Jediný problém je, že SVJ není dědic a tyto náklady nejsou náklady na správu dědictví. To by byly, pokud by soud určil SVJ správcem dědictví a nebo by se SVJ s možnými dědici dohodlo, že jeho náklad je náklad na správu jejich dědictví. Totiž je tu díra, že SVJ zálohy elektrárně, vodárně, teplárně, plynárně musí platit jako odběratel, ale tyto zálohy nemůže dát do dědictví, neboť to není dluh zůstavitele. Ale ani náklady na správu dědictví, pokud soud nebo dohoda s dědici neříká něco jiného. A dědici to můžou mít úplně na háku, protože tato pohledávka se jich netýká, neboť jednak nejsou členy SVJ ani příjemci služeb a druhak tyto služby nespotřebovávají, pak to není ani náklad na správu jejich majetku. Navíc je to pohledávka vzniklá až po smrti zůstavitele, takže není předmětem dědění. Pokud dědici znají mapu, tak tuto pohledávku dovedou promlčením i zcela zlikvidovat. Praxe je taková, že se obešle s tímto nákladem soudní komisař, tento náklad zaeviduje a pak už to závisí jen za slušnosti dědiců, zda to uznají nebo se budou soudit a SVJ pak nese důkazní břemeno i břemeno tvrzení. Vůbec nejlepší jsou dědici, kteří zatím zjevně nejdou na promlčecí lhůtu, ale chtějí po SVJ, aby předložilo, na základě jaké právní normy jejich jménem tuto pohledávku „stvořilo“ a jestli zaplacené zálohy byly důvodné, když služby nespotřebovávali. A než se statutáři vzpamatují, tak je zpravidla převážná část pohledávky promlčená. Protože dědici vědí, jak se počítá promlčecí lhůta u těchto měsíčních záloh. Na rozdíl od statutárů.