Stanovy mohou určit co je noční klid
V jiné diskusi se objevily nesmyslné názory o obtěžování hlukem a
o tzv. „nočním klidu“. Podstatou těchto (ničím nepodložených a
právně vadných) názorů je, že prý noční klid je upraven v §
34 zákona č. 258/2000 Sb., a proto prý nelze toto upravit odlišně ve
stanovách SVJ.
Takový názor je nesprávný.
Naopak platí, že soukromoprávní ujednání vlastníků jednotek (tedy také stanovy SVJ) nejsou nijak závislé na veřejnoprávních předpisech a správních normách, které upravují přípustnou akustickou hladinu hluku, případně dobu tzv. „nočního klidu“. Stanovy tedy mohou určit odlišným způsobem co je a co není obtěžování přiměřené místním poměrům v konkrétním domě.
Uvádím k tomu naprosto jednoznačný rozsudek Nejvyššího soudu:
| Ochrana před obtěžováním imisemi nad míru přiměřenou poměrům
poskytovaná v režimu § 127 odst. 1 obč. zák. ostatně představuje
samostatný právní nárok vedle ochrany poskytované na základě správních
norem. V případě, že obtěžování překračuje meze stanovené správním
předpisem, přesahuje zpravidla i míru přiměřenou poměrům, ale nemusí
tomu být naopak. Nárok na ochranu bude dán, pokud v době rozhodování
soudu bude imise sice v mezích daných správním předpisem, půjde však
nepochybně o obtěžování „nad míru přiměřenou poměrům“. Je tedy zřejmé, že právní úprava ochrany před imisemi je dvojí, přičemž každá z nich zakládá samostatný právní nárok chráněných osob. Jestliže byla uplatněna občanskoprávní žaloba na ochranu podle § 127 odst. 1 obč. zák., lze sice podpůrně přihlédnout k veřejnoprávní úpravě, nicméně soud primárně aplikuje citovanou občanskoprávní úpravu o ochraně před imisemi, která těmito veřejnoprávními předpisy není dotčena a jestliže dospěje k závěru, že podmínky hypotézy právní normy poskytující ochranu uvedeným občanskoprávním předpisem jsou splněny, poskytne ochranu právům dotčených osob podle této právní úpravy, a to i tehdy, když by v konkrétním případě obtěžování imisemi nebylo takové intenzity, že by představovalo porušení příslušných veřejnoprávních předpisů. podle rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 22 Cdo 2877/2012 (Celý rozsudek je dostupný z http://kraken.slv.cz/22Cdo2877/2012 ) |
Poznámka:
Judikát se sice vztahoval k obtěžování podle § 127 zákona č. 40/1964
Sb., ale platí, že „… judikatura k § 130a odst. 1, resp. §
127 odst. 1 obč. zák. ohledně imisí (obtěžování sousedů hlukem,
prachem, popílkem, kouřem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady,
světlem, stíněním a vibracemi, jakož i vnikáním chovaných zvířata
vnikat na sousedící pozemek) je v zásadě použitelná i pro posuzování
imisí podle § 1013 odst. 1 o. z.“ Citováno z rozsudku Nejvyššího soudu ze dne
29. 4. 2015, sp. zn. 22 Cdo 3940/2014.
Je SVJ aktivně legitimováno v „sousedských“ sporech o obtěžování imisemi?
Další věc, která činí některým diskutujícím permanentně problémy, je otázka aktivní legitimace SVJ: zda SVJ je oprávněno ve stanovách určit podrobnosti o obtěžování (např. hlukem, kouřem, …). Případně zda může k dodržování stanov vystupovat jako žalobce ve sporech o imise podle § 1013 NOZ.
I na tuto otázku odpověděla judikatura vícekrát kladně. Například ve známém sporu o hlukovou zátěž z pražské magistrály soudy řešily a vyřešily otázku, zda SVJ je aktivně legitimováno k podání žaloby proti obtěžování hlukem, když obtěžováni jsou vlastníci jednotek v domě. Samozřejmě že SVJ je aktivně legitimováno! Nechce se mi ten známý spor hledat, najděte si to sami.
Z dalších méně známých judikátů namátkou uvádím dva:
| Společenství vlastníků (…) se může domáhat ochrany
hmotných práv, neboť pod správu společných částí domu lze zahrnout
vše, co bytovému domu slouží k uspokojení potřeb vlastníků jeho bytů,
včetně dostatečně kvalitních podmínek pro bydlení; je proto třeba
dovodit aktivní legitimaci společenství vlastníků jednotek k podání
žaloby ve správním soudnictví (§ 65 odst. 1 s. ř. s.), v níž se
dovolává ochrany svých hmotných práv, byť by se tato hmotná práva
dotýkala i právní sféry jednotlivých vlastníků bytových
jednotek. [H]luk, vibrace či znečišťující imise rozptýlené ve vzduchu se evidentně nezastaví před právně teoretickou konstrukcí rozdělující dům na samostatné bytové jednotky a společné části domu. V určitých případech by bylo určení toho, kdo by byl oprávněn domáhat se ochrany hmotných práv, nanejvýš obtížné (…) v případě některých panelových domů vystupovat i stovky samostatných subjektů, u nichž by se muselo zkoumat a přesně určit, která práva a jak byla zasažena, což by bylo neúměrně komplikované, nákladné a často prakticky nemožné. (…) Jestliže tedy zákonodárce zakotvil, že společenství vlastníků má určité povinnosti vztahující se ke správě společných částí domu, je nutné mu k dosažení tohoto cíle poskytnout i příslušná práva, včetně možnosti podání správní žaloby, ve které se může domáhat i ochrany hmotných práv. Citováno z rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 3. 2014, č.j. 4 As 149/2013–31 Ke stejnému závěru (s citací celého druhého odstavce) se NSS přihlásil i v rozsudku ze dne 9. 2. 2017 č.j. 4 As 212/2016 – 55, tedy již za účinnosti NOZ. |
Justitianus
Poslední komentáře