Neustále se zde mudruje o tom, zda ustanovení § 1180 je či není dispozitivní. V jiné diskusi se objevil dotaz na judikáty ohledně dispozitivnosti (http://www.portalsvj.cz/…-ns-cr-us-cr).

Pročpak nejsou ty judikáty k mání? Čím to asi je?

Mělo by nám všem stačit co o dispozitivnosti ustanovení Občanského zákoníku praví ten nejpovolanější zdroj – samotný zákon č. 89/2012 Sb. Občanský zákoník. A praví to hned na samém začátku – srozumitelně, jednoznačně a určitě – ve svém ustanovení § 1.

Asi z tohoto důvodu neexistuje k věci judikatura: Nikdo z těch, co se vyznají v právu, totiž princip dispozitivnosti většiny ustanovení ObčZ nezpochybňuje. Pokus prosadit opačný názor prostřednictvím soudu by byl předem odsouzen k nezdaru. Proto se o to nikdo nepokouší.

Cituji klíčové ustanovení § 1 ObčZ:

89/2012 Sb. § 1 (2) Nezakazuje-li to zákon výslovně, mohou si osoby ujednat práva a povinnosti odchylně od zákona; zakázána jsou ujednání porušující dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti.

Pokud ještě váháte zda § 1180 má povahu dispozitivní či kogentní, nabídnu Vám podrobný návod jak to rozeznat – je to uvedeno v důvodové zprávě k § 1 návrhu Občanského zákoníku:

Druhý odstavec navrženého ustanovení [pozn.: k § 1] vymezuje kritérium pro odlišení ustanovení, která nebrání, aby si osoby uspořádaly soukromá práva a povinnosti odchylně od zákonné úpravy (dispozitivní právní normy) od ustanovení donucující povahy (kogentní právní normy), od nichž se odchýlit nelze. Důraz se klade na dispozitivitu ustanovení soukromého práva jako na zásadu, zatímco kogentní ustanovení jsou výjimečná. (…) Tam, kde není výslovný zákonný zákaz, je ujednání odchylky od zákona přípustné, ledaže se tím poruší dobré mravy, veřejný pořádek nebo právo týkající se postavení osob, včetně práva na ochranu osobnosti. Zákonný zákaz je formulován buď výslovně slovy „zakazuje se“, nebo výslovným stanovením důsledku odklonu od kogentního ustanovení poukazem na neplatnost ujednání nebo stanovením, že se k závadnému ujednání nepřihlíží. (…) [D]obrým mravům odpovídá, že se nelze odchýlit od zákonných ustanovení chránících slabší stranu, veřejnému pořádku např. pravidlo, že ujednání stran nezasahuje právní postavení třetí osoby a nemění její oprávnění nebo povinnosti.

Právní normy obsažené v ObčZ – včetně ustanovení § 1180 – tedy je třeba číst podle toho, co je obsaženo v § 1 ObčZ. Jde o ustanovení bezpochyby dispozitivní, od něhož se lze odchýlit ujednáním (obsahem Prohlášení, stanovami SVJ, smlouvou dotčených osob, …).

Omezení principu dispozitivnosti (které se však v rámci bytového spoluvlastnictví zpravidla nijak neuplatní) je uvedeno v části třetí „Absolutní majetková práva“, viz § 978 ObčZ:

89/2012 Sb. § 978 Od ustanovení této části se lze odchýlit ujednáním s účinky vůči třetím osobám, jen připouští-li to zákon.

V bytovém vlastnictví tedy je zachována plná dispozitivnost v rámci vnitřních vztahů uvnitř skupiny spoluvlastníků. Vlastníci jednotek si mohou vzájemně ujednat pravidla odchylně od zákona. Takové ujednání bude platné, účinné i vymahatelné.

Nebude však účinné vůči „třetím osobám“, tedy vůči těm kdo nejsou vlastníky jednotek v domě. V takovém případě by se bezpochyby uplatnil omezující § 978; šlo by zároveň o porušení veřejného pořádku podle § 1.

Justitianus