Simulací na programu HC-A lze snadno názorně zjistit, že při současné zákonné toleranci úspor do 20 % pod průměr se při nedostatečném vytápění některého bytu stále ještě poněkud nepříznivě projevuje odsávání tepla ze sousedních bytů bez možnosti kompenzace od nevytápěného bytu. Tolerance úspory nákladů kolem 15 % je ještě přijatelná. Zúžením pásma tolerance pod 15 % by se však ztrácela motivace k úspornému vytápění. Nulová tolerance je pak rovná rozúčtování nákladů podle podlahové plochy, což je naprosto demoralizující.

Nadměrné větrání při souběžném vytápění se musí nutně projevit na zvýšeném náměru měřičů tepla na radiátorech. Program HC-A to snadno odhalí a spravedlivě vyhodnotí.

Investice do snížení tepelných ztrát nejen celých domů, ale i jednotlivých bytů, se vyplatí v odpovídajícím snížení nákladů na vytápění. Program HC-A je pak spravedlivě rozliší. Zákon však respektuje úsporu nákladů jen do –20 % pod průměr.

Pro byty nebo i celé domy, které dosahují prokazatelně výrazné omezení tepelných ztrát, by k zajištění rychlejší návratnosti investice, za předpokladu používání programu HC-A k rozúčtování nákladů, bylo řešením zvýšit rozsah tolerování úspor přes 20 %, např. na 30 až 40 %, aniž by se to projevilo ve významnějším odsávání tepla z nevytápěných bytů. V tomto směru jsem zaslal podnět na MMR.

Používáním programu HC-A se objektivní náklady pečlivě eliminují a jsou rozúčtovány podle započitatelné podlahové plochy bytu, avšak subjektivní překročení nebo podkročení nákladů na vytápění je důsledně účtováno k danému bytu. Dolní hranici nákladů –20 % od průměru lze akceptovat, ale přeúčtování nadměrných nákladů za rozmařilé vytápění bytů na ostatní byty se při použití programu HC-A jeví jako vysoce nemorální. MMR jsem navrhnul zrušení této horní hranice nákladů.

Spravedlivým rozúčtováním nákladů pomocí programu HC-A se odstraní diskriminace nevýhodně situovaných bytů a zvýší se jejich tržní cena.