Rozumí se jí stav, kdy člověk nepociťuje ani chlad ani teplo. To je dosaženo tehdy, když je v rovnováze množství tepla, které lidské tělo produkuje s množstvím tepla, které mu odebírá okolí (zejména tedy teplota vzduchu, povrchová teplota okolních stěn, rychlost proudění vzduchu, relativní vlhkost vzduchu, tepelná propustnost oděvu apod.).

Tepelná pohoda je komplexní ukazatel, na kterém se podílí vedle tepla šířeného z radiátorů a stoupaček rovněž tepelné zisky/ztráty z prostupů tepla vnitřními stěnami objektu a jeho obálkou, intenzita větrání místností a v neposlední řadě i tepelné zisky z provozu plynových a elektrických spotřebičů a tepelným zdrojem je i člověk sám.

Denostupňová metoda

Na tomto místě považuji za užitečné zmínit se stručně o této metoda, která nejvíce vyhovuje zásadě „platí se podle tepelné pohody“. Pomocí čidel průběžně registruje teploty vnitřního vzduchu v jednotlivých bytových jednotkách; na rozdíl od „radiátorové“ metody se proto nemusí starat o dílčí faktory, který jí zformovaly.

Má některé slabiny; kritici zejména poukazují na tepelné zisky z provozu různých spotřebičů, problém otevřených oken apod. K jejím velkým přednostem patří to, že je spotřebitel ve vyúčtování informován o průměrné roční teplotě v jeho bytové jednotce a může jí konfrontovat s výsledky vlastních měření pomocí bytových teploměrů. K další význačné přednosti patří, že jsou tyto bytové teploty ještě kombinovány s venkovními teplotami do tzv. denostupňů, což zvyšuje vypovídací schopnost ukazatele.

Před časem mně poskytla firma SMS (systém GRAD 2000) údaje o průměrných vnitřních teplotách vzduchu z 25 domů s 1.450 bytovými jednotkami. Z jejich vyhodnocení vyplynulo, že střední teplota dosahuje v „denostupňových“ objektech 21,6 °C. V intervalu ± 1,5 °C kolísala okolo tohoto středu průměrná teplota ve více než 70 % bytových jednotek a v 97 % případů se tepelná pohoda pohybovala mezi 18,5 a 24,5 °C. Tomu odpovídají i poměrně malá rozpětí v měrných nákladech, která se v jednotlivých domech pohybovala mezi 35 až 45 %.

Z posledně uvedených údajů firma vyvozuje poznatek, že na zvýšení teploty o 1 °C reagují v uvedených domech topné náklady asi 5 až 7% růstem. Tato relace je vcelku konformní se starší poučkou, podle které zvýšení (snížení) teploty o 1 °C zvyšuje (snižuje) náklady asi o 6 %. V této podobě je mimo jiné používána i MMR pro účely stanovení limitů tzv. přípustné odchylky měrných nákladů od průměru objektu (viz dále).

2. Systémové problémy „radiátorové“ metody

V ústředně vytápěných bytových domech, které rozdělují náklady poměrově pomocí radiátorových indikátorů, bývají rozdíly mezi nejnižšími a nejvyššími měrnými náklady nesrovnatelně vyšší, a to díky propastným rozdílům ve spotřební složce nákladů; mezi velikostně srovnatelnými byty dosahuje rozpětí v tomto ukazatele nezřídka desetinásobek, což je v naprostém nepoměru s pozorovanými rozdíly v tepelných pohodách (3). Tuto skutečnost se později pokusím ukázat na příkladu konkrétního objektu.

Považuji za účelné nejprve oživit informace o způsobu rozdělování spotřební složky mezi bytové jednotky. Podstata tohoto úkonu je velmi jednoduchá. V prvé fázi je výkon jednotlivých radiátorů vynásoben náměrem (odečtenými dílky) příslušného indikátoru a odvozen ukazatel tzv. spotřebních jednotek (SPJ). Úhrnem těchto SPJ je pak vydělena spotřební složka nákladů a tím je vypočtena jednotková cena SPJ (Kč/SPJ). Tato jednotková cena je pak zpětně aplikována na SPJ jednotlivých bytových jednotek a vypočteny jejich náklady na spotřební složku.

V místnostech, které mají více než 1 ochlazovanou stěnu (přízemní, podstřešní a nárožní), předchází ovšem této operaci „polohová“ korekce jmenovitého výkonu příslušných radiátorů. Jejím smyslem je snížit jej o určitou část, která neslouží k vytápění dané místnosti, ale je daní za její vyšší tepelné ztráty. Jinak řečeno, zajistit podmínky pro to, aby náklady na vytápění stejně velkých místností při stejné úrovni vytápění byly zhruba stejné bez ohledu na polohu místnosti a bez ohledu na skutečnou spotřebu tepla.

Prostupy tepla vnitřními stěnami objektu

Achillovou patou rozdělování spotřební složky jsou náměry indikátorů, které často vykazují zcela nepochopitelné rozdíly; u třípokojových bytů se nezřídka pohybují mezi 0 a více než 7000. K tomu MMR: „Uplatnění indikátorů v praxi je pod vlivem systematických chyb a chyb tohoto tzv. poměrového měření. Způsob jak se s těmito nejistotami vyrovná konkrétní výpočtová metoda je závislý na důmyslnosti zvoleného komplexního řešení problematiky, které je v kompetenci vlastníka ústředně vytápěného objektu. Náměr indikátoru nemůže být použit jako měřítko hospodaření teplem…. Spotřebitel, který tzv. šetří, nemůže být označen jako spořivý, pokud by např. jeho chování bylo podpořeno kalkulem získat teplo uhrazené sousedem. A naopak, konečný spotřebitel, který tzv. plýtvá teplem, nemůže být takto charakterizován pokud by „dotápěl“ souseda.“ (6)

V pozadí prostupů tepla vnitřními stěnami objektu je fyzikální zákon, teplo se stěhuje z více vytápěných bytů do slabě vytápěných. Jde o jev, který se v objektech vyskytoval odjakživa a není na něm nic pohoršlivého. Problémem se však stal v okamžiku, kdy byly do místností nainstalovány radiátorové indikátory. Tato pomůcka totiž zaznamenává ve vytápěných bytech veškeré teplo odebrané jednotlivými radiátory (a spotřebitel je později musí zaplatit), přestože část tohoto tepla je odsávána a „zdarma“ spotřebována ve slabě vytápěných bytech.

Chyby v indikaci způsobené záměnou střední teploty radiátoru za teplotu v místě umístění čidla indikátoru

Jak jsem již uvedl, dominující druh indikace představují dnes elektronické indikátory, které jsou přimontovány ke dvěma prostředním článkům (desce) a to přibližně ve dvou třetinách jejich výšky. Na tomto jediném místě registrují povrchovou teplotu obou článků; tato hodnota je považována za střední teplotu celého radiátoru, ze které se odvozuje množství tepla předávaného radiátorem do místnosti. Problém je v tom, že povrchová teplota nebývá po celém povrchu radiátoru stejná.

Z důvodů ochrany před záměnou s vysokými letními teplotami bývá spouštěcí teplota čidel naprogramována na cca 30 °C. Při velmi úsporné regulaci může proto spotřebitel realizovat těsně nad horní částí radiátoru tepelné zisky okolo 40 °C a přitom vykazovat nulové náměry. Naproti tomu při středně úsporné regulaci může indikátor zaznamenat v místnosti náměr okolo 1000 jednotek, který je poté pokládán za střední teplotu celého radiátoru, bez zřetele na to, že jeho spodní část zjevně „netopí“.

Po skončení životaschopnosti bývají jednočidlové indikátory většinou nahrazovány dvoučidlovými, které druhým čidlem registrují teplotu na povrchu pouzdra indikátoru. Jsou poněkud přesnější, což se projevuje v tom, že „v místnostech vytápěných nad průměrné teploty bude jednočidlový EITN registrovat o několik procent vyšší spotřebu tepla, než jaká ve skutečnosti byla a opačně v místnostech s podprůměrnou teplotou získá uživatel z otopného tělesa o několik procent vyšší teplotu než kolik zaregistruje jednočidlový EITN.“ Citát je převzat z informace vypracované předsedou ARTAV (sdružení rozúčtovatelských firem) a dá se proto očekávat, že tak určité tvrzení je podloženo laboratorními zkouškami. (7)

Při propastných rozdílech v náměrech nemá ovšem několik procent navíc nebo na míň zásadní význam. Navíc to nic nemění na skutečnosti, že „chyba na indikaci, vznikající záměnou střední teploty otopného tělesa za teplotu v místě upevnění indikátoru, je v obou případech stejná“. (7)

Základní složka nákladů

Ani základní složka, rozdělovaná podle podlahové plochy, není prosta určitých systémových chyb. Podle metodických pokynů zahrnuje náklady na tepelnou energii, která může být dodána do prostoru místností bytu prostupem stěnami a přestupem z vnitřních rozvodů tepla a která rovněž vyjadřuje část podílu nákladů na vytápění (temperování) společných částí domu. Za tímto tvrzením o věcném obsahu složky se ovšem skrývají nezanedbatelné rozdíly mezi bytovými jednotkami.

Množství tepla předaného do prostoru objektu z neizolovaných vertikálních rozvodů se zpravidla pohybuje okolo 10 % množství předaného otopnými tělesy. Protože jsou však radiátory obvykle opatřeny termostatickými ventily, které uzavírají přívod topné vody v závislosti na teplotě místnosti, zvyšuje se poměr mezi teplem předaným rozvody (tzv. nuceným teplem) a teplem měřeným z otopných těles u celkového objektu na cca 20 %. Tyto zisky nejsou přitom v objektu rozmístěny rovnoměrně, ale klesají vinou snižujících se průměrů potrubí směrem k horním podlažím.

Další paušál na náklady spojené s prostupy tepla stěnami platí jak příjemci příslušných tepelných zisků, tak jejich nedobrovolní dárci, kteří jsou tak za nezaviněné tepelné ztráty zpoplatněni dvakrát. Položka proto nemá žádný korekční efekt nehledě na to, že tyto transfery tepla probíhají hlavně mezi byty s nejpodstatnějšími rozdíly v náměrech indikátorů.

Zamlčený paušál

Ceny tepla patří k tzv. věcně usměrňovaným a jejich růst kontroluje Energetický regulační úřad. Vychází přitom z minulých a očekávaných nákladů na dvě funkčně odlišné složky. Toto rozlišení je dobře patrno z faktur těch tepláren, které používají dvousložkové ceny.

Patří k nim také Pražská teplárenská, která charakterizuje funkční rozdíly mezi oběma složkami takto: „Proměnná složka závisí na nákladech s výrobou tepelné energie a reflektuje skutečné množství tepla odebraného zákazníkem. Ve stálé složce zákazník platí za připojení k tepelné soustavě zásobování teplem a za připravenost dodavatele dodat teplo v potřebném množství a kvalitě v souladu s platnou legislativou“. V závěru pak trefně přirovnává stálé náklady k telefonnímu paušálu a proměnné k hovornému.

V Pražské teplárenské se stálé náklady podílejí v současné době na vyfakturovaných nákladech 44 %, u tepláren založených na využívání biomasy však mohou dosáhnout až 60 %. Pokud se to zdá přehnané stačí poukázat třeba na ceny za elektřinu, ve kterých představuje silová elektřina pro domácnosti necelých 40 %, zbytek představují paušály, zejména náklady za činnost operátora služeb (OTE), za použití přenosových sítí a vícenáklady spojené s podporou výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů.

J; eště poučnější je, že citovaná vyhláška MMR v případě TUV stanoví, že se 30 % z nákladů na ohřev studené vody rozděluje mezi spotřebitele podle podlahové plochy (přibližně stálé náklady tepláren). Řešení je odůvodňováno tím, že každý spotřebitel má neustále k disposici dodávku TUV v požadované kvalitě, a to i v případě jeho dlouhodobé nepřítomnosti. Tato neustálá pohotovost je spojena s náklady na udržování odpovídajících výrobních a distribučních kapacit a je proto potřebné, aby tyto náklady hradili všichni spotřebitelé bez ohledu na výši spotřeby. Díky tomu spotřebitelé s minimálním odběrem zaplatí za odběr 1 m³ teplé vody několikanásobně více než domácnosti s nadprůměrnou spotřebou.

Stálé náklady na tepelnou energii nemůže konečný spotřebitel ovlivnit a patří podle názoru špičkového odborníka k těm položkám, které jsou rozdělovány podle podlahové plochy (4), nebo podle instalovaných výkonů radiátoru a stoupaček. Tím spíše, že se konečný spotřebitel chtě nechtě podílí na nuceném odběru tepla prostřednictvím vertikálních potrubí.

Současné praxe, při které jsou stálé náklady rozpouštěny mezi obě nákladové složky, znamená, že byty s nulovými náměry, které se nepodílí na úhradách spotřební složky, přispívají pouze polovinou na náklady fakturované za přípojku k teplárenské soustavě a realizují tím 20–30 % nákladovou bonifikaci.

Rozšíření položek rozdělovaných podle podlahové plochy o náklady na přípojku k tepelné soustavě by automaticky snížilo váhu spotřební složky, dominujícího zdroje nevěrohodných výsledků realizovaných rozúčtování. V očích pracovníků MMR je ovšem spotřební složka nákladů považována za motor, který žene spotřebitele k co nejúspornějšímu vytápění. MMR proto spíše usiluje o další posílení váhy thoto ukazatele, a to i za cenu masivních korekcí původně vypočtených měrných nákladů tzv. přípustnou odchylkou.

3. Přípustná odchylka měrných nákladů od průměru objektu

Nebezpečí, že „radiátorová“ metoda může díky popsaným systémovým chybám vést k naprosto nesmyslnými měrným nákladům resp. tepelným pohodám, přiměla autory vyhlášky č. 372/2001 Sb. k přijetí ustanovení, které by zamezilo realizaci silně podhodnocených nebo naopak nadhodnocených měrných nákladů. Místo meritorního řešení systémových problémů sáhly tak autoři k nouzovému řešení, jehož smyslem je vygumovat evidentně směšné výsledky.

Při projednávání tohoto bodu navrhla skupina přizvaných expertů, aby byl rozptyl ve spotřebních nákladech na 1 m² podlahové plochy omezen intervalem ± 40 %. Nepozorností pracovníků MMR však uniklo do vyhlášky znění, ve kterém byl uvedený interval vztažen k celkovými měrným nákladům (8). Mezi oběma variantami je ovšem nebetyčný rozdíl. Vyhlášková verze povoluje 80% rozptyl měrných nákladech, což připouští, že v jednom a témže domě může existovat teplotnímu rozpětí blížící se 14 °C, zatímco návrh expertů počítal v obou případech s polovičními hodnotami, které se dosti blíží výsledkům denostupňové metody).

Díky tomuto omylu se spodní limit odchylky –40 % dostal do rozporu s jinými právními předpisy, a to konkrétně s § 3 tehdy platné vyhlášky č. 152/2001 Sb. a dále s ustanovením občanského zákoníku, podle kterého je každý uživatel bytu povinen odebírat službu řádně, tj. v daném případě tak, aby nedošlo k porušení tepelné stability domu.

V metodických pokynech, vydaných o rok později, byli proto správci objektů upozorněni, že spodní teplotní limit, který odpovídá pouhým 13,5 °C, smí být použít jen ve výjimečných případech, například u dlouhodobě neobsazených bytových jednotek. V ostatních případech musí odchylka odpovídat minimálně teplotě 16 °C (odchylka –25 %) nebo 18 °C (-12 %). Volba obou limitů koresponduje s běžným nastavením termostatických ventilů, s mezními hodnotami, při kterých se automaticky otevírá přívod topné vody do radiátorů. Použití té či oné varianty závisí plně na rozhodnutí správce objektu s tím, že by měla co nejvěrněji vystihovat rozdíly mezi byty v tepelných pohodách; její výběr by měl být odsouhlasen členskou základnou.

Horní limit je ve vyhlášce stanoven ve výši +40 % a také v tomto případě jde o návaznost na teplotní bod, při kterém se přívod topné vody do radiátoru naopak uzavírá (27 °C). Stojí za upozornění, že je tato hodnota nepřímo revidována ustanovením § 4 (7), který stanoví, že u konečného spotřebitele, který znemožní odečet nebo jej ovlivní, se úhrada stanoví ve výši 1,6násobku průměrné měrné hodnoty spotřební složky nákladů. Z toho vyplývá, že měrné náklady tohoto spotřebitele nemohou překročit průměr objektu o více než +30 %. Metodické pokyny toto opatření zdůvodňují takto: „Zvýšení spotřební složky u těch spotřebitelů, kteří prokazatelně a vědomě neumožnili odečet, se vždy rozúčtovává ve prospěch ostatních spotřebitelů v zúčtovací jednotce. Ono navýšení představuje totiž nejvýše možné využití kapacity ústředního vytápění daného bytu, takže ostatní spotřebitelé nejsou nikterak znevýhodňováni“ (3).

Aplikace přípustné odchylky v praxi

Myslím, že je na čase naznačit, do jaké míry popsané systémové chyby ovlivňují spravedlivost a věrohodnost „radiátorových“ rozúčtování. Za arbitra tohoto hodnocení použijí přípustnou odchylku měrných nákladů od průměru objektu.

Pro účely tohoto hodnocení použijí příklad, který je založen na výsledcích rozúčtování nákladů na teplo v jednom pražském věžáku s 98 bytovými jednotkami. Správce objektu určil poměr mezi základní a spotřební složkou poměrem 50%/50%; na základě znalosti teplotních poměrů v objektu (například výsledků měření teplot na nevytápěných společných chodbách) použil spodní limit přípustné odchylky na úrovní 18 °C.

Data jsem uspořádal tak, aby i uživatel s minimálními znalostmi mohl bez větších problémů posoudit, do jaké míry odpovídají vypočtené měrné náklady dosahovaným tepelným pohodám. V případě obou nákladových složek proto používám data v korunovém vyjádření, která jsou sdělnější než obvykle používaná poměrová čísla. To si samozřejmě vyžadovalo omezit srovnání na byty stejného velikostního typu; rozhodl jsem se pro třípokojové byty, u kterých jsou rozdíly v nákladech mnohem výraznější.

Tyto byty jsem dále rozdělil do šesti skupin s charakteristickými tepelnými pohodami. Pro každou z nich jsem v dalším kroku vybral nejvhodnějšího reprezentanta; veškerá dále uváděná data se vztahují jen k této vybrané bytové jednotce s tím, že víceméně vystihují i poměry ostatních členů skupiny. Nákladové položky dávám do relace s teplotními údaji; smyslem toho je ukázat, zda jsou vypočtené měrné náklady v přiměřeném vztahu k dosahovaným resp. dosažitelným tepelným pohodám.

		A.	B.	C.	D.	E.	F.
spotřební složka	Kč	0	1 000	3 000	5 000	9 000	17 000
základní složka	Kč	5 000	5 000	5 000	5 000	5 000	5 000
náklady celkem	Kč	5 000	6 000	8 000	10 000	14 000	22 000
měrné náklady	ø=100 %	50	60	80	100	140	220
teplota	st. C	12	13,5	18	20	27	37

Klíčový význam má reprezentant D., který z hlediska všech zveřejněných ukazatelů představuje průměr analyzovaného souboru. Pouze v jeho případě je proporce mezi náklady na spotřební a základní složku totožná s rozhodnutím správce objektu rozdělovat celkové náklady na teplo poměrem půl na půl. Jeho měrné náklady dále představují střední hodnotu, se kterou jsou poměřovány náklady ve všech ostatních třípokojových bytech. Tomuto základu je pak přifařena teplota ve výši 20 °C, která je konvenčně považována za průměrnou vnitřní výpočtovou teplotu ve vytápěných prostorách objektu.

Na základě posouzení tepelných poměrů v objektu správce objektu určil mezní (nepřekročitelné) hodnoty bytových teplot ve výši 18 resp. 27 °C. Tomu odpovídá přípustná odchylka měrných nákladů ve výši –12% resp. +40 % průměru objektu. V tomto rámci se pohybují reprezentanti uvedení ve sloupcích C. a E.

Vně tohoto pásma zůstávají reprezentanti A., B. a F. V jejich případě se vypočtené měrné náklady zjevně rozcházejí s dosahovanými tepelnými pohodami a musí být proto korigovány tak, aby se jejich spodní a horní limity dostaly do souladu s přijatou variantou přípustné odchylky. V případě bytu A. musí být proto měrné náklady zvýšeny o 60 % (80/50) a naopak v případě F. musí být sníženy o 66 % (140/220).

Zásadní význam má skutečnost, že uvedené nákladově podhodnocené nebo nadhodnocené byty reprezentují početné skupiny a korekce se proto týkají značného počtu bytů:

Spodní limit odchylky	% korigovaných bytů	Horní limit odchylky	% korigovaných bytů
–12 % (= 18 °C)	48	+40 % (=27 °C)	13
–25 % (= 16 °C)	38	+40 % (=27 °C)	13

Příklad ukazuje, že při použití poměrně realistické spodní odchylky ve výši –12 % je nutno provést korekce vypočtené měrné náklady ve 48 % bytových jednotek; v extrémních případech se přitom původní hodnoty zvyšují o 60 %. K tomu je nutno přičíst 13 % bytů, jejichž měrné náklady překračují střední hodnotu o více než +40 %.
V analyzovaném domě tak neprochází sítem přípustné odchylky 61 % bytových jednotek. Jinak řečeno, z původně vypočtených měrných nákladů mohou být považovány za přiměřené (tepelné pohodě) náklady pouze u třetiny bytů. Situaci zásadně nevylepší ani použití velmi měkké spodní odchylky ve výši –25 %. Přísně vzato, tak velké procento chybovosti ve vypočtených měrných nákladů svědčí o tom, že realizované rozúčtování není věrohodné a tedy ani platné.

Tyto problémy jsou zdánlivě méně významné v bytových domech, které stále ještě používají spodní limity odchylky ve výši –40 % průměrných měrných nákladů objektu. Jeden z našich předních auditorů v této souvislosti upozorňuje, že tím dochází ke skrytému nákladovému zvýhodnění až 35 % bytů. Dochází tím k porušení § 451 až 454 občanského zákoníku, neboť správce domu toleruje „kradení tepla“. (7)

To co zcela uniká pozornosti je skutečnost, že nahrazení původně vypočtených měrných nákladů arbitrárně stanovenými odhady vede ke vzniku dvou početných bytových shluků, v jejichž rámci všechny bytové jednotky vykazují stejné měrné náklady a tedy i tepelné pohody; fakticky jsou tak smazány individuální rozdíly mezi postiženými spotřebiteli v jejich dobrém či špatném hospodaření s tepelnou energií.

Co lze čekat od novely vyhlášky ?

Také autoři připravované novely si uvědomují existenci podobných problémů: „Zvýšená pozornost při rozúčtování nákladů se dnes především věnuje problematice ovlivňování spotřeby tepelné energie na vytápění u jednotlivých konečných spotřebitelů, které spočívá v omezování odběru tepelné energie na vytápění uzavíráním ventilů otopných těles. Tepelná setrvačnost budov, jejich tepelně technické vlastnosti a fyzikální zákonitost tepelné energie (šíření tepla sáláním, přestupem, prouděním v rámci vytápěného prostoru) dohromady znamenají, že v celém objektu je udržována určitá průměrná teplota. Tato průměrná teplota se týká i bytových jednotek uživatelů, kteří mají trvale vypnutá otopná tělesa a čerpají teplo ze stoupaček a prostupem vnitřními stěnami ze sousedních bytů. Tím tito koneční spotřebitelé neoprávněně minimalizují své náklady v podstatě pouze na náklady základní složky a profitují tak na úkor ostatních nájemníků v domě, kteří tento teplotní deficit musí vyrovnávat zvýšeným výkonem svých otopných těles včetně jeho úhrady.“ (1)

V případě bytů s nulovými (nebo velmi nízkými) náměry proto navrhují, aby jejich měrné náklady byly stanoveny minimálně ve výší 80 % průměrných měrných nákladů, čili na úrovni odpovídající 17 °C; konstatují, že přípustná odchylka –20 % by byla konsistentní s požadavkem vyhlášky č. 194/2007 Sb. ohledně tzv. tepelné stability objektu. (1)

Z výše uvedené citace je zřejmé, že si autoři připravované novely uvědomují, že odvrácenou stranou nákladového zvýhodnění bytů s trvale (nebo téměř trvale) uzavřenými ventily je nákladové znevýhodnění především bytů se značně nadprůměrnými náměry a tedy i se značně nafouknutou spotřební složkou. Je proto více než překvapující, že v těchto případech navrhují zvýšit horní limit přípustné odchylky až na + 80 % průměru, případně počítají se zrušením jakéhokoliv nákladového omezení, čímže „hodlají působit výchovně na uživatele bytu z hlediska neplýtvání teplem.“ (1)

Fakticky tím dochází k narušení zásady, podle které spotřebitel hradí náklady na dosahovanou tepelnou pohodu. Tu chtějí zachovat v platnosti pouze v případě nákladově podhodnocených bytů. V případě bytů s vysokými náměry indikátorů však navrhují rozdělovat náklady podle „skutečné“ spotřeby tepla, přestože je evidentní, že část vykazované „nadspotřeby“ je vyvolána tepelnými ztrátami v souvislosti s prostupy tepla vnitřními stěnami tepla ve prospěch bytů s nulovými nebo velmi nízkými náměry.

4. Vliv zvolené proporce mezi základní a spotřební složkou na věrohodnost rozúčtování

Autoři „Úvahy k novele“ konstatují, že „určení podílu základní složky a spotřební složky by mělo vycházet především ze způsobu indikace, ale i z použité technologie topné soustavy. Při použití poměrových indikátorů, by se měl podíl základní složky a spotřební složky výrazně blížit stejným hodnotám. Při použití jiného způsobu měření nebo postupu (např. kalorimetry, denostupně) by měl být použit nižší procentní podíl základní složky.“ (1)

Dále uvádí, že „současná právní úprava (§ 4 odst.1) stanoví výši základní složky na 40 % – 50 % a zbytek je tvořen složkou spotřební.“ V dalším jí pak porovnávají s legislativou EU: „V tomto směru je stávající právní úprava v souladu. Ovšem dalším požadavkem výše uvedené směrnice je, aby míra spotřeby byla rozhodujícím hodnotícím kritériem (viz metoda TQD). V tomto směru již stávající právní předpis ne zcela vyhovuje.“ Na základě toho se domnívají, že se jako nejvýhodnější jeví snížit podíl základní složky na 30 %. (1)

Jak jsem již uvedl, v tomto názoru se odráží představa, že spotřební složka je hnacím motorem úsilí o úspory tepla. Zcela přitom opomíjí skutečnost, že právě tato složka je zdrojem nejvážnějších systémových chyb radiátorové metody a zvýšení její váhy ještě dále zhorší věrohodnost rozúčtování.

Náklady vyfakturované teplárnami představují konečnou částku, kterou musí správce objektu bezezbytku rozdělit mezi spotřebitele. Změna proporcí mezi oběma nákladovými složkami vede k růstu váhy jedné z nich na úkor druhé, což vede ke změnám v jejich jednotkových cenách. Například v analyzovaném souboru by zvýšení podílu spotřební složky z 50 % na 70 % vyvolalo tyto cenové změny:

Podíl spotřební složky nákladů	50 %	70 %	20 %
Kč/spotřební jednotku (SPJ)	2,0 Kč	2,9 Kč	0,8 Kč
Kč/m² podlahové plochy	71,4 Kč	42,9 Kč	114,3 Kč

Cena SPJ by se tedy zvýšila o 45 %, což by v bytech s nadprůměrnými náměry indikátorů výrazně zdražilo spotřební složku. Naproti tomu by se toto opatření nijak nedotklo bytů s nulovými náměry, protože se na úhradách spotřební složky nepodílí. Nedotklo by se to ani bytů s nízkými náměry, protože poměrně slabé zvýšení nákladů na spotřební složku by bylo více než vykompenzováno poklesem jednotkové ceny základní složky. Komentář ke třetímu sloupci tabulky si ponechám na pozdější dobu.

Radost z nákladových úspor bytů s nulovými nebo velmi nízkými náměry je ovšem předčasná. Autoři novely totiž počítají se ponecháním spodního limitu přípustné odchylky měrných nákladů na úrovni 80 % průměru objektu. V případě bytů s nulovými náměry by tato následná korekce značně převýšila očekávané výhody:

Podíl základní složky nákladů	50 %	30 %	80 %
Měrné náklady před korekcí (ø=100 %)	50 %	30 %	80 %
Měrné náklady po korekci ( ø=100 %)	80 %	80 %	80 %
Změna měrných nákladů	+60 %	+266 %	0
Podíl korigovaných bytů	40 %	55 %	0

Předchozí tabulka ukazuje, že podíl základní složky na celkových nákladech ve výši 50 % znamená, že se v bytech s nulovými náměry, které neplatí spotřební složku, rovnají celkové měrné náklady 50 % průměru objektu. Následná aplikace spodního limitu však tyto původně vypočtené měrné náklady zvýší o 60 % (80/50).

V případě snížení podílu této složky na pouhých 30 %, by aplikace stejného spodního limitu vyžadovala heroické zvýšení původně vypočtených měrných nákladů o 266 % (80/30). Souběžně by se zvýšil podíl korigovaných bytů s aktuálních 40 % na 55 %.

V posledním sloupci uvažuji vlastní variantu, při které by se podíl základní složky zvýšil na 80 %. Tím je dáno, že byty s nulovými náměry vykáží měrné náklady ve výši 80 % průměru objektu; s větším či menším odstupem totéž platí i pro byty s nízkými náměry. Odpadne tak nutnost aplikovat v jejich případě spodní limit přípustné odchylky.

Výpočet průměru objektu přestane být dále zkreslován „hausnumerickými“ měrnými náklady těchto bytových jednotek, což povede ke zreálnění měrných nákladů i v bytech s nadprůměrnými náměry; také v jejich případě proto odpadne nutnost korigovat je pomocí horního limitu přípustné odchylky. Znamená to, že až dosud některé pološíleně vypadající odvozené teploty se dostanou do blízkosti těch, které vykazuje denostupňová metoda.

V názoru na nutnost zvýšit v zájmu spravedlivějších výsledků rozúčtování váhu základní složky nákladů nejsem zcela osamocen. Například vedoucí pracovníci VIPA zastávají názor, že „pro indikátory aplikované ve smyslu normy ČSN EN 834, by základní složka vedoucí k fyzikálně přijatelným výsledkům mohla mít hodnotu 70 až 80 %.“ (9)

Takovéto řešení považuje zřejmě za relevantní i jeden z našich nejzkušenějších odborníků: „Normy ČSN 834 a 835 byly převzaty z Evropské unie, kde jsou užity v jiném prostředí než v ČR, např. v zemích se v souladu s těmito normami připouští základní složka nákladů rozúčtovaná podle podlahové plochy až 70 %“. (4).

Předchozí informace nejsou jen utopií teoretiků. Například slovenská vyhláška č. 358/2009 Zz. stanoví, že v bytových domech s poměrovými indikátory tvoří podíl základní složky 60 % a spotřební složky 40 % z celkových nákladů na dodané teplo na „vykurovanie“; maďarská legislativa dokonce stanovila podíl základní složky na 70 %.

Pro zvýšení váhy základní složky hovoří navíc i velmi pádný věcný důvod. Jak jsem již uvedl, z celkových nákladů fakturovaných teplárnami připadá v průměru 50 % na stálé náklady, představující paušál za připojení k tepelné soustavě zásobování teplem a za připravenost dodavatele dodat teplo v potřebném množství a kvalitě v souladu s platnou legislativou. Stálé náklady na tepelnou energii nemůže konečný spotřebitel ovlivnit a patří podle názoru špičkového odborníka k těm položkám, které jsou rozdělovány podle podlahové plochy. (4)

Nemyslím si, že by zvýšení podílu základní složky oslabilo motivaci spotřebitelů úsporně zacházet s tepelnou energií. Svědčí o tom skutečnost, že byty s velmi nízkými náklady vezmou sice se skřípěním zubů vždy na vědomí, že část jejich „úspor“ mizí díky aplikaci přípustné odchylky, což je ale neodradí od pokračování v politice úzkostlivého šetření. Také zkušenosti denostupňových domů nenasvědčují tomu, že by spravedlivější rozvržení nákladového břemene demotivovalo spotřebitele na úsporném vytápění.

5. Závěrečné poznámky

V předchozím rozboru se snažím důsledně vycházet ze stěžejní zásady platné vyhlášky, podle které se rozdělují náklady na vytápění bytových jednotek, nikoliv na spotřebované teplo. Tím se principiálně odlišuji od těch názorů, které kladou důraz právě na druhý faktor a v podstatě se tím ocitají mimo rámec dosud platné legislativy.

Na závěr považuji za účelné ocitovat stanovisko MMR k problémů věrohodnosti rozúčtování topných nákladů: „Specifickým problémem rozúčtování jsou nejistoty indikace úrovně vytápění (nesprávně ztotožňované s měřením spotřeby tepla v bytě), zejména tzv. nulové nebo velmi nízké náměry. Tento základní nedostatek doprovázející praktické uplatnění tohoto způsobu indikace je také v odborných diskusích kritizován a bývá příčinou i zpochybnění celé metody. V praxi nejde ani o tak zvanou „výrobní“ chybu, ale o nevhodný provoz technických pomůcek, používaných k danému účelu……Vyhláška s pravidly pro rozúčtování nemůže brát zřetel na tyto a jiné možné chyby indikace, uvádí však kritérium, které dovoluje uživateli příslušné metody označit výsledky rozúčtování za korektní nebo zcela nevěrohodné.“ (10)

Autor připouští, že jádro problému spočívá v používání radiátorových indikátorů, které nejsou schopny spolehlivě zjistit (vlivem prostupů tepla stěnami, chyb indikace a provozu stoupaček) ani spotřebu tepla v místnosti a tím méně mohou být základnou pro takový výpočet měrných nákladů, který by byly v přiměřeném souladu s dosahovanými tepelnými pohodami v jednotlivých bytech.

V závěru pak přiznává spotřebiteli právo, aby posoudil, zda jsou výsledky rozúčtování korektní. Ať jsem hledal, jak jsem hledal, zmíněné kritérium jsem nikde v dokumentech MMR nenašel. Osobně za něj považuji rozsah korekcí měrných nákladů. Skutečnost, že je mnohdy nutno aplikovat limity přípustné odchylky na údaje z každé třetí nebo dokonce druhé bytové jednotky svědčí o tom, že daná rozúčtování topných nákladů nelze považovat za věrohodná a tudíž i platná.

Za správnost rozúčtování je odpovědný vždy správce objektu a způsob jak se vyrovná se systémovými chybami radiátorové metody je „závislý na důmyslnosti zvoleného komplexního řešení problematiky, které je v kompetenci vlastníka ústředně vytápěného objektu.“ Je to on, kdo v konečném důsledku rozhoduje o proporcích mezi základní a spotřební složkou, o „polohových“ koeficientech a o spodním a horním limitu přípustné odchylky. Zbytek není o mnoho víc než sled banálních početních operací, které jsou odstartovány vložením náměrů indikátorů do počítače.

Metodický pokyn ukládá správcům objektu mimo jiné, aby při překročení tolerance rozdílů v měrných nákladů provedli úpravu rozdělení nákladů spočívající například ve změně podílu základní a spotřební složky, přezkoumali korekce na polohu místností a eventuálně vyhledali příčiny mimo výpočtovou metodu. V závěru tohoto pokynu se uvádí, že výpočtový algoritmus by měl být správcem navržen tak, aby nedošlo k opakovanému výpočtu spojenému s vícenáklady hrazeným správcem při zabezpečení agendy externí firmou.

Skutečnost je ovšem jiná. Správci objektu se obvykle stylizují do role pouhého mezičlánku, který bez kontroly přebírá od externí firmy vyúčtování s jednotlivými bytovými jednotkami a vzápětí je vhazuje do jejich poštovních schránek. A z dílčích vyúčtování není spotřebitel schopen posoudit ani přiměřenost nákladů vypočtených pro jeho bytovou jednotku a tím méně se může odpovědně vyjádřit ke kvalitě celého rozúčtování.

Z předchozího se může zdát, že mým cílem je torpedovat používání radiátorových indikátorů. Není to pravda. Respektuji skutečnost, že bytové domy investovaly do inkriminované pomůcky nemalé finanční prostředky a nelze je jen tak ze dne na den odepsat. Proto jsem věnoval takovou pozornost možnosti řešit problémy věrohodnosti rozúčtování výrazným snížením váhy současného ohniska systémových chyb – spotřební složky nákladů; při aplikaci tohoto opatření lze dospět i radiátorovou metodou k poměrně přijatelným výsledkům, a to bez použití berliček typu přípustné odchylky.

Citovaná literatura

MMR: Úvahy k novele vyhlášky č. 372/2901 Sb., Praha 2012
MMR: Stručný komentáři k vydání vyhlášky č. 372/2001 Sb. (Věstník 1/2002)
MMR: Metodický pokyn k vyhlášce č. 372/2001, Praha 2002
Bašus K.: Úhrada za dodávku tepla, Praha 2003
MMR: č.j. 12254/2013–84
MMR: č.j. 460/09–77, E 28/09–77).
Pohanka J. : Indikátory topných nákladů a rozdělování spotřeby tepla, ARTAV, Praha 2003
Zunt V.: Recenze článku pro Sdružení bytových družstev a SVJ, Praha 2009
VIPA : Vliv prostupů tepla mezi byty na spravedlivost rozúčtování nákladů na vytápění, Liberec 2000
MMR: č.j. 5522/04–71,E 369/04–71