Jsou rozúčtování topných nákladů vůbec platná?

Vyhláška MMR č. 302/2001 Sb., která stanoví pravidla pro rozúčtování nákladů na vytápění, se v plném rozsahu týká jen ústředně vytápěných budov, které k rozúčtování používají odpařovací nebo elektronické indikátory připevněné k radiátorům. Výše uvedený nadpis se týká jen těchto objektů a poukazuje se v něm, že výsledky „radiátorových“ rozúčtování nejsou v souladu s proklamovanými cíli vyhlášky.

Článek s podobným obsahem jsem napsal pro portál SVJ již na jaře 2009. Poté se mně podařilo získat vybrané údaje z poměrně velkého počtu realizovaných rozúčtování, což mně umožnilo nahradit některé dřívější spekulace mnohem přesvědčivějšími výsledky kvantitativní analýzy. Tento posun se také odrazil v názvu článku tím, že jsem výrok „rozúčtování bývají nevěrohodná“, nahradil otázkou, zda jsou „vůbec platná“. Je na čtenáři, aby posoudil věrohodnost mých argumentů.

1. Platí se podle dosahované tepelné pohody – teorie a praxe

Vyhláška vychází ze stěžejní zásady, že se mezi byty rozdělují náklady na vytápění nutné k zajištění jimi požadované průměrné vnitřní teploty vzduchu, nikoliv tedy množství tepla, které bylo dodáno jako ekvivalent ztrát příslušného bytu a celého objektu (tj. „spotřebovalo“ se, aby byla zajištěna požadovaná tepelná pohoda v jednotlivých bytech). Vyhláška tedy razí myšlenku, že vytápění je službou spojenou s užíváním bytu, nikoliv zbožím.

Výsledky rozúčtování topných nákladů, prováděné pomocí radiátorové metody, se s tímto cílem naprosto neshodují. Ve všech rozúčtováních, se kterými jsem měl možnost se seznámit, dosahují rozdíly v měrných nákladech (Kč/m^^2^^) čtyř až pětinásobku. Jejich nesmyslnost vynikne, pokud tento ukazatel přepočteme na tzv. implicitní teploty podle poučky, že „každé zvýšení teploty vytápěného prostoru o jeden stupeň Celsia (platí pro teploty nad 18°C) znamená o 6 % vyšší náklady na vytápění“.

Citát je převzat ze studie „Indikátory topných nákladů“, kterou napsal předseda rady asociace sdružující odborné firmy, zabývající se rozúčtováním topných nákladů. Tyto tzv. implicitní teploty se také objevují v různých vyjádřeních MMR k dané problematice a jsou zdrojem řady údajů, které v analýze uvádím. Je třeba si přitom všimnout upozornění, že tato poučka je víceméně použitelná jen pro normální teplotní úrovně (dejme tomu mezi 18°C a 25°C). Vně tohoto pásma její vypovídací schopnost klesá a údaje jako 12°C nebo 40°C je proto třeba interpretovat velmi opatrně. Tyto extremní hodnoty nicméně jasně signalizují, že vypočtené měrné náklady implikují takové teplotní úrovně, které nejsou za normálních podmínek v bytových domech vůbec dosažitelné a navíc odporují i fyzickým vlastnostem chování tepla.

Nebezpečí vážného narušení relací mezi měrnými náklady a reálnými teplotami nepřímo přiznává MMR tím, že ve vyhlášce č. 302/2001 Sb. stanoví, že se v žádné bytové jednotce nesmí měrné náklady odchýlit od průměru dané zúčtovací jednotky o více než ±40%, což připouští existenci teplotního rozptylu mezi 13,5°C a 26,5°C (údaje převzaty z informace MMR). Uvedené teplotní minimum se však dostalo do rozporu s ustanovením tehdy platné vyhlášky č. 152/2001 Sb., která nepřipouští provádět útlum teplot pod hranici tepelné stability objektu. V později vydaných metodických pokynech proto MMR upřesnilo, že odchylka –40 % by měla být používána jen výjimečně (např. u dlouhodobě neobsazených bytů) a z dalšího kontextu vyplývá doporučení aplikovat variantu +40 %/-25 % (= cca 27°C versus 16°C).

V konkrétním případu, který v závěru článku analyzuji, znamenala aplikace posledně zmíněné varianty v případě nejvíce přetápěných 3+1 pád nákladů z původních 22 tis. Kč na 12 tis. Kč (snížení o více než 40 %); v případě řady bytů s nulovými náměry vedla tato korekce naopak ke zvýšení původně vypočtených nákladů z necelých 5 tis. Kč na téměř 7 tis. Kč (zvýšení o 40 %). Podstatné je, že se tyto úpravy odstupňovaně dotkly téměř 50 % bytových jednotek. Jinak řečeno, polovina vypočtených nákladů dostala nálepku „pochybné“ či „nedůvěryhodné“. Osobně se domnívám, že za takovýchto okolností nelze rozúčtování jako celek považovat za platné.

To jsou v kostce nejdůležitější poznatky, ke kterým jsem při analýze problematiky dospěl.

2. Systémové problémy radiátorové metody

Tepelná pohoda je výslednicí interakce řady faktorů. Kromě tepla šířeného do místnosti z radiátorů se na ni významně podílí rovněž tepelné zisky ze stoupaček, tepelné zisky nebo ztráty z prostupu tepla stěnami a tepelné ztráty spojené s temperováním společných částí objektu. Dále je třeba vzít v úvahu tepelné ztráty, ke kterým dochází u nevýhodně položených bytů, které mají více než 1 ochlazovanou stěnu (přízemní a podstřešní byty a nárožní místnosti) nebo jsou situovány na sever.

Poměrně velmi jednoduše si s touto složitou problematikou dokáže poradit denostupňová metoda, která pomocí čidel v krátkých intervalech registruje teploty v jednotlivých bytech a v centrální jednotce je navíc kombinuje s venkovními teplotami. Pro rozúčtování nákladů má tak k disposici syntetický ukazatel a nemusí se proto zajímat o to, v jakém rozsahu se na daném výsledku podílely výše uvedené zdroje tepla. Z vyhodnocení reprezentativního vzorku příslušných domů jsem dospěl k závěru, že se tepelná pohoda pohybuje v cca 95 % bytových jednotek mezi 18,5°C a 24,5°C a tomu také odpovídají poměrně malé rozdíly v měrných nákladech – nepřevyšují 50 %.

Pokud by tytéž domy byly odkázány na radiátorovou metodu, téměř určitě by se rozdíly v měrných nákladech vyšplhaly (před aplikací přípustné odchylky) přibližně na trojnásobek. Základní slabinou této metody je to, že se opírá o jednostrannou registrační pomůcku, což si vynucuje rozdělit topné náklady na dvě složky. Tzv. spotřební složka je rozdělována podle náměrů indikátorů, a to po korekci zvýšených tepelných ztrát u nevýhodně položených bytů. Všechny ostatní faktory, které tepelnou pohodu spoluvytvářejí, jsou setřeseny do tzv. základní složky, která je rozdělována podle podlahové plochy. Vyhláška přitom ponechává na vlastníkovi objektu, aby si určil relativní váhu obou složek buď v poměru 60:40 nebo 50:50; tento druhý podíl je mnohem obvyklejší a budeme jej při případných kalkulacích také používat.

Ustanovení vyhlášky o rozúčtování základní složky nákladů podle podlahové plochy víceméně předpokládá, že jsou neměřené tepelné zisky a ztráty rozmístěny v objektu rovnoměrně, což ovšem není pravda. Nejsnadněji si to lze ověřit u stoupaček porovnáním jejích průměrů mezi spodními a horními podlažími. K ještě vážnějšímu zkreslení pak dochází v souvislosti s prostupy tepla stěnami. Děje se tak díky tomu, že dělící zdi v panelovém domě nemají téměř žádné tepelně izolační vlastnosti a teplo tak může v rámci budovy téměř bez odporu proudit podle teplotního spádu z více vytápěných bytů do méně vytápěných bytů. Příslušná část tepla je přitom zaznamenána na indikátorech více vytápěných bytů a musí jimi být také zaplacena. Neslouží ovšem k jejich tepelné pohodě, protože je vzápětí ztracena ve prospěch méně vytápěných bytů, které tak zdarma realizují tepelné zisky. To je jeden z hlavních důvodů, proč náměry indikátorů v prvém případě silně předstihují růst teplotní úrovně, zatímco v druhém se za ní neméně silně opožďují.

Vyhláška dále nebere v úvahu, že dodavatelem fakturované topné náklady se skládají ze dvou funkčně odlišných složek. To je dobře patrno u těch tepláren, které používají tzv. dvousložkové ceny. Patří k nim také Pražská teplárenská (PT):

Náklady	Fakturace	%^^1)^^	Popis složky
Proměnné	Dodané množství	60	Náklady, které jsou přímo závislé na množství dodávaného tepla (náklady na palivo, technologickou vodu apod.)
Stálé	Sjednané množství	40	Náklady, které nejsou přímo závislé na množství dodávaného tepla (odpisy, údržba, mzdové a odbytové náklady + zisk)

^^1)^^ údaje jsou zaokrouhleny a vztahují se k odběratelům s výkonem v tarifním pásmu A

Pouze proměnné náklady jsou v přímém vztahu k množství dodávaného tepla. Ve stálé složce platí zákazník za připojení k tepelné soustavě a zásobování teplem a za připravenost dodavatele kdykoliv dodat teplo v potřebném množství a kvalitě. Ve vysvětlivkách k cenové tvorbě PT trefně přirovnává funkci stálé složky k telefonnímu paušálu a proměnné náklady k hovornému.

Toto funkční rozlišení topných nákladů však končí na úrovni vlastníka objektu (tedy mezičlánku mezi dodavatelem a zákazníkem) a není dále promítáno do vyúčtování s konečnými spotřebiteli. Tímto postupem fakticky dochází k rovnoměrnému rozpuštění stálých nákladů tepláren do spotřební i základní složky, přičemž však byty s nulovými náměry se na úhradách první složky nikterak nepodílejí a získávají tak automaticky cca 20% nákladový bonus.

Pikantní přitom je, že stejná vyhláška v případě rozúčtování nákladů na TUV stálou složku výslovně uznává ustanovením, že se 30 % nákladů na ohřev studené vody rozúčtovává podle podlahové plochy. Podle odborné literatury se tím vyjadřuje skutečnost, že každý spotřebitel má neustále k disposici dodávku TUV v požadované kvalitě, a to i v případě jeho dlouhodobé nepřítomnosti. Tato neustálá pohotovost je spojena s náklady na udržování odpovídajících výrobních a distribučních kapacit a je proto potřebné, aby tyto náklady hradili všichni spotřebitelé bez ohledu na výši spotřeby. V případě tepla se navíc konečný spotřebitel nemůže ani od dodávek tepla úplně izolovat, protože je v nemalé části inkasuje prostřednictvím tepelných zisků ze stoupaček a prostupů stěnami.

Existenci určitých systémových chyb připouští i toto vyjádření MMR: „Uplatnění indikátorů v praxi je pod vlivem systematických chyb a chyb tohoto poměrového měření. Způsob, jak se s těmito nejistotami vyrovná konkrétní výpočtová metoda, je závislý na důmyslnosti komplexního řešení problematiky, které je v kompetenci vlastníka ústředně vytápěného objektu“.

Z předchozího rozboru je patrno, že radiátorová metoda je z větší části opravitelná. Vcelku bez potíží lze v rozúčtování zohlednit tepelné zisky ze stoupaček; toto opatření již také někteří rozúčtovatelé realizují a MMR vůči tomu nic nenamítá (spíše je podporuje). Dále se přímo nabízí možnost vyloučit z celkových nákladů na vytápění „plat za sjednané množství“ a rozúčtovat jej konečným spotřebitelům podle podlahové plochy nebo instalovaných výkonů (radiátory

• stoupačky). V praxi by to znamenalo pokles váhy spotřební složky

nákladů, jednoho z hlavních ohnisek nákladových deformací, dejme tomu z dnešních 50 % na 30 %; to zní velmi kacířsky, nicméně podobný podíl povolují normy v některých západoevropských ekonomikách (Bašus: Úhrada za dodávku tepla).

Obě tato řešení by významně snížila váhu bytových jednotek, u kterých je třeba původně vypočtené měrné náklady ještě korigovat, dejme tomu z 50 % na 10 %. MMR však bohužel místo systémových reforem dává přednost retušovací technice v podobě přípustné odchylky, což má pro věrohodnost rozúčtování velmi neblahé důsledky.

3. Jsou radiátorová rozúčtování vůbec platná?

Nyní se pokusím předchozí poznatky propojit a ukázat jejich interakci na příkladu rozúčtování topných nákladů v konkrétním domě. Z jejich řady jsem vybral to, co letos realizovala v našem družstevním věžáku odborná firma. K tomuto výběru nemálo přispělo i to, že zmíněná firma uvedla v celkovém přehledu rozúčtování také implicitní teploty a zbavila mě tak možného podezření, že jsem je upravil tak, aby potvrzovaly mé názory.

Toto zveřejnění implicitních teplot mě notně překvapilo, protože rozúčtovatelé se bojí podobných testů věrohodnosti jako čert kříže. Firma ovšem sledovala mnohem skromnější cíle, a to vytipovat byty, ve kterých měrné náklady překračují limit přípustné odchylky a bude proto třeba je korigovat.

Pro tento účel navrhla a představenstvo akceptovalo variantu +40 %/-25 %. To vedlo k rozdělení bytů do tří bloků, které uvádím v následující tabulce. Do pravého sloupce byly setřeseny všechny bytové jednotky, ve kterých vypočtené implicitní teploty přesahují 27°C, tedy bod, při kterém mají termostatické ventily automaticky uzavřít přívod topné vody do radiátorů. V levém sloupci jsou naopak soustředěny byty, ve kterých vypočtené implicitní teploty jsou na hranici nebo pod hranicí tepelné stability objektu = dolní hranici, při které se automaticky otevírá přívod topné vody do radiátorů (16°C).

	Přímo nevytápěné	Průměrně vytápěné	Nadprůměrně vytápěné
	Min	Max	Min	Max	Min	Max
Měrné náklady ^^1)^^	52	75	76	140	141	244
Teplota v °C ^^2)^^	12	16	17	27	28	44
Náklady 3+1 v tis. Kč	4,6	6,7	6,8	12,5	12,6	21,7
Podlahová plocha ^^3)^^	35,2	52,2	12,6
Spotřební náklady ^^3)^^	11,2	56,9	31,9

^^1)^^ měrné náklady (průměr objektu = 100)
^^2)^^ průměrná (výpočtová) teplota objektu = 20°C
^^3)^^ podíl na objektovém úhrnu

V případě měrných nákladů dosáhly extremní hodnoty téměř 5násobku. O značné nerovnováze v rozložení nákladového břemena jasně svědčí údaje na posledních dvou řádcích; podíly obou krajních skupin na podlahové ploše a na spotřebních nákladech mají podobu obráceného gardu, a to silně v neprospěch nadprůměrně vytápěných bytů.

Aplikací zmíněné poučky „1°C navíc = 6% růst nákladů“ firma odvodila z měrných nákladů implicitní teploty, které uvádím na druhém řádku.

Následné použití zmíněné varianty přípustné odchylky znamenalo radikální zásah do původně vypočtených měrných nákladů; v krajních případech se jejich hodnoty snížily nebo naopak zvýšily o 40 %. Zdaleka to ovšem neodstranilo všechny disproporce. Minimální hranice –25 % například připouští, že se implicitní teploty ve velmi početné skupině bytů mohou pohybovat pod úrovní teplot naměřených ve vyšších podlažích na nevytápěných společných chodbách. Podobně horní limit +40 % (= 27°C) nekoresponduje s §4 (7) vyhlášky, který stanoví, že konečný spotřebitel, který neumožní odečet indikátoru nebo jej ovlivní, je povinen zaplatit úhradu ve výši 1,6 násobku průměrné hodnoty spotřební složky nákladů připadajících na m^^2^^, což v daném případě odpovídá ekvivalentu 30 % průměrných měrných nákladů objektu (= cca 25°C).

Nejpodstatnější je ovšem to, že uplatnění přípustné odchylky fakticky znamená nenápadný pohřeb podstatné části původně vypočtených měrných nákladů. V daném případě to vedlo ke kompletní likvidaci dat obou krajních sloupců tabulky, které přitom reprezentují byty s téměř 48% podílem na podlahové ploše objektu. Nepřímo se tím říká, že zhruba polovina výsledků rozúčtování je zcela nevěrohodná. Osobně se domnívám, že za této situace nezbývá nic jiného než prohlásit celé rozúčtování za zmatečné a neplatné.

Mimochodem, při projednávání návrhu vyhlášky doporučila skupina expertů, aby byla zamyšlená varianta ±40 % vztažena pouze ke spotřební složce nákladů. Z pohledu celkových nákladů by to znamenalo snížení hranic přípustné odchylky na ±20 %, což by omezilo teplotní rozptyl do pásma srovnatelného s výsledky denostupňové metody. Odvrácenou tváří tohoto řešení by ovšem bylo odepsání vypočtených měrných nákladů v cca 70 % bytových jednotek.

Tento příklad znovu ukazuje, že jedinou cestou jak zvýšit věrohodnost radiátorové metody, je pozměnit pravidla rozúčtování ve směru, který jsem naznačil v předchozí kapitole. V opačném případě by bylo nutno uvažovat o aplikaci denostupňové metody nebo se vrátit k transparentnímu rozúčtování topných nákladů podle podlahové plochy. Tento druhý případ se asi může zdát krokem k výraznému zvýšení celkových nákladů. Ze srovnání však soudím, že by k tomu vůbec nemusilo dojít, pokud by byl spojen s velmi promyšlenou centrální regulací vytápění; víceméně by to znamenalo jen překlopení nákladového břemene v neprospěch těch bytů, které nyní vykazují nulové nebo velmi nízké náměry a zprostředkovaně profitují na systémových chybách radiátorové metody.

A úplně na závěr považuji za správné uvést, že podobné pochybnosti o radiátorové metodě sdílí i mnoho expertů, což připouští následující citace ze sdělení MMR: „Specifickým problémem rozúčtování jsou nejistoty indikace úrovně vytápění (nesprávně ztotožňované s měřením spotřeby tepla v bytě), zejména tzv. nulové nebo velmi nízké náměry. Tento základní nedostatek doprovázející praktické uplatnění tohoto způsobu indikace je také v odborných diskusích kritizován a bývá příčinou i zpochybnění celé metody.“ V závěru pak MMR konstatuje: „Vyhláška s pravidly pro rozúčtování nemůže brát na podobné chyby indikace zřetel, uvádí však kriterium, které dovoluje uživateli příslušné metody označit získané výsledky rozúčtování za korektní nebo za nevěrohodné. Příčiny odchylných zjištění však vyhláška neřeší“.

Praha, 26.10.2010
Ing. Otakar Klokočník

---

1. dodatek

Na můj článek přišlo poměrně hodně kritických komentářů, které se v mnohém překrývají. Rozhodl jsem se proto pokusit vysvětlit některé nejasnosti formou dvou dodatků.

Zásada „platí se podle dosahované tepelné pohody“

Vyhláška proklamuje zásadu, že ústřední vytápění je službou spojenou s užíváním bytu, kdy teplo není chápáno jako zboží. Vlastník zúčtovací jednotky by měl vždy za tuto službu účtovat pro srovnatelně velké místnosti se srovnatelnou dosahovanou průměrnou vnitřní teplotou (tepelnou pohodou) srovnatelné náklady bez ohledu na polohu příslušných vytápěných místností a bez ohledu na skutečnou spotřebu tepla pro jejich vytápění.

Vytápění je tedy definováno jako činnost k zajištění potřebné teploty místnosti regulované podle aktuálních požadavků uživatelů bytů. Vytápěním se zajišťuje potřebná tepelná pohoda člověka, tedy stav, kdy člověk nepociťuje ani chlad ani teplo.

Lidské tělo vnímá relativně přesně teplotu okolí jako fyzikální stav a člověk dokáže jednoduše tento teplotní stav změřit a vyjádřit ve °C. Nelze však jednoduše a levně určit resp. změřit množství tepla dodaného do místnosti radiátory a stoupačkami atd. v technických jednotkách, a tudíž ho ani nelze jednoduše kontrolovat.

Těmto problémům se poměrně úspěšně dokáže vyhnout denostupňová metoda, která pomocí čidel snímá ve velmi krátkých intervalech průměrnou teplotu vzduchu v jednotlivých bytech a získává tak klíč k poměrně velmi přesvědčivému rozdělení celkových nákladů objektu na vytápění. Tím spíše, že jsou tyto vnitřní teploty při konečném rozúčtování ještě kombinovány s venkovními teplotami (tzv. denostupně). V praxi ovšem naráží její uplatnění na různé problémy, nicméně její slabá místa nejsou zdaleka tak významná jako u radiátorové metody. Mimochodem, podle metodických příruček k nim nepatří nejčastěji kritizovaný problém „otevřených oken“, který systém údajně dokáže bez potíží identifikovat a programově odstranit.

Před nedávnem jsem získal od dvou „denostupňových“ firem roční údaje o teplotách v 25 domech s 1,460 bytovými jednotkami. Po jejich vyhodnocení jsem získal tento obraz o relativní četnosti průměrných vnitřních teplot vzduchu:

• teplotní úroveň v bytových domech dosahuje v průměru 21,6 °C;
• v 97,3 % bytů se tepelná pohoda pohybuje mezi 18,5 a 24,5 °C;
• v rozhodující části bytů s 71,6% podílem se přitom teplota neodchyluje od objektového průměru o více než ±1,5 °C ;
• podíl bytů, ve kterých teploty nedosahují ani 18,5 0C nebo naopak přesahují 24,5 °C, se pohybuje v obou případech okolo 1,4 %;
• až na tyto řídké výjimky se měrné náklady souborů pohybují okolo průměru objektů v rozpětí přibližně ±20 %.

Tyto výsledky odpovídají mým pozorováním a považuji je za věrohodné. Tím samozřejmě netvrdím, že je denostupňová metoda ve všech případech bezchybná.

Osobně se domnívám, že velmi podobné teplotní poměry panují i v „radiátorových“ domech. Na základě analýzy rozúčtování z 15 družstevních domů s téměř 1 tis. bytů jsem dospěl k názoru, že rozdíly mezi byty v měrných nákladech jsou několikanásobně vyšší než v „denostupňových“ domech; pokud platí zásada „platí se podle dosahované tepelné pohody“, nemohou být pravdivé.

Na tento problém jsem narazil ve všech rozúčtováních, o kterých se zmiňují. To, že jsem k analýze vybral právě věžák, ve kterém bydlím, má čistě praktické důvody. Za prvé, analýza byla původně určena pro představenstvo našeho domu. Za druhé, teplotní poměry v našem domě znám pochopitelně mnohem lépe než v jiných objektech. Za třetí, často kritizované „implicitních teploty“ spočítala odborná firma, která rozúčtování realizovala, a sňala tak ze mne případné podezření, že s nimi nějak manipuluji.

Nulové resp. velmi nízké náměry a tepelné zisky

Z analýzy vyplynulo, že v našem věžáku patří do této kategorie cca třetina bytů; díky tomu jsou jejich měrné náklady v nepoměru s dosahovanou teplotní pohodou. Na tuto skutečnost upozorňuje řada autorů. Např. nesporná autorita v dané problematice, Ing. Bašus, píše „uzavření přívodu topné vody má za následek snížení teploty v místnosti. U středových bytů poklesne vnitřní teplota na cca 17 až 18 °C. Vlivem nízkého tepelného odporu příček se nižší teploty u středových bytů dosáhne zřídka za předpokladu, že sousední byty jsou vytápěny normálně“ (publikace „Úhrada za dodávku tepla“).

Ještě poučnější jsou výsledky experimentálního měření, které realizovala firma SMS v SBD Vyšehrad (99 jednotek). Uvádí příklad bytu 2+k.k, ve kterém byly dlouhodobě uzavřeny ventily na radiátorech a ve všech okolních bytech byla teplota udržována na hodnotě +22 °C. Venkovní teplota se pohybovala okolo +1 st. C a teplota na chodbě se schodištěm byla +15 °C. Ve sledovaném bytě 2+k.k. byla dosažena dlouhodobě při daných podmínkách teplota +19 °C. Tento výsledek pak firma SMS dokládá formou tepelné bilance, ve které vyčísluje sumu tepelných zisků; z více než poloviny k tomu přispěly zisky prostupem tepla stropem a podlahou, zhruba třetinou prostupy příčkami mezi byty a o zbytek se rozdělily tepelné zisky ze stoupačky a zpátečky. Z hlediska sousedních bytů představovaly prostupy tepla stěnami tepelnou ztrátu, kterou musely zaplatit, protože předtím byla zaznamenána radiátorovými indikátory jako dodávka tepla do jejich místností.

Podle mých zkušeností, v bytech s nulovými náměry lze dokonce dosáhnout i teplot přesahujících 20°C. Nehodlám s tím unavovat, ale pouze uvedu jeden příklad, který dobře ilustruje podstatu problému. Předseda představenstva a současně rozúčtovatel topných nákladů prohlásil opakovaně na členské schůzi, že má v bytě trvale teplotu 20°C, a to díky stoupačkám (obhajoba: náklady na jejich provoz přece hradím v základní složce). V následujícím propočtu uvádím dva třípokojové byty, z nichž A. patří právě zmíněnému rozúčtovateli a B. nejvíce přetápěnému bytu. Průměrné náklady 3+1 činí v objektu 8 tis. Kč:

	A. byt	Objekt	B. byt
Počet naměřených dílků	0		6000
Náklady v Kč	4 000	8 000	20 000
Měrné náklady	50	100	250
Teplota v °C	20	20	cca 25

Byt A. dosáhl teplotní úrovně shodné s průměrnou vnitřní výpočtovou teplotou objektu a podle normální selské logiky by tedy měl nést i shodné náklady na vytápění. Ve skutečnosti vypočtené náklady byly o polovinu nižší. Vzniklo tak nákladové manko, které bylo automaticky přerozděleno v neprospěch bytů, se zaznamenanými náměry, hlavně pak na nadprůměrně vytápěné byty. Dopad tohoto přerozdělení byl o to drastičtější, že počet bytů s nulovými nebo velmi nízkými náměry trojnásobně převyšuje počet nadprůměrně vytápěných bytů.

Je jiná věc, že jsou tyto extrémy v konečné fázi značně oslabeny tzv. přípustnou odchylkou měrných nákladů bytů od průměru objektu. Rozdíl je ovšem v interpretaci tohoto opatření. Pokud představenstvo vyznává doktrínu, že se má platit podle „skutečné spotřeby“, pak samozřejmě dostane uplatnění přípustné odchylky výklad, že chrání nadprůměrně vytápěné byty, na což doplácí všichni ostatní; vzhledem k tomu, že „o peníze jde až na prvém místě“ rozpoutá to značnou nevraživost u velmi početné skupiny „postižených“. Pokud se naopak představenstvo ztotožní s vyhláškovou zásadou „platí se podle dosahované tepelné pohody“ pak by verdikt měl být právě opačný a měly by být podniknuty všechny kroky k jejímu přiměřenému naplnění.

Tímto konstatováním se dostávám k problematice přípustné odchylky, které se chci věnovat v následujícím dodatku.

---

2. dodatek

V tomto 2. dodatku se pokusím souhrnně reagovat na některé další komentáře k mému článku, případně doplnit některé informace, které jsem vypustil z textu ve snaze se vyvarovat jeho přílišné délky.

Ke spolehlivosti indikátorů

Rozdělování spotřeby tepla pomocí indikátorů vychází z předpokladu, že množství tepla předaného otopným tělesem je úměrné teplotě tělesa v určeném místě, obvykle tedy ve třech čtvrtinách výšky tělesa. K indikaci dochází právě jen v bodě, ve kterém se čidlo stýká s radiátorem. V případě elektronických indikátorů bývá přitom naprogramováno tak, aby začalo registrovat teplotu otopného tělesa až od 30°C (opatření proti registraci „letního odparu“). Za této situace se nabízí příležitost regulovat teplotu radiátoru tak, aby v místě čidla nepřesáhla 30°C; při této technologii lze trvale udržovat horní část článků na teplotě kolem 40°C bez toho, aby čidlo zaregistrovalo nějaký náměr. K přibližně stejnému teplotnímu efektu se lze dopracovat i teplotními šoky, střídáním dlouhých fází vypínání radiátoru s kratšími fázemi vytápění (typicky ráno a večer) na nejvyšší regulační stupeň; důsledkem bývá udivující výše náměrů, protože registrační křivka má exponenciální charakter.

Základní složka nákladů a stálé náklady tepláren

V článku jsem se poměrně podrobně zabýval otázkou rozdělování nákladů fakturovaných teplárnami, ve které jsem upozorňoval na chybné rozúčtování tzv. stálých nákladů. Kupodivu si toho možná nikdo nevšiml, přestože jde o jedno z klíčových vysvětlení toho, proč se fatálně rozcházejí vyúčtované náklady bytovým jednotkám s jejich teplotními poměry.

Považuji za potřebné se proto k této otázce ještě vrátit a zaštítit se názory odborníka nad jiné povolaného, K. Bašuse, bývalého ředitele odboru teplárenství na Státní energetické inspekci. Ve své stěžejní publikaci „Úhrada za dodávku tepla“ mimo jiné uvádí:

„Základní složkou nákladů se rozumí procentní podíl nákladů na teplo k vytápění, který není ovlivňován spotřebiteli a rozděluje se podle velikosti bytu nebo nebytového prostoru. V této základní složce je zohledněna skutečnost, že některé položky na teplo k vytápění jsou nezávislé na množství vyrobeného tepla (odpisy, správní režie, mzdy, opravy a údržba apod.), dále pak zohledňuje ztráty v topných rozvodech, investiční náklady na pořízení topných systémů a náklady dodavatele na zajištění potřebného pohotového výkonu. Především však základní složka nákladů zohledňuje také to, že pokud uživatel některého bytu výrazně omezuje z úsporných důvodů intenzitu vytápění, dochází vnitrními stěnami k prostupu tepla ze sousedních bytů vytápěných na vyšší vnitřní teplotu, což vede často k neúměrně vysokým rozdílům ve spotřební složce jednotlivých konečných spotřebitelů“.

Mým přínosem k této otázce je to, že domýšlím dopad stálých nákladů tepláren na ostatní položky základní složky nákladů.

Metodické pokyny k vyhlášce 302/2001 Sb. definují základní složku nákladů takto: „Složka nákladů, která vyjadřuje náklady na tepelnou energii, která může být dodána do prostoru místnosti bytu (nebytového prostoru) prostupem stěnami a přestupem z vnitřních rozvodů tepla a která rovněž vyjadřuje část podílu nákladů na vytápění (temperování) společných částí domu se ve vyhlášce nazývá základní a činí 40 + 50% celkových nákladů“.

V definici MMR tak vypadla jakákoliv zmínka o stálých nákladech tepláren. Důvody proč ze základní složky vypadly, nevím. V každém případě je to hrubá chyba s nedozírnými důsledky. Například v Pražské teplárenské se stálé náklady podílejí na celkových fakturovaných nákladech 40 %. Vzniká tak otázka, na čem se vlastně bytové jednotky s nulovými nebo velmi nízkými náměry na úhradách základní složky podílejí. V pražském teplárenském systému možná ještě tak na temperování společných částí domu, v lokalitách, ve kterých se stálé náklady podílejí na celkových nákladech až 60 % ničím a musejí být dofinancovány hlavně z bytů s vyšší úrovní vytápění.

Pikantnost vyhlášky spočívá v tom, že v případě TUV stálou složku uznává ustanovením, že 30 % z nákladů na ohřev užitkové plochy se rozúčtovává podle podlahové plochy. Podle odborné literatury se tím vyjadřuje skutečnost, že každý spotřebitel má neustále k disposici dodávku TUV v požadované kvalitě, a to i v případě jeho dlouhodobé nepřítomnosti. Tato neustálá pohotovost je spojena s náklady na udržování odpovídajících výrobních a distribučních kapacit a je proto potřebné, aby tyto náklady hradili všichni spotřebitelé bez ohledu na výši spotřeby. V případě tepla se navíc konečný spotřebitel nemůže ani od dodávek tepla úplně izolovat, protože je v nemalé míře inkasuje prostřednictvím tepelných zisků ze stoupaček a prostupů tepla stěnami.

Podobných příkladů separátního vyúčtování stálých nákladů lze vyjmenovat bezpočet, stačí se podívat na vyúčtování spotřeby elektřiny, v článku uvádím trefnou poznámku Pražské teplárenské, ve které přirovnává stálé náklady k telefonnímu paušálu a proměnné náklady k hovornému atd.

Přípustná odchylka měrných nákladů od průměru objektu

Důsledky různých systémových prohřešků, o kterých jsem se v článku nebo v dodatcích zmínil, nemohou nevést k rozchodu účtovaných nákladů s tepelnými pohodami. Dovolím se znovu citovat z publikace „Úhrady za teplo“: „Jestliže se porovnávají dvě sousední místnosti, pak v místnosti s uzavřeným otopným tělesem je vzhledem k prostupům tepla stěnami vnitřní teplota podstatně vyšší, než teplota venkovní a pouze o několik málo stupňů nižší než je teplota v místnosti plně vytápěné. Při aplikaci indikátorů je však náměr v místnosti s uzavřeným otopným tělesem nulový nebo blízký nule, zatímco v místnosti s normálním provozem je podstatně vyšší. Z dodaného tepla do místnosti s otevřeným otopným tělesem mají však užitek obě místnosti, což nedokáží ČSN EN 834 a ČSN EN 835 a z podstatné části ani aplikace koeficientů na polohu místnosti respektovat. Tím dochází k značně velkým, z hlediska vnitřních teplot nezdůvodnitelným rozdílů ve výši úhrady spotřební složky nákladů na vytápění, které v extrémních případech dosahují až desetinásobek jiného srovnatelného bytu nebo nebytového prostoru v téže zúčtovací jednotce“.

Považuji za správné upozornit, že předchozí konstatování, že rozdíly ve výši úhrad spotřební složky dosahují v extrémních případech až desetinásobek jiného srovnatelného bytu, se shoduje s výsledky mých rozborů, ve kterých dospívám k závěru, že rozdíly mezi srovnatelnými byty v celkových nákladech (to je včetně základní složky) dosahují až pětinásobek.

MMR se podobných absurdit obává. Do značné míry jsou produktem systémových chyb vyhlášky a dalo by se proto očekávat, že jí podrobí důkladné revizi a pokusí se tyto prohřešky odstranit nebo zmírnit. Místo toho se rozhodlo „vyhnat čerta ďáblem“ a snaží se je řešit pomocí přípustné odchylky měrných nákladů od průměru objektu. Podle mého názoru, jediným smyslem tohoto opatření je snaha zbavit výpočty kabátu „náklady se rozdělují podle spotřebovaného tepla = náměrů“ a přiblížit je k proklamované zásadě „platí se podle tepelné pohody“.

Do vyhlášky proto vsunulo ustanovení §4 (4), podle kterého „rozdíly v nákladech na vytápění připadající na 1 m2 započitatelné podlahové plochy nesmí překročit u konečných spotřebitelů s měřením či indikací v zúčtovací jednotce hodnotu 40 % oproti průměru zúčtovací jednotky v daném zúčtovacím období“. Z některých komentářů soudím, že toto ustanovení není správně pochopeno. V metodických pokynech MMR jasně říká, že odchylka ± 40% je rámcovou nouzovou pojistkou proti extrémním rozdílům v měrných nákladech. Jde o mezní (nepřekročitelné) hodnoty a je na vlastníkovi, aby v rámci uvedeného rozptylu použil takovou variantu, která nejvíce odpovídá teplotním poměrům v bytovém domě.

V další části se pokusím ilustrovat účinnost různých verzí přípustné odchylky na příkladu, který jsem uvedl v předchozím dodatku. Na tomto místě pouze opakuji, že jde o dva 3+1 z nichž byt A. má trvale uzavřen přívod topné vody, přesto však dosahuje teplotu shodnou s výpočtovou teplotou objektu (20°C). Vzhledem k tomu, že vykazuje nulový náměr, platí pouze poměrnou část základní složky nákladů; z průměrných nákladů, připadajících na 3+1 (8 000 Kč), „ušetří“ tedy polovinu (4 000 Kč).

Varianta odchylky	Náklady 3+1 v Kč	Poměr nákladů B./A.	Implicitní teplota v °C	Podíl „korigovaných“ bytů
Byt A.	Byt B.	A.	B.
Bez odchylky	4 000	20 000	5,0	10	44	0
±40%	4 800	11 200	2,3	13	27	30
+40/-25%	6 000	11 200	1,9	16	27	45
+40/-12%	7 000	11 200	1,6	18	27	55
+30/-12%	7 000	10 400	1,5	18	25	60

Z příkladu je zřejmé, že základní varianta ±40% vede u nadprůměrně vytápěného bytu B. k velmi radikálnímu snížení nákladů na téměř polovinu. K opačnému jevu dochází v bytě A., avšak zvýšení nákladového břemene není v absolutním měřítku příliš významné. Výsledkem těchto protipohybů je výrazné zlepšení nákladových relací z původního pětinásobku na zhruba dvojnásobek.

Spodní limit základní varianty byl ovšem od počátku v rozporu s § 3 vyhláška 152/2001 Sb. (nyní nahrazena vyhláškou 194/2007 Sb.), který nepřipouští provádět v objektu útlum pod hranicí tepelné stability objektu, Je navíc v rozporu i s § 689 občanského zákoníku, podle kterého je každý uživatel povinen odebírat službu řádně, tj. v daném případě tak, aby nedošlo k porušení tepelné stability domu. V metodickém pokynu k vyhlášce (byl vydán téměř o rok později) se proto uvádí „vnitřní minimální teplota zajišťující tepelnou stabilitu se v praxi pohybuje na úrovni 16 až 18°C. Proto by maximální odchylka –40% měla být akceptována pouze v nezbytných a odůvodněných případech, např. u neobsazených bytů či nebytových prostorů.“

Toto upozornění je zohledněno v následující variantě +40%/-25%. Jejím uplatněním se hranice přípustné odchylky dostávají do shody s obvyklým nastavením limitů termostatických ventilů, tj. s teplotními body, při kterých se přívod topné vody do radiátoru automaticky otevírá (16°C) nebo naopak uzavírá (27°C ve středu místnosti).

Variantu +40*/-12% používá jedno mimopražské SBD a posouvá tím dolní implicitní teplotu na 18°C, což je podle mého názoru velmi realistický počin.

Varianta +30%/-12% ponechává beze změny předchozí spodní limit, ale provádím v ní další úpravu v podobě snížení horního limitu přípustné odchylky na +30%. Tato úprava směřuje k odstranění nesouladu s §4 (7) vyhlášky, která stanoví, že spotřebitel, který neumožní odečet indikátoru nebo jej ovlivní, je povinen zaplatit úhradu ve výši 1,6 násobku průměrné hodnoty spotřební složky nákladů připadajících na m2. Pokud tedy konečný spotřebitel neumožní odečet indikátoru tak zaplatí (při poměru spotřební a základní složky půl na půl) jen o 30 % více než činí průměr měrných nákladů objektu (=cca 25°C), tedy méně než v případě, že si nechá odečet provést (v tomto případě totiž zaplatí navíc 40 % =cca 27°C). Zajímavé je, že si tohoto sdělení žádný komentátor prozatím nevšiml, přestože případné uplatnění tohoto postupu představuje výbušnou nálož nejvyšší kategorie.

Před necelým rokem jsem obdržel od Sdružení bytových družstev a SVJ kopii recenze k mému staršímu článku, jejímž autorem byl jeden z našich špičkových odborníků. Mimo jiné v recenzi stručně popisuje průběh projednávání návrhu vyhlášky MMR č. 372/2001 Sb. Podle této informace přizvaní experti požadovali, aby navržená přípustná odchylka ±40% byla vztažena pouze ke spotřební složce nákladů. Z pohledu celkových nákladů by to znamenalo snížení vyhláškové odchylky na ±20 % (za předpokladu, že je podíl obou složek nákladů stanoven půl na půl). Pokud by byl tento návrh akceptován, nyní povolený rozptyl odchylky měrných nákladů ve výši 80 % by se snížil na 40% (=výsledky denostupňové metody). Autor tvrdí, že pracovníci MMR tuto připomínku přehlédli a do konečného znění vyhlášky se tak dostala odchylka ±40%. Nepovažuji za nutné k tomu nic dodávat.

Vcelku k nejzajímavějším poznatkům patří to, že pro nadprůměrně vytápěné byty je zdaleka nejdůležitější varianta ± 40%. Jiná je situace u bytů s nulovými nebo velmi nízkými náměry, ve kterých žádná varianta nevede k citelnému nákladovému skoku, nicméně kumulativní efekt je nezanedbatelný. Výsledkem těchto protipohybů je pád původních nákladových relací; poměr nákladů bytu B.k A. klesá z nesmyslného pětinásobku na 1,5 násobek.

Tento žádoucí efekt má ovšem svou odvrácenou stranu v podobě růstu podílu těch bytů, ve kterých bylo nutno provést úpravy původně vypočtených nákladů; u poměrně krotké varianty +40%/-25 % se korekce týkají téměř poloviny bytů a v extrémních případech jsou velmi drastické. To je také důvod, proč jsem v nadpisu článku položil dramatickou otázku, zda v takovém případě mohu považovat rozúčtování topných nákladů ještě za platné.

Přerozdělování nákladového břemene – fikce a skutečnost. Použití přípustné odchylky bývá velmi často kritizováno a je vykládáno jako forma dotace bytům, které mrhají teplem. Skutečnost je ovšem právě opačná. Jak jsem již uvedl, v bytech s nulovými nebo téměř nulovými náměry stačí vypočtené náklady jen na úhradu paušálu za přípojku k teplárenské soustavě a na náklady spojené s temperováním společných částí objektu. Nepokrytá část nákladů spojených s tepelnými zisky z prostupů tepla stěnami a ze stoupaček je tak v prvém kole připsána na konto ostatních bytů, především pak těch se značně nadprůměrnými náměry; vzhledem k početní síle „neplatičů“ jde o relativně vysoké částky a to se nutně projeví v podobě absurdně vysokých implicitních teplot. Aplikace přípustné odchylky vede ke zpětnému přerozdělení. Pokud je přitom zvolena „slabá“ varianta přípustné odchylky, zbývá stále ještě dost významné nákladové manko, do jehož hrazení jsou zataženy i průměrně vytápěné byty. A tak není problém nastartovat nevraživost vůči nadprůměrně vytápěným bytům.

Závěrem chci říci, že radiátorovou metodu v současném pojetí nepovažuji za adekvátní nástroj k rozúčtování topných nákladů. Dávám přednost denostupňové metodě. V komentářích zazněla řada kritických výhrad k jejímu používání; některé z nich svědčí o tom, že si jejich autoři nedali práci se s příslušnými metodickými příručkami seznámit a nekriticky přebírají tvrzení jiných. Samozřejmě netvrdím, že metoda nemá mouchy a zajistí absolutní spravedlnost. Z mého hlediska má ovšem jednu základní přednost. Součástí jejího výstupu jsou údaje o průměrné vnitřní teplotě daného bytu; pokud pravidelně sleduji vývoj teplot v jednotlivých místnostech a dovedu z nich vypočítat vážený průměr pro celou bytovou jednotku, mohu věrohodnost tohoto údaje posoudit s tolerancí ± 1,5°C, takže vypočtené náklady se mohou odlišovat od skutečnosti maximálně o ±10%; víc nelze v podmínkách ústředně vytápěných bytových domů ani očekávat.